Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 36/2024 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: BARACOM a. s., sídlem Ke Zdibsku 66, Zdiby, zastoupená Mgr. Evou Lachmannovou, LL.M., advokátkou, sídlem Americká 525/23, Praha 2, proti žalované: rada města Rokytnice nad Jizerou, sídlem Horní Rokytnice 197, Rokytnice nad Jizerou, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 11. 2023, č. j. MURJ 6386/2023, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2024, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Žalovaná rozhodnutím vydaným na základě , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ze dne 28. 11. 2023, č. j. MURJ 6386/2023, nepovolila žalobkyni výjimku z omezení nebo zákazu stavební činnosti podle územního opatření o stavební uzávěře (opatření obecné povahy č. 1/2023 „územní opatření o stavební uzávěře“ vydané usnesením žalované ze dne 30. 10. 2023, č. 325/2023) pro její záměr novostavby rodinného domu o třech bytových jednotkách na pozemku parc. č. 794/4 v katastrálním území Horní Rokytnice nad Jizerou.

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku odmítl. Krajský soud zrekapituloval výsledky dvou dřívějších soudních řízení vedených ve věcech totožných účastníků, která se rovněž týkala zamítavých rozhodnutí žalované o žádostech žalobkyně o výjimku ze stavební uzávěry. V obou případech Nejvyšší správní soud ke kasačním stížnostem žalované zrušil rozsudky krajského soudu a namísto krajského soudu žaloby odmítl s odůvodněním, že rozhodnutí o žádosti o udělení výjimky není rozhodnutím ve smyslu , (dále jen „“), které by bylo samostatně přezkoumatelné (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. , a ze dne 21. 12. 2023, č. j. ). Krajský soud vycházel z citovaných rozsudků a další judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k závěru, že povolení záměru vyžaduje územní rozhodnutí vydané v územním řízení [konkrétně rozhodnutí o umístění stavby dle stavebního zákona]. Teprve při přezkumu rozhodnutí vydaného v tomto navazujícím územním řízení je možné dle krajského soudu přezkoumat i rozhodnutí o žádosti o výjimku jako závazný podklad ve smyslu Z tohoto důvodu krajský soud žalobu proti rozhodnutí o neudělení výjimky ze stavební uzávěry odmítl pro nepřípustnost [ ], neboť se jí žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí, které je ze samostatného soudního přezkumu vyloučeno [ ve spojení s ].

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala nesprávné právní posouzení povahy rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry a rozporovala závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že se nejedná o rozhodnutí ve smyslu , které by podléhalo samostatnému soudnímu přezkumu.

[4] Stěžovatelka uvedla, že při nepovolení výjimky ze stavební uzávěry nemůže stavební záměr uskutečnit a navazující řízení na tom nic nezmění. Aby se v logice dosavadní judikatury správních soudů stěžovatelka mohla domoci přezkumu rozhodnutí o výjimce (stěžovatelka připomněla, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání, a žaloba je tak reálně jediným a prvním opravným prostředkem), musela by požádat o vydání územního rozhodnutí pro umístění stavby. Při nedoložení kladného rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry však bude územní řízení zastaveno bez věcného posouzení. Na řízení, které je předem odsouzeno k nezdaru, by navíc stěžovatelka byla nucena vynaložit významné úsilí a nezanedbatelnou finanční investici na projektovou dokumentaci v plném rozsahu, jakož i na obstaravatelskou činnost, a to pouze z toho důvodu, aby dosáhla na soudní přezkum rozhodnutí o zastavení řízení a následného rozhodnutí o odvolání. Také stavební úřad by byl nucen vést zbytečné územní řízení, jehož výsledek je předurčen pravomocným negativním rozhodnutím o výjimce ze stavební uzávěry. Totéž dle stěžovatelky platí i pro dotčené orgány, jejichž závazná stanoviska je stěžovatelka povinna k žádosti o územní rozhodnutí doložit.

[5] Stěžovatelka odmítla paralelu s rozhodnutím o výjimce z obecných požadavků na výstavbu (§ 169 stavebního zákona) a rozhodnutím o výjimce ze stavební uzávěry (§ 99 stavebního zákona), a tedy i přenositelnost judikaturních závěrů na danou věc. V této souvislosti uvedla, že v prvém případě rozhoduje stavební úřad totožný jako v navazujícím řízení, proti jehož rozhodnutí se lze odvolat; ve druhém případě nikoli. Předmětem řízení o výjimce ze stavební uzávěry je otázka, zda lze záměr na pozemku vůbec uskutečnit; předmětem řízení o výjimce z obecných požadavků na výstavbu jde o otázku, v jaké podobě je záměr přípustný.

[6] Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že předmět řízení o výjimce ze stavební uzávěry je jen jakousi podmnožinou předmětu územního řízení o umístění stavby. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky ve své judikatuře týkající se povahy rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry směšuje subsumované právní akty (závazná stanoviska) a správní rozhodnutí o předběžné otázce, které musí být předloženo, avšak je samostatně soudně přezkoumatelné. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. , č. 2434/2011 Sb. NSS.

[7] Dále stěžovatelka namítla, že situace přípravy budoucího záměru je odlišná od situace, kdy byl záměr stavebníkem již nepovoleně realizován jako „černá stavba“, bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, poté na žádost stavebníka řízení zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby a jako nezbytná podmínka dodatečného povolení i řízení o výjimce ze stavební uzávěry (jako tomu bylo v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. , a ze dne 14. 11. 2023, č. j. ). V odkazovaných případech již v důsledku nepovolené činnosti stavebníka probíhalo správní řízení o odstranění stavby, které bez ohledu na výsledek řízení o žádosti o výjimku muselo být ukončeno rozhodnutím stavebního úřadu, které má s konečnou platností vyřešit, zda stavba (již uskutečněná) je v území přípustná a bude dodatečně povolena, anebo bude nařízeno její odstranění.

[8] Dle stěžovatelky představuje odmítnutí soudního přezkumu rozhodnutí o nepovolení výjimky ze stavební uzávěry odepření spravedlnosti a porušení práva na soudní ochranu ve smyslu a 2d (dále jen „“), jakož i y zaručujícího právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; zprostředkovaně též y zaručujícího ochranu vlastnictví. Přímý dopad nepovolení výjimky do právní sféry jednotlivce je dle stěžovatelky jednoznačný, bez pochybností konečný a determinující výsledek jakéhokoli navazujícího řízení.

[9] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu k projednávané otázce. Důvody pro samostatný přezkum rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry uváděné stěžovatelkou považuje žalovaná toliko za praktické a ekonomické povahy. Povolení stěžovatelčina záměru v územním řízení není limitováno jen stavební uzávěrou, ale rovněž povinností splnit další podmínky (vyhovění požadavkům správy KRNAP a orgánů ochrany přírody, soulad s územním plánem apod.). Dle žalované tak nelze vyloučit, že by k zamítnutí případné žádosti stěžovatelky o územní rozhodnutí vedly i další důvody. Není však důvod posuzovat v rámci soudního přezkumu jednotlivé aspekty případu odděleně, naopak záměr je třeba v územním řízení posuzovat komplexně (v celkovém kontextu). V soudním řízení mají být dle žalovaného přezkoumávány konečné výstupy veřejné správy, což odráží dělbu moci vyplývající z ústavního pořádku. Jestliže se stěžovatelka nekonsensuálně pokouší prosadit v území vlastní představy a usiluje o maximalizaci vlastních stavebních možností, jde o její svobodnou volbu. Zároveň s tím však stěžovatelka nese jak riziko neúspěchu, tak riziko vynaložení nákladů na projektovou dokumentaci.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

[11] Podle § 99 odst. 3 stavebního zákona příslušná rada může na žádost povolit výjimku z omezení nebo zákazu stavební činnosti podle územního opatření o stavební uzávěře, jestliže povolení výjimky neohrožuje sledovaný účel. Proti rozhodnutí o výjimce se nelze odvolat.

[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že problematikou možnosti samostatného soudního přezkumu rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry se ve vztahu k týmž účastníkům soudního řízení zabýval již ve výše označených rozsudcích č. j. a č. j. , z nichž v nyní posuzované věci vycházel i krajský soud. Ústavní stížnosti podané stěžovatelkou proti těmto rozsudkům odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. . Nejvyšší správní soud přitom k návrhu stěžovatelky vyčkal na posouzení dosavadní judikatury Ústavním soudem, který dosud zastávaný výklad nezpochybnil. Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvod se od dosavadní judikatury odchýlit, odkazuje na její závěry a v posuzovaném případě z nich vychází (viz dále).

[13] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. , č. 2908/2013 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu zpravidla nezakládá práva a povinnosti fyzických a právnických osob samo o sobě, ale až ve spojení s navazujícím aktem správního orgánu, kterým je rozhodováno o celém předmětu řízení. Takové rozhodnutí lze proto soudně přezkoumat pouze v režimu Samostatně soudně přezkoumatelným ve smyslu by bylo rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu pouze v případě, pokud by po jeho vydání nebylo k uskutečnění příslušného stavebního záměru zapotřebí žádného navazujícího úkonu stavebního úřadu.“

[14] Za obdobu vztahu rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu a navazujícího rozhodnutí v územním (popř. stavebním) řízení pak Nejvyšší správní soud považoval rovněž vztah rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry a navazujícího rozhodnutí stavebního úřadu. V již zmiňovaných rozsudcích č. j. (bod 14) a č. j. (bod 10) vyslovil následující závěry: „Rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry není ve vztahu k účelu, pro nějž bylo o výjimku žádáno, rozhodnutím, které samo o sobě zakládá práva a povinnosti účastníků řízení. Výlučným účelem žádosti o rozhodnutí o této výjimce je totiž dosáhnout výjimky ze stavební uzávěry, díky níž by bylo možno úspěšně žádat o rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby. Samo rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry tak není způsobilé zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení, jelikož samo o sobě v dané konkrétní situaci nedává nikomu práva ani povinnosti („ještě“ nemění nastavení práv a povinností osob, jichž se rozhodnutí o výjimce týká, neboť to se projeví až tehdy, když se obsah rozhodnutí o výjimce „včlení“ do rozhodnutí, kterým se již práva nebo povinnosti závazně stanoví).“

[15] Shodně Nejvyšší správní soud posoudil rovněž vztah rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry a navazujícího územního rozhodnutí v rozsudcích č. j. (bod 12) a č. j. (bod 13), vydaných přímo ve věcech stěžovatelčina záměru: „Také v tomto případě nezasahuje rozhodnutí o žádosti o výjimku ze stavební uzávěry do práv a povinností žadatelky (žalobkyně), neboť na toto rozhodnutí musí navazovat územní řízení (…). Teprve rozhodnutím vydaným v územním řízení se zasahuje do práv a povinností žadatele. Rozhodnutí o žádosti o výjimku ze stavební uzávěry je přezkoumatelné až v souvislosti s žalobou proti rozhodnutí vydanému v územním řízení, a to jako podkladový úkon dle “

[16] Výše citované závěry se plně uplatní i v nyní posuzované věci, v níž krajský soud rozhodoval o v pořadí třetí žalobě stěžovatelky. Krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl v souladu se zákonem i v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.

[17] Ke konkrétním stěžovatelčiným námitkám Nejvyšší správní soud uvádí následující. Ústavní soud ve výše zmiňovaném usnesení sp. zn. akceptoval názor Nejvyššího správního soudu, že brzký přezkum jednotlivých částí řízení podle stavebního zákona může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy a potvrdil, že Nejvyšší správní soud svým výkladem nezabránil stěžovatelce v přístupu k soudu (bod 25). Odložení soudního přezkumu až do řízení o žalobě proti navazujícímu územnímu rozhodnutí shledal ústavně slučitelným (bod 26). Upozornil, že zvolené řešení nemusí být pro dotčené osoby komfortní, avšak optimálnost právní úpravy a jejího výkladu soudy není referenčním hlediskem přezkumu ústavnosti. Podstatné je, že v případě zásahu do subjektivních veřejných práv se stěžovatelce v konečném důsledku právní ochrany dostane, resp. nedojde k odepření přístupu k soudu (tamtéž). Případný neuspokojivý komfort cesty k soudnímu přezkumu je vyvážen dočasností stavební uzávěry (bod 27).

[18] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že prostřednictvím žádosti o výjimku ze stavební uzávěry lze v individuálních případech dosáhnout vynětí konkrétního záměru z dopadů stavební uzávěry. Nutno zdůraznit, že předmětem rozhodování o výjimce ze stavební uzávěry je konkrétní záměr, nikoli paušální vynětí konkrétního pozemku ze stavební uzávěry bez vazby na konkrétní záměr. Předmět rozhodování o výjimce je tak vymezen shodně jako předmět územního řízení, tedy jako zcela konkrétní stavební záměr. Smyslem a účelem podání žádosti o výjimku ze stavební uzávěry je získat podklad pro územní řízení, jenž by umožnil umístit stavební záměr do území (tedy odstranil právní překážku vydání územního rozhodnutí). Rozhodnutí o žádosti o výjimku však nevyvolává žádné samostatné právní účinky, přímé dopady rozhodnutí o této žádosti nepřekračují rámec územního řízení. Rozhodnutí o žádosti o výjimku tak má povahu přípravného aktu, jenž je zcela konzumován rozhodnutím v územním řízení a společně s ním také musí být přezkoumáván ( ).

[19] Byloli cílem počínání stěžovatelky (jako investora) získat územní rozhodnutí, nelze považovat zpracování dokumentace pro územní rozhodnutí v rozsahu stanoveném v příloze č. 1 k , o dokumentaci staveb, za nepřiměřenou faktickou podmínku přístupu k soudní ochraně. To tím spíše, že taková dokumentace obecně může být podkladem i pro samotné rozhodování o žádosti o výjimce a může zvýšit šanci na úspěch žádosti o výjimku tím, že již bude obsahovat konkrétnější popis vlastního záměru a jeho názornější zasazení do území.

[20] Stěžovatelka rovněž rozporovala možnost obdobného posouzení povahy rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu a rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry, což opřela o několik důvodů. Nejvyšší správní soud nicméně nepovažuje za podstatné, že o žádostech v řízeních na sebe navazujících nerozhoduje stejný orgán, ani to, že proti rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry není přípustný opravný prostředek. Tyto okolnosti nijak neovlivňují výše popsaný smysl a účel rozhodování o výjimce ze stavební uzávěry. Dále je při porovnání řízení o těchto dvou výjimkách potřeba uvážit, že intenzita zásahu do vlastnického práva (a potažmo práva na ekonomické využití vlastního majetku) nemusí být v případě rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu nižší než v případě rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry. Vždy záleží na konkrétní posuzované situaci. V řadě případů je rovněž na udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu závislá vlastní proveditelnost záměru (tj. neudělením výjimky bude možnost uskutečnit stavební záměr určitého charakteru s ohledem na konkrétní podmínky zcela vyloučena). A naopak je možné, že v některých případech bude pro účely kladného rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry postačovat dílčí změna záměru, která by ekonomické využití pozemku významněji neovlivnila.

[21] Není pravdivá ani námitka zásadního rozdílu mezi situací, kdy je rozhodováno o výjimce ze stavební uzávěry v souvislosti s řízením o odstranění stavby (resp. řízením o jejím dodatečném povolení), a situací rozhodování o této výjimce v souvislosti s přípravou budoucího záměru. Předmětem řízení o odstranění stavby mohou být stavby v různém stupni rozestavěnosti (od staveb provedených pouze v úrovni základů stavby až po stavby dokončené). Pokud vlastník stavby v průběhu řízení o odstranění stavby požádá o její dodatečné povolení a současně o potřebnou výjimku ze stavební uzávěry, bez dalšího to neznamená, že již před podáním žádosti disponoval projektovou dokumentací v potřebné podrobnosti zpracování. Situace běžného a „černého“ stavebníka se tak od sebe v tomto ohledu nutně nemusí lišit.

[22] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku, že v citovaných rozsudcích č. j. a č. j. směšoval závazná stanoviska a samostatná správní rozhodnutí. Soud naopak v uvedených rozsudcích důsledně vycházel z toho, že rozhodnutí o žádosti o výjimku ze stavební uzávěry je z hlediska procesního samostatným rozhodnutím (nikoliv však samostatně soudně přezkoumatelným) a nepovažoval je za subsumovaný správní akt typu závazného stanoviska.

[23] K argumentaci stěžovatelky podpořené odkazem na rozsudek rozšířeného senátu č. j. (citovaný výše) Nejvyšší správní soud uvádí, že tento rozsudek vyložil, že závazná stanoviska ( , ) nejsou rozhodnutími ve smyslu , jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti, a lze je tedy soudně přezkoumat až v rámci přezkumu konečného rozhodnutí (bod 51). Dále připustil rovněž existenci závazných stanovisek vydávaných v rámci samostatného správního řízení ve formě správního rozhodnutí ( zákona ), která jsou s ohledem na jejich samostatný předmět a přímé právní účinky do sféry jednotlivců samostatně soudně přezkoumatelná (body 39 a 45). Stěžovatelka však pomíjí, že tyto závěry dopadají na akty, které nejsou v konkrétním případě vydávány pro účely řízení dle stavebního zákona či jiného navazujícího řízení, nýbrž se jedná se o akty, jimiž se přímo povoluje určitá činnost a žádné (konečné) povolovací rozhodnutí na ně nenavazuje. Stěžovatelčina argumentace citovaným rozsudkem rozšířeného senátu tedy není přiléhavá.

IV. Závěr a náklady řízení

[24] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle poslední věty zamítl.

[25] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle a 7 ve spojení s Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. , č. 1260/2007 Sb. NSS, dle kterých „(…) v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1998, č. j. ).“

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. července 2025

Mgr. Ing. Veronika Juřičková

předsedkyně senátu