Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 158/2025 - 23

-25

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Molka a Lenky Bursíkové v právní věci žalobce: V. B. N., zast. Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2 Praha 3, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 7. 2025, č. j. CPR114153/ČJ2025-930310-V235 a CPR11415-4/ČJ-2025-930310-V235, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 1. 9. 2025, č. j. -34,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud se v tomto usnesení zabýval tím, zda je kasační stížnost žalobce přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ( ).

I. Vymezení věci

[2] Žalovaný v záhlaví uvedenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňová rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, odboru cizinecké policie, ze dne 3. 2. 2025, kterým bylo žalobci podle , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen “ ”) rozhodnuto o správním vyhoštění se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu 1 roku a náhrada nákladů řízení spojených se správním vyhoštěním.

[3] Proti rozhodnutím žalovaného se žalobce bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako opožděnou. Žalobci byla napadená rozhodnutí doručena 14. 7. 2025 a žalobu podal 12. 8. 2025. Podle zákona o pobytu cizinců ve spojení s lze však žalobu proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění cizince podat do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni a zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Z rozsudku NSS ze dne 13. 9. 2019, č. j. -26, krajský soud dovodil, že se desetidenní lhůta vztahuje i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o správním vyhoštění.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost. V ní namítal, že se krajský soud odmítnutím žaloby dopustil přepjatého formalismu, jelikož v odůvodnění svého usnesení nepřihlédl k povaze věci.

[5] Podaná žaloba směřovala proti rozhodnutí o správním vyhoštění na dobu jednoho roku, což je samo o sobě velmi závažným zásahem do práv stěžovatele, zejména práva na respektování soukromého a rodinného života. To je ještě umocněno tím, že se stěžovatel do celé situace dostal bez svého zavinění. Za účelem prodloužení svého pobytu na území ČR požádal o právní pomoc advokátku. Ta jej však o dalším postupu neinformovala a jako první písemnost ve věci mu bylo doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním vyhoštění.

[6] Krajský soud svým přepjatě formalistickým způsobem zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Okázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které je uplatnění přepjatého formalismu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vede k jejímu odepření.

[7] Stěžovatel dodal, že Ústavní soud i NSS opakovaně judikují, že výklad lhůt a procesních pravidel nesmí vést k nepřiměřenému omezení přístupu k soudu. Obzvláště v případě, kdy se jedná o rozhodnutí s tak závažnými důsledky, jako je vyhoštění.

[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným usnesením a navrhl její zamítnutí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti. Podle platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. -39, č. 933/2006 Sb. NSS).

[10] Kasační stížnost není přijatelná.

[11] Podle lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.

[12] Podle musí být žaloba proti rozhodnutí o správním vyhoštění podána do 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání lhůty nelze prominout.

[13] Soud úvodem předesílá, že stěžovatel nevznesl žádnou argumentaci stran přijatelnosti kasační stížnosti. Dále ani netvrdí, že by mu napadená rozhodnutí byla doručena později a žaloba proto byla podána včas. Úvodem kasační stížnosti i sám konstatuje, že zákonná lhůta pro podání žaloby proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění cizince je desetidenní. Krajskému soudu vytýká pouze to, že žalobu odmítl, aniž by se zabýval zásahem takového rozhodnutí do jeho práva na soukromý a rodinný život, což považuje za přepjatý formalismus.

[14] Odpověď na tuto otázku však plyne z již existující judikatury. Zjistí-li krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení o ní tuto skutečnost zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji odmítnout podle in fine (rozsudek NSS ze dne 4. 8. 2005, č. j. -72). Pro tento závěr hovoří mimo jiné jednoznačná dikce zákona o pobytu cizinců (rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2022, č. j. -33). Současně platí, že je-li žaloba podána opožděně, nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů nebyla dodržena lhůta k jejímu podání, v důsledku jakých skutečností došlo k překročení lhůty, či kdo zmeškání lhůty zavinil. Soud nemůže svým rozhodnutím zmeškání lhůty prominout a žalobou napadené rozhodnutí věcně přezkoumat (rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2004, č. j. -57, č. NSS).

[15] Námitkou zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele se v případě odmítnutí žaloby podané proti rozhodnutí o správním vyhoštění pro opožděnost zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. . Uvedl, že právě v rámci řízení o správním vyhoštění jsou správní orgány nuceny posuzovat sociální a rodinné vazby cizince na území České republiky. Požadavek dostatečného vypořádání těchto okolností je dán § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. K přezkumu rozhodnutí o vyhoštění soudy z hlediska těchto okolností by však mohlo dojít teprve na základě žaloby splňující zákonem dané procesní požadavky, zejména řádné a včasné podání. Ústavní soud uzavřel, že krajské soudy nemohou k těmto argumentům přihlížet při posuzování objektivního kritéria včasnosti podání žaloby. Ústavní soud v citovaném usnesení nadto konstatoval, že žalobu lze odmítnout pro opožděnost toliko v případě, kdy je nesporné, že nebyla podána včas. Odmítnutí žaloby, o jejíž včasnosti byly dány pochybnosti, by znamenalo nepřípustné odepření spravedlnosti porušující právo na spravedlivý proces. To však není případ stěžovatele, jelikož ten ani netvrdí, že by byly dány pochyby o tom, že žalobu podal až po uplynutí lhůty uvedené v § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

[16] Krajský soud proto postupoval v souladu s existující judikaturou a odmítnutím žaloby se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[17] V neposlední řadě nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti ani námitka, že postup krajského soudu byl přepjatě formalistický. Krajský soud při odmítnutí žaloby postupoval v souladu se zákonem a výše citovanou judikaturou. Ústavní soud ve své judikatuře k institutu lhůty konstatoval, že jeho smyslem je snížení neurčitosti při uplatňování práv, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. , č. 30/1998 Sb.). Institut lhůty sám o sobě nemůže být protiústavní, ačkoli se tak může jevit s ohledem na konkrétní okolnosti, které s danou lhůtou souvisí (nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. ). Takovými okolnostmi však může být pouze nemožnost uplatnění práva ve lhůtou stanoveném časovém úseku, svévole zákonodárce při stanovení lhůty či nemožnost uplatnění práva pro určitou skupinu subjektů v důsledku zrušení zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost (nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2012, ). Jedná se tedy o specifické judikaturou dovozené situace, nikoliv například jen o to, že se lhůta v konkrétním případě může jevit přísnou. To je naopak v souladu s judikaturou citovanou výše, neboť taková lhůta slouží k urychlení procesu rozhodování a co nejrychlejšímu odstranění stavu nejistoty. Uvedené je právě případem i lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí o správním vyhoštění. Ostatně i ustálená rozhodovací praxe NSS potvrzuje, že za včas podanou žalobu proti rozhodnutí o správním vyhoštění lze bez dalšího považovat pouze tu, která byla podána ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (například rozsudky NSS ze dne 14. 9. 2021, č. j. -16, ze dne 16. 3. 2021, č. j. -16, ze dne 13. 8. 2020, č. j. -36, či ze dne 28. 11. 2019, č. j. -17).

[18] V posuzované věci tak nevyvstala žádná otázka z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by se judikatura dosud nevyjádřila nebo v níž by byla rozporná. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného či procesního práva.

[19] Nejvyšší správní soud dodává, že o připojeném návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval. Odkladný účinek působí jen do skončení řízení o kasační stížnosti. Soud však rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro vydání rozhodnutí. Rozhodování o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu (rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2024, č. j. -86).

IV. Závěr a náklady řízení

[20] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou, která poskytuje odpověď na stěžovatelem vznesené kasační námitky, a nepochybil ani při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti, a podle ji odmítl pro nepřijatelnost.

[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci podle věty první ve spojení s (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. -28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 23. října 2025

Petr Mikeš

předseda senátu