Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 Azs 85/2024 - 32.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Azs 85/2024 - 32
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Martiny Küchlerové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: T. Q. B., zastoupený Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1618/30, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 15 A 2/202332 ,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 3 400 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Štěpána Svátka, advokáta, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým sdělením ze dne 6. 1. 2023, č. j. OAM824416/ZM2022, podle § 42g odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců “), oznámil žalobci, že nebyly splněny podmínky stanovené v § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců pro zaměstnání žalobce u zaměstnavatele Thi Binh Trinh, IČO: 04549767, sídlem V Hliníku 991/1, Zábřeh, na pracovním místě – druh práce (CZISCO) „Prodavači smíšeného zboží (52231), místo výkonu práce D. Č. 233, D. Č., číslo volného pracovního místa 26 389 500 774“.
[2] Žalobce podal dne 28. 11. 2022 oznámení držitele zaměstnanecké karty o změně zaměstnavatele, z něhož vyplynulo, že žalobce bude zaměstnán u nového zaměstnavatele coby prodavač smíšeného zboží, přičemž změna se měla uskutečnit ke dni 1. 12. 2022. Žalobce k oznámení přiložil pracovní smlouvu u původního zaměstnavatele na pracovním místě – druh práce „Manikéři a pedikéři (51422)“, místo výkonu práce O. m. 166, Ž.. Dnem nástupu do práce u původního zaměstnavatele byl 1. 9. 2020 a pracovní poměr byl sjednán na dobu dvou let. Žalobce rovněž k oznámení doložil dodatek k pracovní smlouvě u původního zaměstnavatele ze dne 8. 11. 2022, podle něhož byl mj. pracovní poměr nově sjednán do 30. 11. 2022. Žalovaný z úřední činnosti dotazem na úřad práce zjistil, že zaměstnání u původního zaměstnavatele bylo ukončeno k 1. 9. 2022, vyhodnotil proto, že oznámení o změně zaměstnavatele u něj bylo učiněno po uplynutí 89 dnů, tedy nesplňuje podmínky stanovené zákonem o pobytu cizinců a je na něj nutno hledět, jako by nebylo učiněno.
[3] Sdělení žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud sdělení žalovaného výše nadepsaným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ono sdělení rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního a je tak možné se proti němu bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 Azs 56/202141 , uvedl, že sdělení je z materiálního hlediska rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
[5] Krajský soud se dále zabýval přezkoumatelností daného sdělení. Uvedl, že žalobce k oznámení o změně zaměstnavatele přiložil mj. pracovní smlouvu u původního zaměstnavatele včetně dodatku ze dne 8. 11. 2022 a pracovní smlouvu u nového zaměstnavatele. Krajský soud zdůraznil, že tento dodatek mohl být důkazem prokazujícím, že pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele mohl trvat i po 1. 9. 2022. Pokud by pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele trval i po tomto datu, oznámil by žalobce změnu zaměstnavatele ve lhůtě 60 dnů od skončení pracovního poměru u původního zaměstnavatele podle § 63 zákona o pobytu cizinců. V takovém případě by byl chybný závěr žalovaného, že žalobcův pracovní poměr u původního zaměstnavatele skončil již ke dni 1. 9. 2022, tedy 89 dnů před doručením oznámení o změně zaměstnavatele. Krajský soud dále uvedl, že ze správního spisu i odůvodnění napadeného sdělení vyplývá, že žalovaný vycházel výlučně ze sdělení úřadu práce, podle něhož pracovní poměr žalobce u původního zaměstnavatele skončil ke dni 1. 9. 2022, aniž by se zabýval žalobcem předloženými důkazy. Žalovaný tedy bez odůvodnění upřednostnil sdělení od úřadu práce (tvrzení původního zaměstnavatele o ukončení pracovního poměru žalobce v oznámení ze dne 10. 11. 2022) před podklady (důkazy) předloženými žalobcem. V napadeném sdělení absentovala jakákoli zmínka o dodatku k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022 uzavřené s původním zaměstnavatelem.
[6] Ve výše uvedeném, krajský soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného sdělení pro nedostatek důvodů. V této souvislosti rovněž připomněl, že nedostatek argumentace v napadeném sdělení žalovaný již nemůže napravit argumentací o nevěrohodnosti dodatku (podpisu na něm ze strany původního zaměstnavatele) ve vyjádření k žalobě.
[7] Dále se krajský soud zabýval námitkou, že žalobce byl zkrácen na svém právu podle § 36 odst. 3 správního řádu , neboť mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (sdělení), které žalovaný v této věci obstaral. Zejména tedy k onomu oznámení původního zaměstnavatele žalobce ze dne 10. 11. 2022 zaslanému úřadu práce o ukončení pracovního poměru žalobce k 1. 9. 2022.
[8] Krajský soud uvedl, že na postup při vydání nyní přezkoumávaného sdělení se podle § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevztahují ustanovení části druhé a třetí správního řádu . Žalovaný tak nebyl přímo vázán § 36 odst. 3 správního řádu . I v nynějším případě ale žalovaný byl vázán základními zásadami činnosti správních orgánů podle § 2 § 8 správního řádu . V návaznosti na ně bylo povinností žalovaného umožnit žalobci uplatňovat jeho práva a oprávněné zájmy, popř. mu poskytnout přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech a s dostatečným předstihem ho uvědomit o úkonu, který učiní.
[9] Krajský soud zdůraznil, že posuzované sdělení se opírá o podklady, které do správního spisu zařadil sám žalovaný, tj. zejména o sdělení ze dne 10. 11. 2022, kterým původní zaměstnavatel oznámil úřadu práce skončení pracovního poměru žalobce ke dni 1. 9. 2022. Žalovaný z uvedeného oznámení o ukončení zaměstnání dovodil, že žalobci v souladu s § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zanikla zaměstnanecká karta ke dni 31. 10. 2022, a to, aniž by žalobce se sdělením o ukončení zaměstnání seznámil. Žalobce se o těchto podkladech dozvěděl až z napadeného sdělení a neměl možnost na ně před vydáním pro něj nepříznivého sdělení žádným způsobem reagovat. Za této situace bylo posuzované sdělení pro žalobce překvapivým rozhodnutím, v jehož důsledku došlo nadto k zániku jeho zaměstnanecké karty. Žalovaný tedy nedostál zásadám činnosti správních orgánů a požadavkům plynoucím z práv žalobce na spravedlivý proces. Krajský soud proto uzavřel, že žalovaný podstatně porušil ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, v čemž krajský soud spatřoval vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s. ř. s.
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s.
[11] Stěžovatel namítá, že krajský soud bez opory v zákoně dospěl k závěru, že jeho sdělení je nezákonné, resp. nepřezkoumatelné, protože se v jeho textu nevyrovnal se všemi doklady předloženými k oznámení změny zaměstnavatele žalobcem. Stěžovatel však neměl žádnou zákonnou povinnost se ve sdělení o nesplnění podmínek vyrovnat s každým dokladem předloženým žalobcem. Sdělení je sice materiálně vzato rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , po formální stránce ale dle přesvědčení stěžovatele rozhodnutím není. Ve smyslu § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců totiž platí, že se ustanovení částí druhé a třetí správního řádu nevztahují na řízení podle § 42g odst. 7 až 11 téhož zákona, tedy právě na oznámení změny zaměstnavatele. Na sdělení se nevztahují ani ustanovení správního řádu o rozhodnutí, nelze na něj proto klást požadavky podle § 68 odst. 3 správního řádu . Zákon o pobytu cizinců žádné obsahové náležitosti sdělení o nesplnění či splnění podmínek pro změnu zaměstnavatele nestanoví. Žádný právní předpis tedy nestanoví, jak má ono sdělení vypadat a co má po obsahové stránce obsahovat. Krajský soud proto stěží mohl stěžovateli vytýkat, že se v textu sdělení nevypořádal s dokladem předloženým žalobcem.
[12] Stěžovatel se v kasační stížnosti dále zabývá obsahem dodatku k pracovní smlouvě s původním zaměstnavatelem a hodnotí jej. Uvádí, že jeho uzavření dne 8. 11. 2022 působí ryze účelově, zejména když o dva dny později původní zaměstnavatel (který je i stranou dodatku) oznamuje úřadu práce ukončení zaměstnávání žalobce. Podpis na dodatku k pracovní smlouvě příliš neodpovídá podpisu původního zaměstnavatele, na rozdíl od podpisu na oznámení o ukončení zaměstnávání žalobce ze dne 10. 11. 2022. Podpis původního zaměstnavatele žalobce je stěžovateli znám z úřední činnosti, neboť je součástí informačního systému cizinců (§ 158 zákona o pobytu cizinců). Dodatek k pracovní smlouvě je výsledkem snahy žalobce napravit to, že neoznámil změnu zaměstnavatele ve lhůtě podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ze zaslaného oznámení o skončení zaměstnání, které stěžovatel získal v rámci své úřední činnosti, jednoznačně plyne, že pracovní poměr žalobce k původnímu zaměstnavateli byl ukončen ke dni 1. 9. 2022.
[13] V neposlední řadě stěžovatel namítá, že ani seznamování s podklady pro vydání rozhodnutí, které není formálně rozhodnutím, ale sdělením, nemá oporu v zákoně. Ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu spadá do části, jejíž aplikace je v nynější věci vyloučena. Krajský soud zastává nesprávný právní názor stran použití základních zásad činnosti správních orgánů zakotvených v § 2 § 8 správního řádu . Zákonodárce vyloučil část druhou a třetí správního řádu v nynější věci a není možné přes obecný odkaz na základní zásady činnosti správních orgánů vybírat, která ustanovení z těchto částí se mají přece jen aplikovat. Uvedený postup by nadto stěžovateli znemožňoval dodržet lhůty stanovené zákonem, což ve finále poškozuje všechny cizince.
[14] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Uvedl, že je nutné odmítnout tvrzení stěžovatele o tom, že sdělení o nesplnění podmínek změny zaměstnavatele nemusí mít žádnou právní formu, ani splňovat žádné formální náležitosti. Aplikuje se na něj část první správního řádu , tedy i základní zásady činnosti správních orgánů. Pokud si stěžovatel ve věci vyžádá jakékoli podklady pro své sdělení, je jeho povinností s nimi žalobce seznámit. V opačném případě by došlo k aprobování situace, kdy cizinec bude zcela v moci správního orgánu, který by si mohl vyžadovat jakékoli podklady a cizinec by se k nim nemohl nikterak vyjadřovat. Stěžovatel neměl ve věci vyžadovat žádné zprávy a měl vycházet jen z podkladů od žalobce. Pokud už nějaké zprávy (podklady pro rozhodnutí) vyžadoval, bylo jeho povinností s nimi žalobce seznámit a umožnit mu se k nim vyjádřit.
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Podle § 42g odst. 7 věta první zákona o pobytu cizinců změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele je držitel zaměstnanecké karty vydané podle odstavce 2 povinen oznámit ministerstvu nejméně 30 dnů před takovou změnou.
[18] Podle § 42g odst. 8 téhož zákona oznámení podle odstavce 7 se podává na k tomu určeném úředním tiskopisu, kde je cizinec povinen uvést jméno, příjmení, datum narození, státní příslušnost, požadovanou změnu, název budoucího zaměstnavatele, telefonní číslo na budoucího zaměstnavatele, informace, zda jsou dosavadní a budoucí zaměstnavatelé účastníky vládou schváleného programu, údaje k nové volné pracovní pozici vedené podle zákona o zaměstnanosti v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty v rozsahu tiskopisu a přesné datum, ke kterému změna nastane. Dále je povinen k oznámení předložit doklad prokazující, že jeho dosavadní pracovněprávní vztah trvá, nebo doklad prokazující, ke kterému dni tento vztah skončil, pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, ze které je patrné, že je uzavřena na v oznámení uvedenou pracovní pozici, která je uvedena v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, a prohlášení budoucího zaměstnavatele, že má cizinec odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání podle odstavce 2 písm. c). Pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti nebo smlouva o smlouvě budoucí musí splňovat podmínky uvedené v odstavci 2; to neplatí, jednáli se o oznámení změny zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele.
[19] Podle § 42g odst. 9 téhož zákona ministerstvo ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení podle odstavců 7 a 8 sdělí cizinci a budoucímu zaměstnavateli, zda byly splněny podmínky požadované pro změnu zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele a zda může být na tomto místě zaměstnáván. Na oznámení, které nesplňuje podmínky uvedené v odstavcích 7 a 8 se hledí, jako by nebylo učiněno. Jestliže v době podle § 63 odst. 1 držitel zaměstnanecké karty doručil ministerstvu více oznámení o změně zaměstnavatele, přihlíží se pouze k poslednímu z nich, na předchozí oznámení se hledí, jako by nebyla učiněna.
[20] Podle § 168 odst. 1 téhož zákona ustanovení částí druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4 ), § 10 , § 19 odst. 1 , § 20 , 30, 31a, 32, 33, 36, § 38 odst. 1 , § 40 , 41, § 42g odst. 7 až 11, § 49 , 50, 52, 117, § 122 odst. 1 a 2, § 123a , § 135 odst. 3 , § 148 , 154, § 155 odst. 1 , § 180 , 180b, 180d, 180e a 180h.
[21] Zákon o pobytu cizinců představuje prvotní právní předpis upravující pobyt cizinců na území České republiky. Vedle hmotněprávních ustanovení obsahuje také dílčí úpravu některých procesních institutů a postupů správních orgánů v řízeních ve věcech pobytu cizinců, která jsou vůči ustanovením správního řádu ve vztahu speciality. Správní orgán tedy v řízeních podle zákona o pobytu cizinců postupuje primárně podle procesních pravidel obsažených přímo v tomto zákoně. Neobsahujeli zákon o pobytu cizinců ustanovení upravující určitou otázku týkající se postupu v řízení, postupuje správní orgán podle správního řádu (např. rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011221 , č. 2544/2012 Sb. NSS).
[22] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že sdělení podle § 42g odst. 9 může v konečném důsledku významně zasáhnout do práv držitele zaměstnanecké karty, neboť je jím autoritativně postaveno na jisto, zda oznámení cizince splňuje požadavky § 42g odst. 7 a 8 zákona o pobytu cizinců. Obsah sdělení tedy závazně předurčuje, jaké účinky ze zákona o pobytu cizinců nastanou, tj. zda cizinec může oprávněně pobývat na území a vykonávat zaměstnání na oznámené pozici (§ 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců), nebo zda se na oznámení hledí, jako by nebylo učiněno (§ 42g odst. 9 téhož zákona). To je pak významné nejen pro účely samotného výkonu zaměstnání na nově oznámené pozici, nýbrž i z hlediska případného zániku platnosti zaměstnanecké karty podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[23] Podle posledně uvedeného ustanovení totiž zaměstnanecká karta zaniká uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) téhož zákona na pracovní pozici, na kterou mu byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10 téhož zákona. Výjimku z tohoto pravidla pak představuje mj. situace, kdy cizinec před uplynutím této doby učiní oznámení o změně zaměstnavatele, pracovního zařazení nebo zaměstnání na další pracovní pozici u téhož nebo u jiného zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců (viz § 63 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Pokud by se však na toto oznámení hledělo, jako by nebylo učiněno ve smyslu § 42g odst. 9 zákona o pobytu cizinců, a stěžovatel by tuto skutečnost cizinci sdělil až ke konci doby podle § 63 odst. 1 téhož zákona, ve které mohl cizinec učinit nové oznámení, mohlo by dojít k zániku platnosti zaměstnanecké karty aniž by to cizinec byl schopen jakkoliv ovlivnit, byť mohl být v dobré víře o tom, že splňuje všechny předepsané podmínky. Sdělení stěžovatele tak i v tomto ohledu významně ovlivňuje následný osud platnosti zaměstnanecké karty cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2021, č. j. 8 Azs 56/202141 ).
[24] Optikou těchto výše popsaných zásadních dopadů přezkoumávaného sdělení do právní sféry žalobce věc posuzoval krajský soud. Ten správně poukázal na to, že řízení o změně zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty musí být vždy vedeno v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů obsaženými v ustanoveních § 2 až § 8 správního řádu . Tento závěr již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud (z poslední doby srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Azs 124/202334 , publ. pod č. 4529/2023 Sb. NSS. nebo ze dne 26. 7. 2024, č. j. 4 Azs 114/202334 ).
[25] Z uvedených základních zásad potom plynou určité minimální požadavky na postupy a na úkony vydávané v oblasti vrchnostenské veřejné správy. Správní orgány musí – s ohledem na základní zásady činnosti správních orgánů – postupovat, respektive rozhodovat na základě náležitě zjištěného skutkového stavu, jak plyne z dikce § 3 správního řádu . Stejně tak jsou správní orgány při svých postupech (rozhodování) vázány zákonem. Aplikováno na nyní posuzovanou věc je nezbytné, aby sdělení stěžovatele nevykazovalo znaky libovůle, svévole, ale aby žalobce věděl, proč a na základě čeho dospěl stěžovatel k závěru, ke kterému dospěl. To vše vede k vytvoření určité konzistence v rozhodování skutkově podobných věcí pro budoucí činnost správních orgánů, aby bylo dáno zadost zásadě legitimního očekávání srov. § 2 odst. 4 správního řádu ).
[26] V nyní posuzované věci stěžovatel nevycházel pouze z podkladů, které mu v souladu s § 42g odst. 8 zákona o pobytu cizinců předložil žalobce, ale vyžádal si i informaci od úřadu práce, ze které zjistil, že pracovní poměr žalobce měl skončit k 1. 9. 2022. Informace plynula z oznámení původního zaměstnavatele žalobce o ukončení jeho zaměstnávání, ačkoli žalobce stěžovateli předložil i dodatek k pracovní smlouvě s původním zaměstnavatelem ze dne 8. 11. 2022, ze kterého naopak plynulo, že pracovní poměr byl prodloužen. Nejvyšší správní soud se v tuto chvíli nebude vyjadřovat k otázce platného prodloužení původní pracovní smlouvy výše popsaným způsobem. Musí ovšem konstatovat, že za situace, kdy stěžovatel disponoval dvěma dokumenty, z nichž plynuly ohledně jedné otázky dva rozdílné závěry, bylo na místě se s touto skutečností ve svém sdělení argumentačně vypořádat. Ve smyslu § 3 správního řádu totiž o zjištěném skutkovém stavu nesmějí být důvodné pochybnosti.
[27] Stěžovatel se následně existencí a věrohodností dodatku k pracovní smlouvě ze dne 8. 11. 2022 zabýval. Původně tak učinil ve vyjádření k žalobě před krajským soudem a nyní v kasační stížnosti v řízení před Nejvyšším správním soudem. Touto argumentací ale již nemůže dohánět nedostatky jím vydaného sdělení. Krajský soud proto důvodně uzavřel, že posuzované sdělení je s ohledem na výše uvedené nepřezkoumatelné.
[28] Pokud jde o druhou kasační námitku, zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s argumentací krajského soudu. Na posuzovanou věc nelze aplikovat § 36 odst. 3 správního řádu , neboť jeho aplikace je vyloučena s ohledem na § 168 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nicméně s ohledem na skutečnost, že napadené sdělení mělo zásadní důsledky pro pobytové oprávnění žalobce, měl mu stěžovatel umožnit seznámit se s doplněnými podklady v souladu se základními zásadami ochrany práv a dobré správy tak, aby bylo žalobci v maximální možné míře zaručeno právo na spravedlivý proces. Stěžovatel v projednávané věci nedostál povinnosti ochrany práv žalobce, základním zásadám činnosti správních orgánů a požadavkům plynoucím z práv žalobce na spravedlivý proces. V nynější věci není podstatná otázka, zda podklady doplněné do správního spisu sloužily jako důkazy, či nikoli, a zda stěžovatel prováděl dokazování. Stěžovatel byl povinen umožnit žalobci seznámit se se všemi zařazenými podklady do správního spisu, které žalobci nebyly známy a z nichž dovodil závěr o nesplnění podmínek pro změnu zaměstnavatele. Obsah sdělení stěžovatele byl v konečném důsledku pro žalobce překvapivý (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 6 As 115/202233 , či nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23 ).
[29] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost není důvodná, Nejvyšší správní soud jí za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1 in fine, s. ř. s. s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[30] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Ve věci je plně procesně úspěšný žalobce, má proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, které mu vznikly. Náhrada nákladů řízení žalobce spočívá v odměně a náhradě hotových výdajů zástupce žalobce za jeden úkon právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Tento úkon představuje vyjádření k podané kasační stížnosti ze dne 31. 5. 2024. Za jeden úkon právní služby náleží dle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 částka ve výši 3 100 Kč. Současně zástupci žalobce náleží dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobce není plátcem DPH. Celkem tak žalobci na náhradě nákladů o kasační stížnosti náleží částka ve výši 3 400 Kč, kterou je žalovaný (stěžovatel) povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
[31] Nejvyšší správní soud postupoval při vyčíslení odměny a hotových výdajů zástupce žalobce podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024. Od 1. 1. 2025 nabyla účinnosti vyhláška č. 258/2024 Sb. , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Nicméně dle čl. II. vyhlášky č. 258/2024 Sb. platí, že za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší advokátovi odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 11. září 2025
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu