Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)7 Azs 334/2024 - 21.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 334/2024 - 21
[12] Stěžovatel zejména namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu městského soudem, pokud se jedná o naplnění podmínek pro udělení některé formy azylu či doplňkové ochrany. Výslovně uvedl, že čelil útokům toliko ze strany soukromých osob a nebyl pronásledována státními orgány. K tomu Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že žalovaný musí při posuzování žádostí vycházet z dostatečně aktuálních, důvěryhodných, objektivních a přesných (adresných) informací o zemi původu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2009 č. j. 1 Azs 105/200881 , č. 1825/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 25. dubna 2019 č. j. 5 Azs 207/201736 ).
[13] Městský soud shora uvedená východiska rozhodovací praxe zohlednil. Vycházel ze zpráv o zemi původu, z nichž vyšel i žalovaný (zahrnují také informace o činnosti policie), přičemž tyto lze považovat za dostatečné a přiměřeně aktuální. Z nich se podává, že Uzbekistánu existuje možnost oddlužení v soudním řízení, po jehož zdárném skončení je daná osoba těchto závazků zbavena. Podle Informace MZV ČR, č. j. 1039646/2024MZV/LPTP, Uzbekistán – Činnost policie ve vztahu k ochraně práv občanů, Činnost úřadu ombudsmana, ze dne 1. 3. 2024, je uzbecká policie průměrným bezpečnostním sborem tohoto typu, který je po reformách schopný přijmout odpovídající opatření, obrátíli se na ni občan s obavou z ohrožení, či jeli již přímo ohrožen. Určitou roli nicméně s ohledem na povahu tamního režimu mohou hrát „známosti“. Ze správního spisu však neplyne, že by se žalobce pokoušel řešit svou situaci ještě v Uzbekistánu, a tím pádem ani to, že by tamní orgány neposkytly ochranu jeho právům.
[14] Nejvyšší správní soud připomíná, že v rozsudku ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/200364 , uvedl, že ani „obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. “. Na udělení této formy mezinárodní ochrany přitom není právní nárok. Stěžovatelovo zadlužení pak není samostatným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 7 Azs 103/202321 ).
[15] Hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze tehdy, pokud by bylo v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003 č. j. 4 Azs 38/200336 , ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/200441 nebo ze dne 31. 10. 2008 č. j. 5 Azs 50/200862 ). V řízení nebylo zjištěno, že by státní orgány v zemi původu obecně nebyly schopny či ochotny zajistit ochranu před pronásledováním věřiteli (soukromými osobami). Obavy stěžovatele představují aktivity soukromých osob, jejichž motivace je rovněž soukromého charakteru (nesplacená půjčka), přičemž sám stěžovatel tyto výhrůžky nijak neřešil, natož, aby se obrátil na policejní orgán. Pokud jde o posouzení dostupnosti ochrany v takových případech ze strany uzbeckých státních orgánů, existuje k němu judikatura Nejvyššího správního soudu. Podle rozsudku ze dne 3. 10. 2018, č. j. 6 Azs 291/201825 , „jakkoliv je Uzbekistán obecně hodnocen jako nesvobodná země s výraznými nedostatky v oblasti politických práv a občanských svobod, po nástupu prezidenta Mirzijojeva k moci v září roku 2016 došlo v zemi k jistému uvolnění, a to i ve vztahu ke kritikům režimu a osobám podezřelým z extremismu. Uzbecké zákony poskytují svobodu vnitřního pohybu, zahraničního cestování, emigrace a repatriace, omezenou pouze požadavkem tzv. výjezdních víz pro vycestování mimo území Společenství nezávislých států“. Na tento rozsudek navázala již také řada usnesení kasačního soudu (např. usnesení ze dne 1. 9. 2020, č. j. 4 Azs 82/202050 , ze dne 26. 11. 2020, č. j. 1 Azs 182/202029 nebo nedávné usnesení ze dne 26. 9. 2024, č. j. 7 Azs 84/2024 ). V kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/200448 , nemohou být ekonomické důvody azylově relevantní „v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Závěr žalovaného a městského soudu, že stěžovatel mohl a může využít ochrany v zemi původu, se tedy opírá o již existující judikaturu. Zdejšímu soudu rovněž není zřejmé, z jakého důvodu by měl být v tomto případě dán důvod pro udělení humanitárního azylu z důvodu údajné těžké nemoci či pronásledování jiné osoby od žalobce odlišné (jeho rodičů), kteří navíc zůstali v jeho zemi původu. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s městským soudem, že v posuzované věci nebyly důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[16] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že „poskytnutí azylu“ je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky, který nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změnách některých zákonů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/200348 ). Snaha o legalizaci pobytu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/200444 , ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/200469 , ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/200494 , nebo ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/200481 ), stejně jako ekonomické důvody (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/200354 , ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/200343 , nebo ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/200365 ) nemohou být podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu relevantním důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný a městský soud vybočili z dosavadní rozhodovací praxe a zároveň ani neshledal, že by zde byl dán důvod se od dosavadní rozhodovací praxe jakkoliv odchýlit. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s. s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033 , část III. 4.). Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. února 2025
David Hipšr
předseda senátu