Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 283/2023-22
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci
žalobce: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, zastoupený advokátem Adresa zainteresované společnosti 0/1
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 16 602,71 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 15 260 Kč,Anonymizovánospolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně, z částky 15 260 Kč, od 24. 10. 2022 do zaplacení, jakož i částku ve výši 1 342,71 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, s návrhem na to, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 15 260 Kč,, Anonymizováno, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně, z částky 15 260 Kč, od 24. 10. 2022 do zaplacení, jakož i částku ve výši 1 342,71 Kč, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se, vůči žalovanému, svým žalobním návrhem, podaným ke zdejšímu soudu, dnem 15. 8. 2023, domáhal zaplacení shora uvedených částek, spolu s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru.
2. Žalovaný se však, k dané věci, vůbec nikterak nevyjádřil a zůstal zcela nečinným.
3. Podepsaný soud tedy ve věci nařídil jednání, které se konalo dne 21. 12. 2023, když soud, v této souvislosti, konstatuje, že účastníci se k tomuto jednání nedostavili, jelikož soud obdržel, krátce před zmíněným jednáním, a to dnem 18. 12. 2023, omluvu, z neúčasti žalobce i jeho právního zástupce, tituly před jménem advokáta, na zmíněném ústním jednání, s tím, že tedy strana žalující požádala soud o to, aby bylo jednáno a rozhodnuto v dané věci v nepřítomnosti strany žalující, když dále soud konstatuje, že žalovaný se k uvedenému jednání rovněž nedostavil, též se neomluvil a též ani nepožádal o odročení zmíněného prvého ústního jednání ve věci, ač byl řádně a včas obeslán, a k žalobě se též nikterak nevyjádřil, jak již bylo naznačeno shora, takže podepsaný soud tuto věc projednal dle ust. § 101 , odst. 3, občanského soudního řádu , a tedy v nepřítomnosti účastníků, přičemž soud provedl dokazování následujícími listinami: Smlouvu o úvěru č. hodnota, kterážto smlouva měla být uzavřena dnem 23. 9. 2022, a jejíž součástí jsou i Všeobecné obchodní podmínky, dále soud doplnil dokazování ještě i Sazebníkem poplatků, který byl vydán ze strany žalobce, a to v souvislosti s takto tvrzeným poskytnutím předmětného úvěru, a dále pak ještě soud konstatuje, že, pokud se jedná o další listinné důkazy, tak do spisu ještě byly založeny, ze strany žalobce, i soubory, týkající se zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, a to v rámci sjednávání dotyčného úvěru, jenž je předmětem žaloby.
4. Po takto provedeném dokazování však soud dospěl k závěru, že ze shora zmíněných listinných důkazů nárok žalobce, uplatněný v rámci tohoto řízení, nevyplynul, i když tedy žalobce tvrdil, že jeho pohledávka vznikla na základě oné Smlouvy o úvěru č. hodnota, a to distančním způsobem na adrese www.Anonymizováno.cz, a na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému „spotřebitelský úvěr jiný, než na bydlení, až do výše 25 000 Kč, s možností postupného čerpání“.
5. Z výše zmíněných listinných důkazů však nevyplynulo, kolik peněz, konkrétně, měl žalovaný čerpat a kdy k tomu, konkrétně, mělo dojít, když, v tomto směru, jsou i žalobní tvrzení poněkud kusá.
6. Žalovaný, jak žalobce tvrdil, nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas, nicméně, soud, ve shora popsaných souvislostech, nepovažuje za nesporné, že žalobce, jakožto úvěrující strana, skutečně poskytla žalovanému shora uvedený úvěrový rámec, a to až do oné výše 25 000 Kč, přičemž další zásadní otázkou, pro podepsaný soud, byl též i způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kterýžto způsob vyhodnotil podepsaný soud jakožto nedostatečný, jelikož shora zmíněné soubory, týkající se zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, v rámci dotyčného úvěru, jenž je předmětem žaloby, považuje podepsaný soud za povýtce obecné, a proto je tedy soud nucen konstatovat, že úvěruschopnost žalovaného opravdu nebyla zjištěna řádně a důkladně, když vlastně nebyly zjištěny takové příjmy či zůstatky na bankovním účtu žalovaného, jež by, v dané době, odpovídaly tak relativně vysokému úvěrovému rámci a jež by tedy svědčily o reálných možnostech žalovaného své dluhy splácet.
7. Pokud se, tedy, jedná o způsob posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tak ten považuje podepsaný soud opravdu za povýtce nedostatečný, takže je třeba, dle názoru soudu, uzavřít, že, tedy, pokud se jedná o zjištění úvěruschopnosti žalovaného, tak soudu, vlastně, není
jasné, jakým způsobem tehdy žalovaný, a tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, uspokojoval své bytové potřeby, jakým způsobem se vlastně hradily náklady na jeho bydlení, jakož i další běžné, pravidelné, výdaje, apod., když, tedy, vzhledem k tomu, že ono plnění, spočívající v poskytnutí předmětných finančních prostředků, a to žalovanému, jakožto úvěrovému dlužníku, a tedy jakožto spotřebiteli, bylo, či mělo být, žalovanému poskytnuto jakožto spotřebitelský úvěr, a tedy v intencích zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru („ZSÚ“), a pak tedy, na znění úvěrové smlouvy a též i na činnost smluvních stran, nutně dopadají ustanovení tohoto zákona, a tudíž bylo povinností žalobce řádně a se vší odpovědností posoudit úvěruschopnost žalovaného, k čemuž ovšem, dle názoru podepsaného soudu, v tomto konkrétním případě, nedošlo, resp., žalobce tedy neprokázal, že by se tak opravdu stalo.
8. Dle ust. § 1813, obč. zák., nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran.
9. Dle ust. § 86 , odst. 1, v souvislosti s ust. § 87 , odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb. , platí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 , odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná.
10. Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, tedy soud, nakonec, dospěl k závěru, že žalobce, jakožto poskytovatel předmětného úvěru, svoji povinnost, spočívající v řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného, jakožto žadatele o úvěr, před uzavřením předmětné smlouvy, jak již bylo několikrát řečeno výše, nesplnil.
11. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR, totiž, plyne závěr, učiněný v tom smyslu, že, z důvodu porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost, jsou smlouvy neplatné absolutně a soudy k tomu musí přihlížet z úřední povinnosti (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - ze dne 25. 7. 2018, vydaný pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
12. Nejvyšší soud ČR také dospěl, v citovaném rozsudku, k závěru, že odborná péče předpokládá i nezbytnost ony údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp., objektivně je podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi, o jeho příjmech a výdajích.
13. Nejvyšší soud dále uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), nýbrž, že se dotýkají i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, a dojde tak k porušení rodinných a
sociálních vztahů. Proto tedy bylo na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě, před poskytnutím úvěru, prověřil (a tedy posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí poskytovatel úvěru spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet.
14. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V této souvislosti je proto nutno odkázat také na Nález Ústavního soudu ČR - ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.: III. ÚS 4129/18 , který je tak i pro podepsaný soud závazný, když, podle Ústavního soudu, lze učinit závěr v tom smyslu, že: „Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost, jako taková“.
15. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že, k tomu, aby žalobce splnil svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí, a tedy povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele (zde žalovaného), potřebuje, nepochybně, i řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to, například, výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp., daňové přiznání spotřebitele, atd., též i nájemní smlouvu, ohledně bydlení, rovněž i doklady, týkající se případných vyživovacích povinností, apod., což zde, v tomto konkrétním případě, vlastně doloženo řádně nebylo.
16. Pojem „odborná péče“ je pak vymezen, např., v ust. § 2 , odst. 1, písm. o), zák. č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje, že „odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
17. Podle ust. § 32 , odst. 1, zák. č. 256/2004 Sb. , o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, je vymezen pojem „odborné péče“ takovým způsobem, že: „Investiční zprostředkovatel je povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí. Vynaložení odborné péče především znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle této hlavy.“
18. Jednání žalobce, v rámci daného případu, tedy rozhodně vykazuje znaky porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí, a proto neplatnost smlouvy o úvěru zde tedy nastupuje jakožto soukromoprávní sankce, za nesplnění této povinnosti, která je uložena poskytovateli úvěru zákonem, a to za účelem ochrany spotřebitele.
19. Dle ust. § 87 , odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb. , Evropský soudní dvůr dospěl, v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel, resp., věřitel, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale, že zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Prosté konstatování poskytovatele úvěru, o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost úvěrového dlužníka,
proto nemůže nikdy být unesením tohoto důkazního břemene, a tudíž je vždy naprosto neakceptovatelné.
20. Shora uvedená smlouva o úvěru je tedy, dle ust. § 87 , odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb. , v celém rozsahu neplatná, a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je výše uvedeno, když dále nemá soud za prokázané, zda, na straně žalovaného skutečně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a pokud ano, tak není zcela zřejmé, do jaké výše, a proto tedy podepsanému soudu opravdu nezbylo, nežli žalobu zamítnout.
21. Soud tedy hodlal, především, s ohledem na shora popsané skutečnosti, a to v souladu s ust. § 118a , odst. 1 a 3, o. s. ř. o. s. ř. , poučit žalobce, a to v souvislosti s možností rozptýlit ony, shora popsané, pochybnosti zdejšího soudu, nicméně, možnost dotvrdit i prokázat shora naznačené skutečnosti však žalující strana nikterak nevyužila, jelikož, jak již bylo řečeno výše, tak zástupce žalobce se k soudu vůbec nedostavil, jelikož se, ze své neúčasti, na prvém ústním jednání, nařízeném v této věci, omluvil, i když předtím trval na nařízení ústního jednání, takže soud opravdu nemohl žalující stranu patřičně poučit a vyzvat ji k doplnění tvrzení i k označení přiléhavých důkazních návrhů, za účelem prokázání shora zmiňovaných skutečností, a v důsledku čehož tedy soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl své břemeno tvrzení i důkazní, když, dle ustanovení § 118b , odst. 1, věta druhá, o. s. ř. o. s. ř. , pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c , mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností.
22. Dle ustanovení § 118b , odst. 1, o. s. ř. o. s. ř. , věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120 , odst. 1, o. s. ř. o. s. ř. , jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu, pro případ, že skutková tvrzení či důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. II. ÚS 397/06 ).
23. V daném případě byli účastníci o koncentraci tohoto řízení poučeni již v předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci, jak již bylo shora naznačeno, a proto zde opravdu nevznikl prostor pro případné odročení shora zmíněného ústního jednání, jelikož takový postup by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie, když soud je též i toho názoru, že, v nepřítomnosti účastníka, či jeho právního zástupce, nelze takového účastníka, v souladu s ust. § 118a , odst. 1 a 3, o. s. ř. o. s. ř. , jaksi „na dálku“, poučovat a vyzývat k případnému doplnění tvrzení či k doplnění návrhů na dokazování a, za tímto účelem, jednání odročovat a vytvářet tak zcela neodůvodnitelný průtah.
24. Zástupce žalobce, i když byl soudem řádně vyzván, poučen a upozorněn, a to již v předvolání k výše zmiňovanému prvému ústnímu jednání, v této věci, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu , se, a to z vlastní vůle, k uvedenému jednání nedostavil a souhlasil s projednáním věci bez přítomnosti strany žalující, takže soud tuto věc projednal a rozhodl, dle ust. § 101 , odst. 3, o. s. ř. o. s. ř. , jak již bylo řečeno výše, neboť jakýkoliv jiný postup by byl, dle názoru soudu, v naprosto příkrém rozporu se zásadou procesní ekonomie a byl by tedy způsobilý vyvolat naprosto neodůvodnitelný průtah, jak již bylo rovněž shora naznačeno, a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je výše uvedeno.
25. O nákladech tohoto řízení pak rozhodl podepsaný soud tak, že žádný z účastníků právo na jejich náhradu nemá, jelikož žalobce neměl, v dané věci, úspěch, takže, dle ust. § 142 , odst. 1, o. s. ř. o. s. ř. , by sice právo na náhradu nákladů tohoto řízení náleželo procesně úspěšnému žalovanému, nicméně, ten ale žádné náklady neuplatnil, a proto tedy rozhodl podepsaný soud tak, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, ve lhůtě 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.