Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 As 152/2025 - 38

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Lokama BT s. r. o., se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupená PhDr. Mgr. Michalem Krajčírovičem, advokátem se sídlem Školská 1736/12, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč k rukám zástupce žalobkyně PhDr. Mgr. Michala Krajčíroviče, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná prvním výrokem rozhodnutí ze dne 21. 1. 2025, č. j. RRTV/616/2025had, sp. zn. RRTV/2024/563/had, uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle , o službách platforem pro sdílení videonahrávek a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek) [dále jen „“], neboť poskytovala službu platformy pro sdílení videonahrávek https://prehraj.to, aniž do dne zahájení poskytování této služby učinila oznámení podle tohoto zákona. Druhým výrokem svého rozhodnutí žalovaná žalobkyni podle a a , o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „“), uložila pokutu ve výši 20 000 Kč. Třetím výrokem žalovaná žalobkyni uložila povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 2 500 Kč.

[2] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten dospěl k závěru, že je namístě postupovat podle (dále jen „“), tzn. podanou žalobu odmítnout a současně ji postoupit správnímu orgánu k rozhodnutí o řádném opravném prostředku (rozkladu). Důvodem uvedeného závěru byla skutečnost, že se dle městského soudu uplatní obecná právní úprava , neboť možnost podat řádný opravný prostředek nevylučuje. Současně ze zákona č. 242/2020 Sb. nevyplývá, že by se úprava opravného prostředku měla řídit , o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „“). Městský soud tak nesouhlasil s názorem, který v průběhu řízení vyjádřila žalovaná, a sice, že proti jejímu rozhodnutí nebyl přípustný rozklad, a že její rozhodnutí bylo možné bez uplatnění řádného opravného prostředku napadnout žalobou u správního soudu.

[3] Městský soud tedy usnesením ze dne 19. 6. 2025, č. j. , žalobu odmítl (výrok I.), věc postoupil předsedovi Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl, že se žalobkyni vrací soudní poplatek ve výši 3 000 Kč (výrok IV).

[4] Proti usnesení městského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní namítla, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je nezákonné v důsledku nesprávného posouzení, zda ve věci připadá v úvahu vedení rozkladového řízení. Ustanovení se dle názoru stěžovatelky na řízení, která stěžovatelka vede, neužije. Městský soud opomíjí, že imanentní součástí právního řádu České republiky je soulad s požadavkem vnitřní koherence. Rozhodnutí stěžovatelky je z povahy věci rozhodnutím vydaným v jednostupňovém řízení, a to zejména s ohledem na její úzkou specializaci v této oblasti (žádný jiný správní orgán není obdobně zaměřen) a organizační strukturu. Usnesení městského soudu je tak rozporné „s právem“ a jde proti obecné koncepci správního řízení před stěžovatelkou, jak je upravena nejen v zákoně č. , ale také v dalších zákonech. Stěžovatelka má za to, že obsahuje tzv. otevřenou mezeru v zákoně, jak je tato specifikována v odborné literatuře.

[5] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka zdůraznila význam základního právního předpisu, podle kterého při své činnosti postupuje, a to Právě ten vylučuje dvojinstančnost řízení před stěžovatelkou a ochrana je účastníkům řízení v tomto případě, na základě zmiňovaného zákona, poskytována až v rámci správního soudnictví (a nikoli již předtím v řízení o řádném opravném prostředku). Stěžovatelka pak poukázala na příklady dalších právních předpisů, které upravují její činnost – i ty dvojinstančnost řízení před stěžovatelkou vylučují „z logických důvodů vždy“. Rozhodnutí městského soudu tak jde proti obecné koncepci správního řízení před stěžovatelkou. Navíc v daném případě není nijak upraven procedurální postup pro rozkladové řízení, podobně jako není v případě stěžovatelky zákonem upravena rozkladová komise (na rozdíl např. od České národní banky nebo Českého telekomunikačního úřadu). Stěžovatelka pak také opakuje tezi o takzvaně otevřené mezeře v zákoně. Uzavírá, že neshledává žádný legitimní účel, který by odůvodňoval závěr, ke kterému dospěl městský soud. Stěžovatelka jako organizační složka státu není v současné době dle platné legislativy rozpočtově ani personálně vybavena pro vedení rozkladových řízení.

[6] Ke kasační stížnosti se vyjádřila žalobkyně. Ta navrhla její zamítnutí, neboť dle názoru žalobkyně je napadené usnesení zcela v souladu se zákonem. Klíčovým je při posouzení věci princip aplikační přednosti – lex specialis derogat legi generali. Ten stěžovatelka ignoruje. Pokud zvláštní zákon (např. ) neobsahuje potřebnou procesní úpravu, postupuje se podle obecného předpisu, kterým je v daném případě . To nakonec vyplývá i z , na který odkazuje sama stěžovatelka. Irelevantní je tak argument, v jehož rámci stěžovatelka odkazuje na procesní úpravu v jiných zákonech, které upravují její činnost. To se týká i zmínek o povaze řízení před stěžovatelkou, její struktuře či specializaci. Nelze hovořit o mezeře v zákoně. , který se v dané věci uplatní, v a upravuje správní řízení jako v zásadě dvojinstanční. Možnost opačného výkladu by se v dané situaci, pokud by se zákon měl vykládat contra legem, musela opírat o důležitý důvod vyplývající z ústavního pořádku. Žádný takový důvod zde však není. Naopak by bylo zasaženo do základních práv účastníka řízení, kterému by byla upřena možnost užití opravného prostředku před dalším stupněm soustavy správních orgánů.

[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného usnesení v rozsahu kasační stížnosti a z důvodů v ní uvedených ( a 4 ). Neshledal přitom vady, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti ( ). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z věty první

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Úvodem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že stěžovatelka nepodřadila důvody kasační stížnosti pod Ze zásady iura novit curia nicméně plyne, že stěžovatelka není povinna kvalifikovat tvrzené důvody kasační stížnosti z pohledu konkrétního ustanovení zákona; soud je posuzuje podle jejich obsahu a je oprávněn sám podřadit kasační námitky pod důvody vymezené v (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. , č. NSS). Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle

[10] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka v kasační stížnosti téměř jen opakuje argumentaci, kterou uváděla již v podání ze dne 26. 5. 2025. Jím reagovala na sdělení městského soudu ze dne 21. 5. 2025, č. j. , jímž městský soud stěžovatelku upozornil na to, že předběžně dospěl k závěru, že je namístě postupovat dle , a tedy žalobu odmítnout a současně věc postoupit správnímu orgánu k rozhodnutí o řádném opravném prostředku (rozkladu). Městský soud se poté k argumentaci, kterou mu stěžovatelka předestřela, v napadeném usnesení podrobně vyjádřil. Vzhledem k tomu, že na tyto detailně a pečlivě odůvodněné závěry stěžovatelka nereaguje v kasační stížnosti námitkami zásadně se odlišujícími od těch, které uváděla již v řízení před městským soudem, vychází Nejvyšší správní soud z obsahu odůvodnění napadeného usnesení, s jehož závěry se v podstatných ohledech ztotožňuje.

[11] Podle tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanovíli zvláštní zákon jiný postup.

[12] Podle proti rozhodnutí, které vydal ústřední správní úřad, ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu v prvním stupni, lze podat rozklad. O povaze stěžovatelky jako ústředního správního orgánu není pochyb.

[13] Podle nestanovíli tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouštíli je zvláštní zákon.

[14] Podle podalli navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Bylli návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas.

[15] Nejvyšší správní soud připomíná, že v daném případě byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku podle sice v vymezuje jednotlivé přestupky, avšak současně neobsahuje právní úpravu procesního postupu v řízení o přestupku. Vodítko, podle jakého právního předpisu by mělo být postupováno v případě řízení o přestupku dle , a zejména, zda je v tomto případě vyloučeno řízení o opravném prostředku, či nikoliv, z důvodové zprávy k nevyplývá.

[16] Za této situace je třeba vyjít z citovaného zakotvujícího obecnou a subsidiární povahu . je jako obecný právní předpis nutno použít vždy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Odchylky od režimu stanoveného musí zákon výslovně stanovovat, ať již negativně, nebo pozitivně (viz např. Potěšil, L. [Předmět úpravy a rozsah působnosti]. In: Potěšil, L. a kol. . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 20, marg. č. 54; Staša, J. In: Kopecký, M. a kol. : Komentář. Wolters Kluwer. Dostupný v systému ASPI pod ASPI ID: KO500_p22004CZ; stav k 1. 9. 2022). přitom použití nevylučuje. Úmysl zákonodárce vyloučit v daném případě nelze dovodit ani z důvodové zprávy k

[17] Není žádného důvodu vyloučit aplikaci pro „úzkou specializaci“, jak o ní ve vztahu ke své činnosti hovoří stěžovatelka, ani z důvodu organizační struktury stěžovatelky. Tyto skutečnosti nemohou samy o sobě odůvodňovat vyloučení obecné právní úpravy .

[18] Podle je správní řízení zásadně řízením dvojinstančním ( a ). Jedná se o projev vůle zákonodárce připustit odvolání, respektive rozklad proti rozhodnutím správních orgánů jakožto obecné pravidlo s možnými výjimkami stanovenými nebo jiným zákonem. Účastník řízení tak má v zásadě právo podat proti rozhodnutí správního orgánu řádný opravný prostředek. Případná výjimka musí být výslovně stanovena pouze zákonem (viz výše, odst. [16]). Jak upozornil již městský soud, tato skutečnost plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 20. 8. 2020, č. j. , č. 4078/2020 Sb. NSS, odst. [13]). odchylku od možnosti podat řádný opravný prostředek nestanoví.

[19] V případě závěrů formulovaných v odst. [18] Nejvyšší správní soud navazuje na svůj rozsudek ze dne 20. 7. 2004, č. j. , č. 746/2006 Sb. NSS, dle kterého „[z]ásada dvojinstančnosti správního řízení vyjadřuje subjektivní právo účastníků správního řízení napadnout zásadně každé rozhodnutí vydané v prvém stupni řádným opravným prostředkem, tedy odvoláním či rozkladem; výjimkou z této zásady jsou případy, kdy buď takové oprávnění vyloučí zákon nebo kdy se účastník svého práva podat odvolání či rozklad vzdá“. Ačkoli se citovaný rozsudek vztahoval ke „starému“ , tedy , jsou jeho závěry stále plně použitelné, neboť recentní úprava je věcně shodná.

[20] Na obecnou úpravu o možnosti podat proti rozhodnutí o přestupku opravný prostředek přitom navazuje rovněž ; podle něj (jako lex specialis ve vztahu ke ) se v dané věci postupuje. Ten v speciálně vůči upravuje pouze rozsah odvolacích práv jednotlivých účastníků řízení o přestupku.

[21] Již městský soud správně konstatoval následující: S ohledem na to, že správní řízení je dle obecně dvojinstanční, a současně nevylučuje aplikaci ani možnost podat řádný opravný prostředek proti rozhodnutí o přestupku, a nečiní tak ani , nelze než dospět k závěru, že proti rozhodnutí stěžovatelky o přestupku spáchaného podle je přípustný řádný opravný prostředek (rozklad).

[22] Stěžovatelka opakovaně poukazuje na klíčový význam pro její činnost. K tomu je nutné uvést, že v relevantní právní úpravě není obsažen žádný odkaz na , a to ani v příslušné části důvodové zprávy k tomuto zákonu. Sám (včetně důvodové zprávy k němu) nikterak neupravuje možnost použití tohoto zákona i na řízení o přestupku vedená podle (logicky se tak nestalo v době přijetí , ale ani později, pop přijetí ), případně jiného zákona. se v tomto smyslu, stejně jako , vztahuje na jiný okruh společenských vztahů, byť oba zákony regulují činnost stěžovatelky (činí tak ovšem rozdílně s přihlédnutím k rozdílné materii, kterou upravují). Pro aplikaci na řízení o přestupku podle tak chybí právní podklad.

[23] Bez významu jsou také odkazy stěžovatelky na jiná přestupková řízení, která vede, a ve kterých je vyloučeno odvolací (rozkladové) řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že zákony, na které stěžovatelka poukazovala, tj. , , o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání a o změně některých zákonů (zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání), a , o regulaci reklamy a o změně a doplnění , o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, obsahují výslovnou výjimku z použití , a to právě pokud jde o konání odvolacího, respektive rozkladového řízení (viz , , ). Nejde tedy o srovnatelné případy s projednávanou věcí, neboť v té není možnost podání řádného opravného prostředku vyloučena.

[24] Irelevantní jsou také odkazy stěžovatelky na právní úpravu činnosti České národní banky a Rady Českého telekomunikačního úřadu. V těchto případech jsou procesní pravidla jednoznačně upravena v zákonech upravujících činnost těchto orgánů. Zákonodárce tak dal jasně najevo svůj úmysl odchýlit se od obecné právní úpravy . To však není případ přestupků dle

[25] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem také v tom, že v dané věci nejde ani o tzv. mezeru v zákoně. Zde Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 10. 5. 2016, č. j. , č. 3428/2016 Sb. NSS, odst. [37] a násl., a rozsudky, č. j. , odst. [15] a násl., a ze dne 17. 1. 2024, č. j. , č. 4575/2024 Sb. NSS, odst. [46] a násl.

[26] Ve smyslu citované judikatury pravá mezera (logická nebo technická) vyžaduje, aby aplikace určité pozitivněprávní normy logicky předpokládala jinou právní normu, která však chybí a bez jejíhož doplnění je dané ustanovení neaplikovatelné. V takovém případě je z hlediska účelnosti práva třeba takovou mezeru odstranit aplikačním dotvořením práva soudem. V posuzovaném případě však dotčená ustanovení a lze v jejich vzájemné souvislosti aplikovat a současně řízení o opravném prostředku lze provést. Neexistuje důvod, pro který by nemohlo být v daném případě vedeno řízení o opravném prostředku (rozkladu), respektive žádný takový důvod z právní úpravy , ze a rovněž ani z jiného zákona nevyplývá. Pokud stěžovatelka poukazuje na absenci rozkladové komise, resp. nedostatek procedurálních pravidel pro její ustanovení, je třeba odkázat na . Právě ten totiž upravuje způsob ustanovení rozkladové komise. Stěžovatelka neuvedla žádný důvod, proč by nebylo možno aplikovat toto ustanovení i v posuzované věci, a proč by nebylo možné rozkladovou komisi zřídit. Tento důvod nelze spatřovat v personálních či rozpočtových nedostatcích, které stěžovatelka tvrdí. Je totiž věcí veřejné moci, jakým způsobem zorganizuje svou činnost. Organizační, rozpočtové či personální nedostatky nemohou jít k tíži adresátů veřejné správy; tyto deficity nemohou být důvodem pro krácení procesních práv účastníků řízení.

[27] Již městský soud také poznamenal, že v posuzovaném případě nejde ani o tzv. mezeru nepravou (teleologickou či axiologickou). Nepravé mezery jsou vždy spjaty s tzv. teleologickým pozadím právního řádu, tedy s hodnotami a principy, na nichž je jako celek založen. V daném případě však z hodnot a principů právního řádu ČR nevyplývá naléhavá potřeba vyloučení řízení o řádném opravném prostředku, která by ospravedlnila dotvoření práva nad rámec doslovného výkladu textu zákona. Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 8. 2017, č. j. , č. 3632/2017 Sb. NSS, v odst. [21]: „Možnost výkladu contra legem, tj. v rozporu s výslovným zněním právního předpisu (aniž by takový závěr byl textem vykládaných ustanovení, byť i chápaným do jisté míry volněji, umožněn), připadá v úvahu pouze výjimečně, např. v případě nutnosti zaplnění mezery v právu nebo naopak teleologické redukce […], a to výlučně v případech, kdy si takový aplikační postup vyžaduje důležitý důvod vyplývající z ústavního pořádku“. Z toho, co uvádí stěžovatelka, nelze dovodit žádný důležitý důvod, který by dosahoval ústavněprávní relevance, a který by měl vést k vyloučení možnosti podat proti jejímu rozhodnutí rozklad. Takovým důvodem ze své podstaty nemůže být úzká specializace stěžovatelky a rovněž ani její organizační struktura. Přestupková řízení jsou totiž obecně dvojstupňová. Výjimku z práva na podání opravného prostředku tak nelze dotvořit analogickým použitím Analogické použití by nebylo v neprospěch účastníka přestupkového řízení; právě to by jeho použití zcela vylučovalo.

[28] Nejvyšší správní soud také dodává, že i komentářová literatura uvádí, že „[v] souladu s lze v případě rozhodnutí o pokutě uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí rozklad k představenému Úřadu pro ochranu osobních údajů“ (komentář k In: Hadaš, J. Zákon o službách platforem pro sdílení videonahrávek. Praktický komentář. Wolters Kluwer. Dostupný v systému ASPI pod ASPI ID: KO242_2022CZ; stav k 1. 3. 2024).

[29] Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v zákoně č. nejsou upraveny žádné procedurální otázky. Ve shodě s městským soudem k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že právě to je důvod, pro který je třeba v daném případě aplikovat . totiž upravuje obecně vedení správního řízení, přičemž specifika pro přestupkové řízení, která reflektují zvláštnost tohoto typu řízení, jsou upravena v přestupkovém zákoně. Oba zákony, tj. a , je nutno v řízení o přestupku podle aplikovat v souladu s principem subsidiarity.

[30] Výše konstatované závěry jsou také plně v souladu s požadavkem na vnitřní koherenci právního řádu ČR, jak jím argumentuje stěžovatelka. Bylo by naopak v rozporu s tímto požadavkem, pokud by za daného právního stavu měla být rozhodnutí stěžovatelky přezkoumávána správními soudy bez předchozího posouzení v řízení o řádném opravném prostředku. Právě na tomto principu je obecně vystavěn soudní přezkum správních rozhodnutí ( ). Výjimky musí výslovně upravit zákon (např. právě ).

[31] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud souhlasí s posouzením věci, jak je provedl městský soud.

[32] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( in fine ).

[33] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ve věci samé rozhodl bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. ).

[34] Stěžovatelka v nynější věci nebyla úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení ( ve spojení s ). Žalobkyně naopak úspěšná byla, proto jí náhrada nákladů řízení náleží ( ve spojení s ).

[35] Náklady žalobkyně v řízení o kasační stížnosti spočívaly v odměně advokáta za dva úkony právní služby: vyjádření ke kasační stížnosti a k jejímu doplnění [ , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], tj. 2 × 4 620 Kč [ ve spojení s a bodem 5 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 × 450 Kč ( advokátního tarifu, opět ve znění účinném od 1. 1. 2025). Zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Náklady řízení o kasační stížnosti tak představují částky 9 240 Kč + 900 Kč, celkově tedy 10 140 Kč. Stěžovatelka je proto povinna žalobkyni k rukám jejího zástupce uhradit náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 140 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. října 2025

JUDr. Tomáš Rychlý

předseda senátu