Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 279/2024 - 36

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Zaprvé se podle ní krajský soud bez dalšího ztotožnil s posouzením žalovaného a nevedl ohledně individuálního příběhu stěžovatelky vlastní úvahy. Zároveň je posouzení krajského soudu vnitřně rozporné, neboť se nejprve tvrdí, že lze na případ stěžovatelky použít čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, vzápětí ale uvádí, že stěžovatelce skončilo v den podání žádosti pobytové oprávnění v Rumunsku. Odkaz krajského soudu na čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III s tím, že o věci může rozhodovat Rumunsko, jelikož tamní platnost pobytového oprávnění stěžovatelce zanikla před méně než dvěma lety, je ryze formální. K použití čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III je nutný také nepřetržitý pobyt na území členského státu, což stěžovatelka nesplňuje. Jelikož v mezidobí pobývala na Ukrajině a Rumunsko tím pádem opustila, příslušná k rozhodování je Česká republika, protože to je první členský stát, do kterého po pobytu na Ukrajině a po skončení platnosti pobytového oprávnění v Rumunsku vstoupila.

[5] Stěžovatelka zadruhé nesouhlasí s nepoužitím diskrečního ustanovení v čl. 17 nařízení Dublin III. Je přesvědčena, že jsou zde dány humanitární důvody pro to, aby ve věci rozhodla Česká republika a současně nedochází k zatížení České republiky, jelikož si doposud stěžovatelka zdejší pobyt hradí sama.

[6] Nakonec zatřetí stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením zákonnosti nekonání pohovoru. Od pohovoru nelze upustit s odkazem na dostatečná skutková zjištění, ale je nutné žadateli umožnit se vyjádřit a uvést rozhodné skutečnosti. Zástupce stěžovatelky uvedl, že důvodem neúčasti byla jazyková bariéra a včas požádal o nový termín. Žalovaný tuto žádost ignoroval a rozhodl bez pohovoru, upřel tak stěžovatelce právo na řádný proces. Nic žalovanému nebránilo provést pohovor v náhradním termínu. Správnost tohoto postupu pak aproboval i krajský soud.

[7] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že v případě stěžovatelky bylo nutné použít čl. 12 nařízení Dublin III, jelikož v řízení bylo prokázáno, že do 6. 6. 2024 byla držitelkou povolení k pobytu v Rumunsku. Rumunsko také uznalo svoji příslušnost pro posouzení stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu. V případě stěžovatelky neexistovaly důvody zvláštního zřetele pro to, aby žalovaný použil čl. 17 nařízení Dublin III a ani sama stěžovatelka žádné takové důvody neuváděla, z toho důvodu jej žalovaný nevyužil. Krajský soud se sám zabýval věcí důkladně a pokud se odkázal na závěry žalovaného, není to vada řízení.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[8] Jelikož v dané věci rozhodovala samosoudkyně, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přijatelností kasační stížnosti. Pokud před krajským soudem o věci rozhodoval specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je namístě ji odmítnout pro nepřijatelnost ( ). Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumává pouze, pokud má řešená právní otázka přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu 1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo 2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. -39, č. 933/2006 Sb. NSS).

[9] Žádná z těchto podmínek zde splněná není a kasační stížnost je nepřijatelná.

[10] Co se týká první kasační námitky, pak obecně rozsudek krajského soudu netrpí nepřezkoumatelností, pokud se odkáže na rozhodnutí žalovaného a s jeho argumentací se ztotožní (např. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2016, čj. -36; či usnesení ze dne 29. 1. 2020, čj. -54). Krajský soud sice na rozhodnutí žalovaného odkázal (body 25 a 32 napadeného rozsudku), dále ale také vedl vlastní úvahy, rozvinul je a plynule na žalovaného navázal (body 19-24 či 26-31 napadeného rozsudku). Krajský soud tedy nijak nevybočil z mezí stanovených zákonem a judikaturou ohledně odůvodnění soudního rozhodnutí a odkazu na předcházející rozhodnutí správních orgánů. Současně krajský soud představil systematiku nařízeni Dublin III a uvedl, že v den podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, 6. 6. 2024, teprve pobytové oprávnění v Rumunsku pozbývalo platnost. Primárně tedy uplatnil čl. 12 odst. 1, 2, a 3 nařízení Dublin III (bod 24 napadeného rozsudku) a pouze alternativně (v doplňujícím argumentu) uvedl, že by Rumunsko bylo příslušné i po skončení platnosti oprávnění (bod 25 napadeného rozsudku). Tato námitka tedy není přijatelná, jelikož odůvodnění krajského soudu není ani vnitřně rozporné a srozumitelně a přehledně na sebe jeho části navazují.

[11] Ke druhému argumentu stěžovatelky, podle něhož krajský soud špatně vyhodnotil použití čl. 17 nařízení Dublin III a možnosti České republiky převzít pravomoc rozhodnout ve věci, lze uvést, že žalovaný má prostor pro správní uvážení, zda čl. 17 nařízení Dublin III využije či ne. Správní soudy proto nehodnotí správnost tohoto posouzení, ale pouze to, zda nepřekročil při své úvaze zákonné meze (rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2023, čj. -38, bod 23). Úvahu o tom, zda uplatnit toto diskreční oprávnění je správní orgán povinen učinit a uvést ve svém rozhodnutí jen tehdy, vyjdou-li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou-li žádné takové okolnosti najevo, chybějící zmínka o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (rozsudek NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. -24). Krajský soud se zabýval skutkovým stavem případu stěžovatelky (bod 32 napadeného rozsudku) a aplikoval na ně závěry předchozí judikatury, které i rozsáhle představil (body 27-31 napadeného rozsudku). Z vylíčených skutkových okolností usoudil, že žádné důvody zvláštního zřetele pro převzetí pravomoci rozhodnout o stěžovatelčině žádosti, zde dány nejsou, a žalovaný se dostatečně s možností použití čl. 17 nařízení Dublin III vypořádal ve svém rozhodnutí. Posouzení krajského soudu je srozumitelné, logické a neobsahuje nedostatky svědčící přijatelnosti kasační stížnosti, na jejichž základě by Nejvyšší správní soud musel závěry krajského soudu korigovat.

[12] Co se týká třetí námitky, pak krajský soud představil rozhodnou právní úpravu (umožňující od osobního pohovoru upustit) a uvedl všechny okolnosti, pro které neprovedení pohovoru se stěžovatelkou není problematické. Uvedl, že omluva měla jen formu telefonátu, nepřišla ze strany stěžovatelky ani jejího zástupce ještě před stanoveným datem konání pohovoru, tedy že přišla pozdě (v podrobnostech bod 34 napadeného rozsudku). Současně zdůraznil, že žalovaný měl dostatek informací o konkrétních okolnostech případu. I v tomto ohledu tedy krajský soud nijak nepochybil a Nejvyšší správní soud nemá důvod shledat kasační námitku přijatelnou.

[13] Lze uzavřít, že krajský soud vystavěl svůj rozsudek v souladu se zákonem, na závěrech výše citované ustálené judikatury, kterou následoval a nijak z jejich mezí nevybočil. Nejvyšší správní soud ani neshledal potřebu se od těchto závěrů nyní odchýlit, a stejně tak v návaznosti na uplatněnou kasační argumentaci neshledal pochybení krajského soudu svědčící přijatelnosti kasační stížnosti.

IV. Závěr a náklady řízení

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle

[15] Co se týká nákladů řízení, odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, čj. -33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o ve spojení s (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. -28, bod 18). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 20. března 2025

Milan Podhrázký

předseda senátu