Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 C 328/2023-21
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno.Anonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o 54 542 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku:
a. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2024,
b. 1 000 Kč do dne 25. 11. 2024,
c. 1 000 Kč do dne 25. 12. 2024,
d. 1 000 Kč do dne 25. 1. 2025,
e. 1 000 Kč do dne 25. 2. 2025,
f. 1 000 Kč do dne 25. 3. 2025,
g. 1 000 Kč do dne 25. 4. 2025,
h. 1 000 Kč do dne 25. 5. 2025,
i. 1 000 Kč do dne 25. 6. 2025,
j. 1 000 Kč do dne 25. 7. 2025,
k. 1 000 Kč do dne 25. 8. 2025,
l. 1 000 Kč do dne 25. 9. 2025,
m. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2025,
n. 1 000 Kč do dne 25. 11. 2025,
o. 1 000 Kč do dne 25. 12. 2025,
p. 1 000 Kč do dne 25. 1. 2026,
q. 1 000 Kč do dne 25. 2. 2026,
r. 1 000 Kč do dne 25. 3. 2026,
s. 1 000 Kč do dne 25. 4. 2026,
t. 1 000 Kč do dne 25. 5. 2026,
u. 1 000 Kč do dne 25. 6. 2026,
v. 1 000 Kč do dne 25. 7. 2026,
w. 1 000 Kč do dne 25. 8. 2026,
x. 1 000 Kč do dne 25. 9. 2026,
y. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2026,
z. 1 042 Kč do dne 25. 11. 2026.
II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 542 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku:a. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2024,b. 1 000 Kč do dne 25. 11. 2024,c. 1 000 Kč do dne 25. 12. 2024,d. 1 000 Kč do dne 25. 1. 2025,e. 1 000 Kč do dne 25. 2. 2025,f. 1 000 Kč do dne 25. 3. 2025,g. 1 000 Kč do dne 25. 4. 2025,h. 1 000 Kč do dne 25. 5. 2025,i. 1 000 Kč do dne 25. 6. 2025,j. 1 000 Kč do dne 25. 7. 2025,k. 1 000 Kč do dne 25. 8. 2025,l. 1 000 Kč do dne 25. 9. 2025,m. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2025,n. 1 000 Kč do dne 25. 11. 2025,o. 1 000 Kč do dne 25. 12. 2025,p. 1 000 Kč do dne 25. 1. 2026,q. 1 000 Kč do dne 25. 2. 2026,r. 1 000 Kč do dne 25. 3. 2026,s. 1 000 Kč do dne 25. 4. 2026,t. 1 000 Kč do dne 25. 5. 2026,u. 1 000 Kč do dne 25. 6. 2026,v. 1 000 Kč do dne 25. 7. 2026,w. 1 000 Kč do dne 25. 8. 2026,x. 1 000 Kč do dne 25. 9. 2026,y. 1 000 Kč do dne 25. 10. 2026,z. 1 042 Kč do dne 25. 11. 2026.II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 500 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 542 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 542 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 542 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne datum, dle které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a proto se domáhá uhrazení neuhrazené jistiny (30 000 Kč) a příslušenství (souhrnný poplatek ve výši 28 500 Kč a zákonný úrok z prodlení).
2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva Vnitra, kontrolu RČ dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrolu náhledem do záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolu zaměstnání telefonicky, kontrolu platební historie klienta u žalobkyně, kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých externím zprostředkovatelem v kartě klienta, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta (Čestné prohlášení klienta o výši závazků) a dle lokality klienta (a to na základě odborných vědomostí z „terénu“ od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti.
3. Na jednání konaném dne datum nebyla přítomna žalobkyně, proto se jednalo v nepřítomnosti žalobkyně dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “). S ohledem na nepřítomnost žalobkyně na jednání, nemohla být žalobkyně poučena dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. aby dotvrdila a doložila jakým způsobem byla detailně prověřována úvěruschopnost žalovaného, a proto žalobkyně přišla o toto beneficium poučení při jednání, i když výzva na doložení úvěruschopnosti ji již byla informativně dána dříve písemně.
4. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že: Žalovaný dne datum sdělil žalobkyni, že žádá o úvěr ve výši 30 000 Kč, je rozvedený, bydlí s jedním spolubydlícím, má učňovské vzdělání, má příjem ve výši 23 289 Kč měsíčně, jeho měsíční náklady na bydlení jsou ve výši 4 872 Kč a jeho „životní minimum na ověření“ je 4 360 Kč, a že další výdaje (ať už na dopravu, záliby, internet, telefon atd.) nemá. K žádosti měl žalovaný doložit žalobkyni i občanský průkaz, pracovní smlouvu a výplatní pásky za období 10/2021 a 11/2021, tyto doklady však nebyly soudu žalobkyní předloženy (důkaz: evidenční karta klienta). Žalobkyně vyplněný návrh na poskytnutí úvěru, jakož i jiné údaje prokazující schopnost žalovaného řádně splácet úvěr (lustrace žalovaného v registrech), posoudila a téhož dne s žalovaným uzavřela písemnou dohodu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky i s úroky a poplatky vrátit. Finanční prostředky ve výši 30 000 Kč získal žalovaný při podpisu dohody (důkaz: Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota). Žalovaný však neuhradil dle dohody řádně a včas všechny finanční prostředky žalobkyni, když jí uhradil pouze 3 958 Kč, proto žalobkyně předžalobní výzvou ze dne 14. 12. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek, avšak není zřejmé, kdy se tato výzva dostala do sféry žalovaného, když je pouze prokázáno, že dne 14. 12. 2022 byla předána České poště k přepravě, avšak nikoliv kdy byla zásilka doručena (důkaz: předžalobní výzva ze dne 14. 12. 2022, podací arch ze dne 14. 12. 2022). Žaloba byla žalovanému doručována dne 28. 3. 2024, avšak žalovanému se nedoručila a žalovaný si žalobu nepřevzal ani když byla následně uložena na poště (důkaz: doručenka).
5. Soud při jednání dále zjistil ze sdělení žalovaného, že žalovaný je v těžké sociální situaci, když přišel o práci, žije pouze z dávek, kdy jeho příjem je ve výši 3 100 Kč, a bydlí na ubytovně, kterou mu platí Česká správa sociálního zabezpečení. Žalovaný uvedl, že je schopen platit na svůj dluh částku ve výši 1 000 Kč měsíčně, s tím že se uskromní a moc toho k životu jinak nepotřebuje.
6. Soudem zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne datum písemnou dohodu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota, kdy dle této dohody se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky i s úrokem a poplatky vrátit. Tato dohoda byla uzavřena poté, co žalobkyně posuzovala, zda žalovaný je schopen řádně splácet úvěr, a to zejména z žalovaným tvrzených příjmů a výdajů, a z lustrace v registrech. Žalobkyně žalovanému na základě dohody poskytla dne datum finanční prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný žalobkyni vrátil pouze 3 958 Kč. Žalobkyně kvůli neplnění dohody žalovaného vyzvala ho k úhradě dlužné částky, avšak nebylo prokázáno, zda a případně kdy výzva byla žalovanému skutečně doručena. Žaloba byla žalovanému doručována dne 28. 3. 2024, avšak žalovanému se nedoručila a žalovaný si žalobu nepřevzal ani když byla následně uložena na poště. Žalovaný je v těžké sociální situaci, která mu dovoluje hradit pouze 1 000 Kč měsíčně na úhradu dluhu.
7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
13. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 ), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
15. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12 , kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.
16. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 , Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.
17. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019 -103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.
18. Nakonec i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024 -380 ze dne 31. 7. 2024 vyplývá, že se při zkoumání úvěruschopnosti musí vycházet ze zjištěných skutečných informací o příjmech a výdajích a nelze pouze vycházet z fiktivních částek, např. z publikovaného údaje o životním minimu.
19. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, činila tak pouze formálně, když ověřovala pouze registry a možná i příjmy žalovaného ze dvou výplatních pásek, to však soudu nebylo řádně doloženo. Je třeba, aby poskytovatelka úvěru řádně posuzovala v rámci kvalifikovaného uvážení výdaje spotřebitele, včetně jeho životních nákladů a dalších (více či méně) pravidelných výdajů, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné.
20. Z formuláře vyplněného na základě poskytnutých údajů žadatelem o úvěr je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním, neboť nezkoumala vůbec měsíční výdaje žalovaného, pouze vyšla z částky životních výdajů na bydlení ve výši 4 872 Kč a životního minima na ověření ve výši 4 360 Kč. Výši reálných měsíčních výdajů žalovaného žalobkyně nezjišťovala a ani neověřovala. Již s ohledem na uvedené výdaje žalovaného, aniž by byly zjišťovány reálné výdaje žalovaného na pokrytí běžných životních nákladů, které se týkají např. bydlení, stravy, dopravy do zaměstnání, nákladů hrazených mobilnímu operátorovi a jiných nákladů, nebyla dle soudu dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost. Jinak řečeno soud neříká, že by žalovaný nemohl mít malé životní náklady, avšak nelze vycházet z fiktivních částek jak uvádí zejména výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 656/2024 -380 ze dne 31. 7. 2024, ale musí se prozkoumat reálné výdaje, aby mohlo být uzavřeno, zda je žalovaný úvěruschopný nebo nikoliv.
21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být součástí smlouvy o úvěru, je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku ), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky a poplatky. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč, byl žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku.
22. Žalovaný převzal v hotovosti částku 30 000 Kč a vrátil 3 958 Kč. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost doplatit žalobkyni částku ve výši 26 042 Kč. Uhrazení této částky najednou však není v majetkových možnostech žalovaného. Soud zohlednil možnosti žalovaného, jeho sociální a majetkové poměry, a skutečnost, že prohlásil, že i ze svých malých příjmů je schopen hradit 1 000 Kč měsíčně, a proto rozhodl v souladu s § 87 odst. 1 a 2, že je v zájmu spravedlivého uspořádání poměrů, aby žalovaný vrátil částku v celkové výši 26 042 Kč, a to v pravidelných měsíčních úhradách po 1 000 Kč, přičemž v poslední platbě uhradí 1 042 Kč. Nárok na zaplacení úroku z prodlení zde není dán, neboť soud určil splatnost každé části dlužné částky, proto ještě žalovaný není v prodlení s placením jednotlivých částek. Teprve pokud by nezaplatil nějakou z částek v termínu mu stanoveném dle výroku tohoto rozhodnutí, stala by se konkrétní částka splatná a vznikal by úrok z prodlení.
23. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 28 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 54 542 Kč od 13. 7. 2023 do zaplacení výrokem II zamítl.
24. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu účastníků. Žalovaný byl v daném případě úspěšnějším účastníkem soudního řízení a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení, avšak s ohledem na to, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalovanému vůbec nějaké náklady vznikly a žalovaný o náhradu nákladů řízení ani nežádal, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Právo odvolání nepřísluší tomu, kdo se jej vzdal.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu.