Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
5 Azs 100/2025 - 18.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 100/2025 - 18
Lze tedy dovodit, že požadavek na rychlý soudní přezkum rozhodnutí o zbavení osobní svobody se nevztahuje pouze na samotné rozhodnutí o zajištění, případně prodloužení doby zajištění, nýbrž také na rozhodnutí týkající se přezkumu důvodů zajištění v průběhu jeho trvání. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/19 Ústavní soud v této souvislosti vyslovil následující závěry: „Evropský soud pro lidská práva opakovaně zdůraznil požadavek na procesní i materiální zákonnost zbavení svobody, jakož i na důležitost okamžité a urychlené soudní kontroly takového omezení (viz např. rozsudek ze dne 3. 10. 2006, ve věci McKay proti Spojenému Království, stížnost č. 543/03, odst. 30). Účelem přezkumu garantovaného čl. 5 odst. 4 Úmluvy je tak dosažení toho, aby byl jedinec zbavený osobní svobody propuštěn za situace, kdy se omezení na osobní svobodě vyjeví nadále jako nezákonné. Jinými slovy, toto ustanovení Úmluvy zakotvuje procesní záruky proti pokračování zbavení svobody, které – i když bylo původně nařízeno zákonným způsobem – se poté mohlo stát nezákonným a ztratit veškeré ospravedlnění. Požadavky rychlosti a pravidelného soudního přezkumu v přiměřených intervalech ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy a judikatury ESLP mají své opodstatnění v tom, že zajišťují, aby zadržená osoba nebyla vystavena nebezpečí, že zůstane zadržována i dlouho poté, co její zbavení svobody přestalo být odůvodněné (viz např. rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2003, ve věci Shiskov proti Bulharsku, stížnost č. 38822/97, odst. 88 a tam citovaná judikatura).“
Důvodová zpráva k novele provedené zákonem č. 173/2023 Sb. pak v této souvislosti (k bodům 95 a 151 § 46a odst. 10 a § 73 odst. 9 zákona o azylu) uvádí následující: „Podobně jako v zákoně o pobytu cizinců na území České republiky navrhuje se oproti stávající úpravě flexibilnější řešení, kdy bude žadatel o mezinárodní ochranu oprávněn kdykoli (tedy v souladu s požadavky mezinárodně právních závazků, kterými je Česká republiky vázána) požádat o propuštění, resp. o povolení vstupu na území. Rovněž je reagováno na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 12/19 ze dne 19. července 2022, kde Ústavní soud reagoval na návrh na zrušení tohoto ustanovení [rozuměj § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců]. Ústavní soud sice neshledal důvody pro jeho zrušení (…), nicméně nad rámec uvedl, že si dokáže představit v tomto ohledu právní úpravu vstřícnější. Nově tedy bude možné podat žádost o propuštění vždy nejdříve po uplynutí 15 dnů ode dne nabytí právní moci posledního rozhodnutí správního orgánu nebo soudu. Bude tak zajištěna potřebná periodicita soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění. Správnímu orgánu pak zůstává povinnost zkoumat důvody pro trvání zajištění z vlastní iniciativy.“
Z důvodové zprávy je zřejmé, že změna právní úpravy reaguje na mezinárodněprávní požadavky, které stanoví nutnost poskytnout účinný prostředek ochrany umožňující urychlené rozhodnutí soudu o zákonnosti přetrvávajícího omezení osobní svobody. Dle zákonodárce (viz důvodová zpráva) je „možnost cizince iniciovat rychlený a periodický soudní přezkum zákonnosti zajištění v přiměřených intervalech nezbytná k tomu, aby dotyčná osoba nebyla vystavena nebezpečí, že zůstane zadržována i dlouho poté, co její zbavení svobody přestalo být ospravedlnitelné. Z toho vyplývá, že „soudní přezkum má být nastaven tak, aby bylo možno zohlednit i změny, v jejichž důsledku se původně zákonné omezení osobní svobody stalo nezákonným“. Důvodová zpráva zároveň uvádí, že aby byl dodržen požadavek na periodicitu soudního přezkumu omezení osobní svobody, musí mít cizinec (v případě neexistence „automatického“ soudního přezkumu omezení svobody) možnost iniciovat takový přezkum v rozumných intervalech. Pro naplnění tohoto požadavku je pak nezbytné, aby zákon výslovně upravoval možnost cizince požádat v průběhu jeho zajištění o propuštění a rovněž možnost obrátit se na soud v případě, že takové žádosti nebude vyhověno. V duchu výše uvedených požadavků tedy došlo ke změně ustanovení zákona o pobytu cizinců a tomu odpovídajících ustanovení v zákoně o azylu tak, aby cizinec mohl požádat o přezkum trvání důvodů zajištění po uplynutí stanovené lhůty od rozhodnutí o poslední žádosti (důvodová zpráva uvádí, že se vychází z právní úpravy přezkumu trvání důvodů vazby podle trestního řádu). Uvedeným požadavkům pak musí v tomto případě ustoupit i zásada subsidiarity založená na tom, že soudní ochrany ve správním soudnictví se lze domáhat až poté, co byly využity prostředky nápravy v systému veřejné správy [§ 5 a § 68 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. ].
Nejvyšší správní soud tak v návaznosti na výše uvedené dospěl k závěru, že smyslem a účelem novelou zavedených změn týkajících se řízení souvisejících s omezením osobní svobody jednotlivce je zajištění možnosti dosáhnout na pravidelný soudní přezkum důvodů zajištění i v jeho průběhu. Výklad připouštějící možnost podání opravného prostředku uvnitř systému veřejné správy (zde rozkladu proti rozhodnutí o žádosti o propuštění ze zajištění), v důsledku čehož by byl soudní přezkum existence důvodů zajištění oddálen, by tak byl v přímém rozporu se smyslem a účelem vykládané materie zákona. Umožnění podání rozkladu proti rozhodnutí o nepropuštění (jinými slovy rozhodnutí o setrvání v zajištění) by vedlo k nedůvodnému zavedení rozdílného procesního postupu v ochraně zajištěného. Žadatel o propuštění ze zajištění by se tím mohl dostat do zhoršeného postavení tím, že by měl přístup k rychlé a účinné soudní ochraně oddálen (navzdory požadavkům plynoucím z mezinárodněprávních závazků), a to až do doby po skončení řízení o rozkladu. Následkem toho by pak došlo i k omezení práva zajištěné osoby na podání další žádosti o propuštění, neboť zákonem stanovená lhůta 15 dnů se dle § 46a odst. 10 věty třetí zákona o azylu odvíjí od pravomocného skončení přezkumu žádosti předchozí. Ani tyto důsledky zjevně nelze považovat za souladné s účelem a smyslem právní úpravy, která apeluje na zavedení účinného a rychlého soudního přezkumu ve věcech zajištění.
Správným a přiléhavým je tedy teleologický argument krajského soudu, že v řízeních souvisejících se zajištěním žadatelů o mezinárodní ochranu dle zákona o azylu je důležitým aspektem rychlost a účinnost řízení (viz krátká pětidenní lhůta na rozhodnutí ministerstva o zajištění v § 46a odst. 4 zákona o azylu, vyloučení řádných i mimořádných opravných prostředků v § 46a odst. 6 téhož zákona a možnost přímého podání žaloby ve správním soudnictví dle § 46a odst. 7 zákona). V řízeních ve věcech zajištění, a sice bez ohledu na to, zda je správní orgán vede z moci úřední, anebo k žádosti zajištěného cizince o propuštění, se totiž shodně jedná o situaci, kdy je žadatel o mezinárodní ochranu omezen na osobní svobodě, a proto o důvodech dalšího trvání tohoto omezení musí být v souladu s požadavky plynoucími ze směrnice a Úmluvy rozhodováno s maximálním urychlením (srovnej obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2024, č. j. 1 Azs 29/202421 , bod 18, nebo ze dne 16. 4. 2024, č. j. 10 Azs 50/202419 , bod 18).
Jak systematický výklad zákona o azylu, tak výklad teleologický (smyslem a účelem úpravy zajištění) tedy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že proti rozhodnutí o žádosti o propuštění žadatele o mezinárodní ochranu ze zajištění (§ 46a odst. 10 zákona o azylu) není přípustný opravný prostředek v podobě rozkladu (§ 46a odst. 6 téhož zákona). Lze zároveň poznamenat, že z téhož východiska Nejvyšší správní soud implicitně vycházel ve výše označených rozsudcích č. j. 1 Azs 29/202421 a č. j. 10 Azs 50/202419 , v nichž se věcně zabýval kasačními stížnostmi proti rozsudkům krajských soudů ve věcech přezkoumávajících přímo žalobami napadená rozhodnutí žalovaného o žádostech zajištěných osob o propuštění ze zajištění. V nyní posuzované věci tedy s nimi Nejvyšší správní soud není v rozporu.
Ke stěžovatelově námitce o zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces tím, že mu bylo upřeno právo na opravný prostředek, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry Ústavního soudu, který již v nálezu ze dne 13. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201), vyslovil, že „soustava přezkumných instancí je výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty“. Je tedy v rukou zákonodárce, jak systém opravných prostředků (slovy nálezu „přezkumných instancí“) nastaví a zda vůbec opravný prostředek uvnitř veřejné správy připustí. Ústavní soud následně také výslovně konstatoval, že „absence dvojinstančnosti správního řízení protiústavnost bez dalšího nezakládá“ (nález ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04 , N 90/37 SbNU 241). Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 2 As 47/200461 , č. 1409/2007 Sb. NSS, dospěl k závěru, že „mezi základní zásady rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob správními orgány nepatří rozhodování ve dvou stupních“.“
[19] Krajský soud tedy ani v nyní posuzované věci nepochybil, když o žalobě meritorně rozhodl.
[20] K námitce nemožnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 3. 6. 2025, č. j. 6 Azs 30/2025 -22, zdůraznil následující:
„Pokud se jedná o námitku tvrzeného porušení procesního práva stěžovatele seznámit se ve správním řízení s podklady pro rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu ), (…), Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud v napadeném rozsudku správně vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018 -59 (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 41/2023 -38 ze dne 28. 6. 2023).
S odkazem na výše uvedenou judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány zásadně mají povinnost dle § 36 odst. 3 správního řádu umožnit účastníkům řízení seznámit se s podklady rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Tato povinnost přitom není naplněna pouze tím, že správní orgán nebrání účastníkům řízení se s podklady rozhodnutí seznámit, nýbrž je povinen účastníka aktivně poučit a vyzvat jej k uplatnění tohoto práva. Z uvedeného pravidla nicméně judikatura dovodila výjimky: 1) účastník řízení je se všemi podklady rozhodnutí již obeznámen, 2) rozhodnutí je prvním úkonem v řízení nebo 3) tak stanoví zákon. Ve vyjmenovaných případech judikatura dospěla k závěru, že není třeba na bezvýhradném splnění povinnosti trvat.
V nyní souzené věci krajský soud správně připomněl, že jedinými podklady pro rozhodnutí byly žádost o propuštění ze zajištění a doklad o zajištění ubytování. V neposkytnutí prostoru pro seznámení se s těmito dokumenty stěžovatel spatřuje porušení § 36 odst. 3 správního řádu , byť to byl on, kdo je žalovanému sám předložil. Smyslem pravidla obsaženého v tomto ustanovení není formálně seznamovat účastníka řízení s podkladem, jehož obsah je mu dobře znám, neboť jej pro řízení sám obstaral a předložil jej správnímu orgánu. V daném případě tak krajský soud správně dovodil, že stěžovatel byl jako účastník správního řízení se všemi podklady pro vydání rozhodnutí obeznámen, a proto žalovaný nepochybil tím, že jej z tohoto důvodu již nevyzýval k seznámení se s nimi. Odhlížet v této souvislosti nelze ani od povahy tohoto specifického rychlého správního řízení, v němž jde o otázku omezení osobní svobody cizince a v němž je žalovaný povinen rozhodnout nejpozději do 5 dnů ode dne podání žádosti a v téže lhůtě rozhodnutí doručit (viz výše zmiňovaný rozsudek č. j. 1 Azs 29/2024 -21).
Je proto nadbytečné zabývat se stěžovatelem nadnesenou otázkou, zda v daném případě rozhodnutí o žádosti o propouštění představovalo první úkon v řízení, či nikoli. Krajský soud správně zdůraznil, že i kdyby žalovaný stěžovatele vyzval k opětovnému seznámení se s předloženými podklady a stěžovatel by v dokladu o zajištění ubytování opravil adresu (v čemž mu ostatně nic nebránilo i bez této výzvy), na výsledku řízení by to nic nezměnilo, neboť samotné zajištění ubytování žalovaný neshledal dostatečným důvodem pro propuštění žalobce ze zajištění. Uvedená žalobní námitka tak v posuzované věci nemohla vést ke zpochybnění zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí.“
[21] Je pravdou, že v nyní posuzované věci založil krajský soud vypořádání uvedené námitky výlučně na předpokladu, že i rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení pro zajištění cizinců je prvním úkonem v řízení. Nicméně i v nynější věci byly novými podklady pro žalobou napadené rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení pro zajištění cizinců především dokumenty předložené samotným stěžovatelem, konkrétně žádost o propuštění ze zajištění, prohlášení pana L. X. N. a jím vyhotovený doklad o zajištění ubytování. Ostatní dokumenty ve spise, z nichž žalovaný vycházel, z velké části tvořily již podklady pro jeho rozhodnutí ze dne 2. 1. 2025, č. j. OAM1728/BA-BA07-BA03-Z-2024, o zajištění stěžovatele dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, proti němuž stěžovatel mohl podat a také podal samostatnou žalobu, jež byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2025, č. j. 17 A 3/2025 -19. Nad rámec výpovědi stěžovatele již v řízení o zajištění podle zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, žalovaný vycházel rovněž z údajů, které opět samotný stěžovatel poskytl, resp. sdělil, v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž z těchto podkladů žalovaný dovodil, že stěžovatel žádné rodinné ani jiné osobní vazby na území ČR dosud neuváděl. Stěžovatel přitom nepopírá, že se o rodinném známém, který mu nyní nabízel ubytování a finanční pomoc, v dosavadních správních řízeních v rámci odpovědí na dotazy na rodinné či jiné vazby nezmínil. Není tedy zřejmé, jak by absence výzvy dle § 36 odst. 3 správního řádu mohla v tomto případě ovlivnit hmotněprávní postavení stěžovatele.
[22] K otázce možného účinného uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu je vhodné poukázat na již rovněž zmíněné usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 6 Azs 35/2025 -23, v němž k obdobně formulované kasační námitce, Nejvyšší správní soud konstatoval:
„K posouzení účinnosti zvláštních opatření judikatura akcentuje, že účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově) je zabezpečení účasti žadatele v řízení, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48). (…).
Při zvažování zvláštních opatření jako alternativy k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 -48, nebo usnesení ze dne 16. 12. 2021, č. j. 9 Azs 197/2021 -43). (…) Nová skutečnost spočívající v možnosti ubytování u známého na tomto nic zásadně nemění. Judikatura potvrzuje, že možnost ubytování nepředstavuje bez dalšího důvod pro užití zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu (srov. usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021 č. j. 4 Azs 136/2021 -50).“
[23] I v nyní posuzované věci lze konstatovat, že žalovaný vycházel ze zmíněných kritérií (stěžovatel pobývá na území ČR neoprávněně, nelegálně zde pracoval a rovněž v této souvislosti zneužil cizí identitu, pročež nelze očekávat, že by bylo využití zvláštních opatření účinné). Žalovaný poukázal navíc na to, že v řízení před policejním orgánem ani v řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel neuváděl nic, co by nasvědčovalo tomu, že má na území ČR známého, který je schopen jej rovněž finančně zajistit. Krajský soud se pak s těmito závěry ztotožnil.
[24] V této souvislosti stěžovatel též namítal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud hodnotil jen možnost ubytování a nezohlednil možnost kompletního finančního zabezpečení, které mu rodinný přítel nabízí. Z rozhodnutí žalovaného i rozsudku krajského soudu je však zřejmé, že podstatou jejich závěru o neúčinnosti zvláštních opatření je především stěžovatelovo jednání před podáním žádosti o mezinárodní ochranu a již dříve projevený vztah k jeho veřejnoprávním povinnostem. Především z těchto důvodů se podle krajského soudu nelze spolehnout na to, že ubytování u známého stěžovatel nevyužije k tomu, aby zmizel z dosahu správních orgánů. Proto ani nebylo potřeba, aby krajský soud důkladněji vysvětloval, proč doklad o zajištění ubytování a prohlášení pana L. X. N. neskýtají záruku, že stěžovatel začne se správními orgány spolupracovat. Nebylo přitom úkolem krajského soudu vysvětlovat stěžovateli či jinému cizinci, co by měli učinit, aby poskytli žalovanému přiměřenou jistotu splnění podmínek pro uložení zvláštních opatření.
[25] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že jeho dosavadní judikatura poskytuje dostatečné odpovědi na námitky uvedené v kasační stížnosti. Lze uzavřít, že nebyl shledán žádný z důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájem stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[26] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033 , publ. Pod č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 , § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 31. července 2025
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu