Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
18 C 120/2024-28
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem JUDr. Ladislavem Nevole ve věci
žalobkyně: Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0,
proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0,
o zaplacení 127 470,48 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 126 860,48 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně, z částky 126 860,48 Kč, od datum do zaplacení, jakož i částku ve výši 610 Kč, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, v rozsahu nároku, uplatněného ze strany žalobkyně, na zaplacení smluvního úroku ve výši 10,90 % ročně, z částky 126 860,48 Kč, od datum do zaplacení, jakož i v rozsahu nároku, uplatněného ze strany žalobkyně, na zaplacení částky ve výši 3 498,96 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok z úvěru, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, na náhradě nákladů řízení, částku ve výši 5 100 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 126 860,48 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně, z částky 126 860,48 Kč, od , datum, do zaplacení, jakož i částku ve výši 610 Kč, a to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se, v rozsahu nároku, uplatněného ze strany žalobkyně, na zaplacení smluvního úroku ve výši 10,90 % ročně, z částky 126 860,48 Kč, od , datum, do zaplacení, jakož i v rozsahu nároku, uplatněného ze strany žalobkyně, na zaplacení částky ve výši 3 498,96 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok z úvěru, zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, na náhradě nákladů řízení, částku ve výši 5 100 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se, svým návrhem, doručeným ke zdejšímu soudu, dnem datum, domáhala, vůči žalovanému, zaplacení shora uvedené částky, spolu s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalobkyně žalovanému poskytla úvěr, který však žalovaný řádně nesplácel, a dokonce se dostal i do nepovoleného debetu.
2. Žalovaný se však k žalobě nikterak nevyjádřil a zůstal zcela nečinným.
3. Podepsaný soud ve věci nařídil jednání, které se konalo dne datum, a k němuž se nedostavila ani žalobkyně, jakož ani žalovaný, přičemž žalobkyně se, ze své neúčasti na zmíněném jednání, omluvila, přičemž souhlasila však s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, zatímco žalovaný se tedy nejenže nedostavil, nýbrž se ani neomluvil a též ani nepožádal o odročení takto nařízeného ústního jednání, ačkoliv byl řádně a včas k němu obeslán.
4. Soud tedy předmětnou věc projednal dle ust. § 101, odst. 3, o. s. ř., a tedy v nepřítomnosti účastníků, když soud tedy provedl dokazování řadou listinných důkazů, z nichž zjistil, že, mezi žalobkyní a žalovaným, skutečně došlo ke sjednání spotřebitelského úvěru, přičemž žalovanému tak byl poskytnut úvěrový rámec v rozsahu 226 000 Kč.
5. Na základě listin, založených do spisu, ze strany žalobkyně, tedy podepsaný soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným, dne datum, Rámcovou smlouvu č. hodnota, v souladu s Obchodními podmínkami jméno FO a.s., na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. č. účtu, takže žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dnem datum uzavřel žalovaný se žalobkyní Dodatek č. hodnota, k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o úvěr ve výši 226 000 Kč (zjištěno ze Smlouvy o úvěru - č. Anonymizováno), tento úvěr byl žalovanému, ze strany žalobkyně, schválen a dnem datum mu byl vyplacen na běžný účet v plné výši (zjištěno z výpis z účtu žalovaného).
6. Dále soud doplnil dokazování i dalšími listinami, což byly Podmínky pro používání úvěru jméno FO a.s., dále se jednalo o Mimořádný výpis z účtu žalovaného, dále pak se jednalo o Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, dále se též jednalo o Splátkový kalendář předmětného úvěru - č. Anonymizováno, dále pak se jednalo o listinu, zachycující Přehled plateb úvěru - č. Anonymizováno, a konečně se pak jednalo i o změnové dodatky - k předmětné Rámcové smlouvě (viz Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, dále Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, dále Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, dále Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, dále Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, dále Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě, jakož i Změnový dodatek č. hodnota. - k Rámcové smlouvě). Na základě těchto listin má soud za prokázané, že žalovaný předmětný úvěr čerpal a že jej částečně i splatil.
7. Podle podmínek předmětné úvěrové smlouvy byl totiž žalovaný zavázán měsíčně hradit pravidelnou konstantní splátku úvěru v celkové výši 3 533 Kč, skládající se ze splátky jistiny a též i úroku 10,9 % p. a., jehož výše byla sjednána Smlouvou o úvěru, a to vždy ke každému 14. dni v měsíci, počínaje dnem datum, s tím, že předpokládané datum splacení celého úvěru bylo stanoveno na den datum (zjištěno z Úvěrové smlouvy i ze Splátkového kalendáře).
8. Splátky od datum do datum, jak tvrdila i sama žalobkyně, tedy byly splaceny, přičemž v tomto jí soud samozřejmě i uvěřil, ale, na splátku, splatnou dnem datum, bylo, ze strany žalovaného, dne datum, zaplaceno pouze 1 256,96 Kč, takže, dále, z listinných důkazů, provedených soudem, vyplynulo, že žalovaný předmětný úvěr vlastně od listopadu 2023 přestal splácet, a proto tedy žalobkyně přistoupila k zesplatnění předmětného úvěru, s tím, že ke dni zesplatnění tedy byla dlužná pohledávka tvořena nesplacenou jistinou ve výši 126 860,48 Kč (když tato jistina neobsahuje žádné úroky z úvěru, ani úroky z prodlení, též ani pokuty či poplatky, jakož ani jiné položky – zjištěno ze Zesplatňujícího dopisu - předžalobní výzvy, dále z Dokladu odeslané pošty, jakož i z Přehledu nákladů, vynaložených bankou na vymáhání dluhu, a rovněž i z Ceníku jméno FO a.s.).
9. V návaznosti na shora uvedené tedy soud zaměřil své zkoumání na to, zda žalobkyně skutečně, se vší odpovědností, prověřila úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyně vehementně tvrdila, že ano, a k čemuž žalobkyně předložila i další listinné důkazy (viz Přehled žádostí o úvěr – aplikační data, dále viz Výpisy z běžného účtu žalovaného - 2x – č. účtu Anonymizováno /Anonymizováno a č. účtu č. účtu, oba za období od datum do datum, a dále též i viz Úvěrová zpráva a rovněž i Potvrzení o výši příjmu).
10. Je nepochybné, že předmětný úvěr byl žalovanému poskytnut jakožto úvěr spotřebitelský, a to v intencích zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
11. Dále je nepochybné, že platební morálka žalovaného, jakožto úvěrového dlužníka, však nebyla příliš dobrá, a proto tedy soud zaměřil svou pozornost na úvěruschopnost žalovaného, který se zjevně ocitnul v prodlení se splácením předmětného úvěru.
12. Pokud jde o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, tak žalobkyně si, sice, od něj, před poskytnutím dotyčného úvěru, vyžádala určité listiny či údaje, ale ty, dle názoru soudu, nevyhodnotila příliš pečlivě, jelikož, už jen nahlédnutím do oněch výpisů z účtů žalovaného, za období od datum do datum, soud zjistil, že prakticky veškeré peníze, které žalovanému na dotyčné účty přicházely, žalovaný vždy stačil velmi rychle utratit, takže zůstatky na těchto účtech se pohybovaly pouze v řádu několika stovek korun (921 Kč – 167,31 Kč), a z čehož tak, pro podepsaný soud, vyplynulo, že žalovaný vlastně neměl žádné disponibilní finanční zdroje, natož pak žádné finanční zázemí či přinejmenším nějakou finanční rezervu, za účelem pokrytí nějakých nepředvídaných výdajů, apod., což ovšem žalobkyni, vlastně, nikterak nezarazilo a nebyl to tedy pro ni ani žádný signál k nějaké obezřetnosti, když žalobkyně žalovanému poskytla úvěrový rámec převyšující částku 200 000 Kč, a to i při existenci poněkud alarmujícího zůstatku na jednom z jeho bankovních účtů, a to v rozsahu 167,31 Kč.
13. Je přitom všeobecně známo, že je nutno, ze strany poskytovatele úvěru, vždy pečlivě posoudit úvěruschopnost každého spotřebitele, čemuž tak, v tomto konkrétním případě, dle názoru soudu, však nebylo. V tomto ohledu je tak nutno poukázat na Nález Ústavního soudu ČR, ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18, z nějž jasně vyplývá to, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.
14. Ve smyslu dalšího Nálezu Ústavního soudu ČR – sp. zn.: I. ÚS 199/11, je nutno vzít v úvahu i to, že stát nemůže poskytovat ochranu věřitelům, v jejich úsilí postihovat exekucemi takové dlužníky, kteří požádali o úvěr, ať už z nevědomosti, či z bezvýchodnosti jejich aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti.
15. Nastolení otázky dostatečného či nedostatečného prověření úvěruschopnosti, toho, kterého, žadatele, tedy nastává vždy v momentě, kdy dotyčný úvěrový dlužník přestane plnit své závazky řádně, což je právě tento případ, a proto je nutno zkoumat, zda poskytovatel úvěru postupoval v intencích zákona č. 257/2016 Sb., takže, zda tedy důsledně úvěruschopnost takového žadatele prověřil.
16. Z výše popsané důkazní situace ovšem vyplynulo, že žalobkyně přistoupila k prověření úvěruschopnosti žalovaného přece jen poněkud lehkomyslně.
17. Dle ust. § 1813, obč. zák. (zák. č. 89/2012 Sb.), nemohou spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran.
18. Dle ust. § 86, odst. 1, v souvislosti s ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze, umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86, odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná.
19. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR plyne závěr, že, z důvodu porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost, jsou smlouvy neplatné absolutně a soudy k tomu musí přihlížet z úřední povinnosti (viz Rozsudek Nejvyššího soudu ČR - ze dne 25. 7. 2018, vydaný pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nejvyšší soud ČR také dospěl, v citovaném rozsudku, k závěru, že odborná péče předpokládá i nezbytnost ony údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp., objektivně je podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi, o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud dále uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), nýbrž, že se dotýkají i společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, a dojde tak k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto bylo na věřiteli (zde na žalobkyni) aby dlužníka – spotřebitele (zde žalovaného) náležitě, před poskytnutím úvěru, prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet), jak již bylo naznačeno shora. Úvěr pak smí věřitel spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. V této souvislosti pak soud opravdu nerozumí tomu, proč žalobkyni nikterak nevadily ony podezřele nízké zůstatky na bankovních účtech žalovaného.
20. Neprověří-li tedy věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. V této souvislosti je proto též nutno odkázat i na další Nález Ústavního soudu ČR - ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.: III. ÚS 4129/18, který je tedy i pro podepsaný soud závazný, když, podle Ústavního soudu, lze učinit závěr v tom smyslu, že: „Poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost, jako taková“.
21. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že k tomu, aby žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí, a tedy povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, potřebuje řadu dokumentů, ze kterých zjistí relevantní informace, a to, například, nejen výpisy z bankovního účtu spotřebitele, pracovní smlouvu spotřebitele, potvrzení o příjmu spotřebitele, příp., daňové přiznání spotřebitele, atd., ale též by měl být zkoumán i způsob bydlení spotřebitele, jeho životní styl, jeho pravidelné životní náklady, spojené s provozem jeho domácnosti, apod., a i když je k poskytnutí finančních prostředků též nutné i nahlédnutí do databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tak je ovšem nutno vždy uplatnit též i individuální přístup ke každému spotřebiteli. V této souvislosti soud konstatuje, že i když žalovanému na jeho účty zjevně přicházely určité finanční prostředky, v řádu desítek tisíc Kč měsíčně, tak, ale, ony, poněkud mizivé, zůstatky na těchto účtech považuje soud, jak již bylo naznačeno shora, přece jen za poněkud alarmující, takže, pokud by třeba žalovaného postihla nějaká neblahá životní situace, např., nemoc či nehoda, apod., tak by to velmi pravděpodobně dopadlo obdobně jako nyní, kdy výše oné nesplacené jistiny předmětného úvěru je opravdu dosti vysoká, jelikož představuje, vlastně, více nežli jednu polovinu vyčerpaných finančních prostředků.
22. Podepsaný soud dále podotýká, že byl též poučen, i ze strany Městského soudu v Praze, jakožto soudu nadřízeného, a to v jiných, leč obdobných, sporech, a to takovým způsobem, že i když třeba úvěrový dlužník po určitou dobu poskytnutý úvěr řádně splácel, čemuž tak bylo rovněž i v tomto konkrétním případě, tak taková skutečnost je ovšem bez významu, což je pro podepsaný soud závazné (viz, např., rozsudek Městského soudu v Praze, č. j.: 21 Co 106/2021-96), když tedy primární nutností je vždy ono řádné a důkladné posouzení úvěruschopnosti, a to před poskytnutím každého spotřebitelského úvěru.
23. Podepsaný soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně své zákonné povinnosti řádně nesplnila, když ovšem měla postupovat s odbornou péčí, což, ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti každého spotřebitele, představuje kvalifikované jednání se zvýšenou mírou obezřetnosti i odpovědnosti.
24. Pojem odborné péče je vymezen, např., v ust. § 2, odst. 1, písm. o), zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje, že „odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
25. Podle ust. § 32, odst. 1, zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, je vymezen pojem „odborné péče“ takovým způsobem, že: „Investiční zprostředkovatel je povinen poskytovat investiční služby s odbornou péčí. Vynaložení odborné péče především znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků, zejména plní povinnosti podle této hlavy.“
26. Jednání žalobkyně, v rámci daného případu, však rozhodně vykazuje porušení povinnosti vykonávat podnikatelskou činnost s odbornou péčí. Neplatnost smlouvy o úvěru zde tedy nastupuje jakožto soukromoprávní sankce za nesplnění této povinnosti, která je uložena žalobkyni zákonem, a to za účelem ochrany spotřebitele.
27. Dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., Evropský soudní dvůr dospěl, v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel, resp., věřitel, neboť spotřebitel zpravidla nejen nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel, ale, že zpravidla nemá ani odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Prosté konstatování žalobkyně o splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného proto není unesením tohoto důkazního břemene, a tudíž je neakceptovatelné.
28. Z listin, předložených samotnou žalobkyní (viz Úvěrová zpráva), navíc vyplývají i další závazky žalovaného (např., hypoteční úvěr), takže podepsaný soud dospěl k závěru, že shora uvedená smlouva o úvěru je, tedy, dle ust. § 87, odst. 1, zák. č. 257/2016 Sb., v celém rozsahu neplatná, a to i včetně oněch Dodatků, před jejichž uzavřením zjevně k žádnému dalšímu posuzování úvěruschopnosti žalovaného již evidentně nedošlo. Z této skutečnosti vyplývá, že žalobkyni je tedy možno přiznat pouze nárok na uhrazení oné poskytnuté jistiny úvěru, ve výši 126 860,48 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, jakož i částku ve výši 610 Kč, představující onen nepovolený debet, což tak všechno tvoří bezdůvodné obohacení, k němuž evidentně došlo, na straně žalovaného, ale, nikoliv tedy již uhrazení smluvních úroků a dalších případných poplatků.
29. V této souvislosti soud ještě konstatuje, že, dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR, ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, platí, že: „jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu jsou posuzovány především případy, kde právní důvod od počátku chyběl.“
30. V této souvislosti je též nutno poukázat i na to, že: „Bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, v němž bez právem uznaného důvodu dojde k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (k tomu srov. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§ 2521-3081, relativní majetková práva 2. část, Wolters Kluwer, Praha, 2014)“
31. Dle ust. § 2993, zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platí, že: „plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ V této souvislosti má tedy žalobkyně právo po žalovaném požadovat vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil.
32. Pokud jde o zákonný úrok z prodlení, tak, o tomto, rozhodl soud dle § 1968, ve spojení s ust. § 1970, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, a dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.
33. Ve zbylém rozsahu tedy soud žalobu zamítnul. V této souvislosti je nutno podotknout, že žalobkyně se, z vlastní vůle, k jednání, nařízenému u podepsaného soudu, na den datum, nedostavila, ač původně trvala na nařízení ústního jednání, v dané věci. Ale protože se žalobkyně k soudu nedostavila, jak již bylo řečeno výše, pak ji ovšem soud nemohl poučit a vyzvat k případnému doplnění tvrzení, jakož i k označení dalších důkazních návrhů, a to právě s ohledem na nezbytnost zkoumání oné otázky, spočívající v posouzení úvěruschopnosti žalovaného.
34. Soud tedy, s ohledem na shora popsané skutečnosti, v souladu s ust. § 118a, odst. 1 a 3, o. s. ř., hodlal poučit žalobkyni, a to v souvislosti s možností prokázat existenci oné odborné péče, na straně žalobkyně, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a to
tak, aby se mohlo jednat o zcela jednoznačné a přesně uchopitelné skutečnosti, nicméně, možnost prokázat shora naznačené skutečnosti však žalující strana nikterak nevyužila, když se k uvedenému ústnímu jednání, z vlastní vůle, nedostavila, a v důsledku čehož tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení, a též ani břemeno důkazní, ohledně prokázání onoho řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když, dle ustanovení § 118b, odst. 1, věta druhá, o. s. ř., pokud nebyla provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech, významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Dle ustanovení § 118b, odst. 1, o. s. ř., věta třetí, k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Občanský soudní řád je, pokud jde o sporná řízení, veden, mj., principem projednacím a principem koncentrace řízení. Podle ustanovení § 120, odst. 1, o. s. ř., jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Zásadně proto platí, že navrhování důkazů je věcí účastníků řízení. Práva účastníků a současně i zájem na projednání věci jsou pokryty poučovací povinností soudu, pro případ, že skutková tvrzení či důkazní návrhy jsou neúplné. Následky, spojené s neunesením důkazního břemene, po řádném poučení soudu, pak nese účastník řízení (viz nález Ústavního soudu ČR - sp. zn. II. ÚS 397/06).
35. V daném případě byli účastníci o koncentraci tohoto řízení poučeni, vlastně, již v předvolání k prvnímu ústnímu jednání ve věci, takže, v takovém případě, dle názoru soudu, již ani nebylo možno shora zmíněné ústní jednání odročovat, a to za účelem udělení nějaké další výzvy, směrem k žalobkyni, jelikož takový postup by zcela evidentně byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie a byl by s to vyvolat rovněž i zcela neodůvodnitelný průtah, a proto tedy soudu nezbylo, nežli rozhodnout tak, jak je shora uvedeno.
36. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto dle § 142, odst. 1, o. s. ř., když žalobkyně, i přes částečné zamítnutí žaloby, však přece jen měla ve věci podstatný úspěch, a proto tedy rozhodl soud tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit náklady tohoto řízení žalobkyni, a to v celkové výši 5 100 Kč, představující soudní poplatek, řádně uhrazený žalobkyní, za podaný žalobní návrh, když žalobkyně již žádné jiné náklady nepožadovala, a proto tedy rozhodl soud tak, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, ve lhůtě 15-ti dnů, ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím soudu zdejšího.