Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
24 C 16/2023-84
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Magdalenou Kolářovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený opatrovnicí Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 339 115,31 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 203 625,34 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 135 489,97 Kč spolu s
- kapitalizovaným úrokem ve výši 26 476,44 Kč za období od 8. 4. 2022 do 13. 5. 2022,
- kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 748,16 Kč za období od 8. 4. 2022 do 13. 5. 2022,
- úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 337 454,83 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení a
- úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 337 454,83 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení,
zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 922,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně tituly před jménem jméno FO.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 203 625,34 Kč, jejíž splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 135 489,97 Kč spolu s- kapitalizovaným úrokem ve výši 26 476,44 Kč za období od 8. 4. 2022 do 13. 5. 2022,- kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 748,16 Kč za období od 8. 4. 2022 do 13. 5. 2022,- úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 337 454,83 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení a- úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 337 454,83 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení,zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 922,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že její právní předchůdkyně (společnost právnická osoba., IČO IČO, dále též jako „banka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 30. 11. 2018 Smlouvu o rychlé půjčce č. hodnota, jejímž obsahem byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěr v částce 400 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet ve 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 044 Kč vždy do 20. kalendářního dne v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 12,9 % ročně, poplatkem za pojištění typ B ve výši 95 Kč a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Banka úvěr žalovanému poskytla, žalovaný však splátky úvěru nehradil řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně proto v souladu se smluvními podmínkami přistoupila dne 7. 4. 2022 k zesplatnění úvěru. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 337 454,83 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 6 476,44 Kč, z dlužného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 748,16 Kč a z dlužných poplatků ve výši 1 660,48 Kč. Předmětná pohledávka byla bankou postoupena nejprve na společnost Anonymizováno a posléze z Anonymizováno na žalobkyni.
2. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně uvedla, že byla zkoumána prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS) a kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. K výzvě soudu stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného bankou žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně při schvalování úvěru vycházela z údajů poskytnutých bance klientem v návrhu na uzavření smlouvy, žádost žalovaného byla hodnocena v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, byly kontrolovány dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného banka porovnávala jeho příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, výpočtem zjistila částku disponibilních zdrojů žalovaného. Doplnila dále, že banka vycházela z informací poskytnutích jí žalovaným v návrhu na uzavření smlouvy, v němž uvedl, že je svobodný, má úplné střední vzdělání, bydlí v pronájmu, je podnikatel – ředitel a jeho čistý příjem činí 80 000 Kč. Banka se s těmito údaji nespokojila a kontrolovala informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázích MVČR. Před zesplatněním úvěru pak banka vyzývala žalovaného k plnění hned několikrát. K argumentaci žalovaného ohledně náhrady účelně vynaložených nákladů žalobkyně zdůraznila rozdíl mezi náklady soudního řízení a náklady dle zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále sdělila, že žalovaný na předmětný úvěr uhradil bance částku 196 374,66 Kč.
3. Žalovanému byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2024, č. j. 24 C 16/2023-60, ustanoven postupem dle ust. § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovník Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 advokátka, neboť pobyt žalovaného není znám.
4. Opatrovnice žalovaného se vyjádřila tak, že banka nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného, když nedodržela své povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť nedoložila, že zkoumala i výši příjmů žalovaného a tyto následně porovnávala s jeho výdaji. Toto zřejmé pochybení zjevně odporuje dobrým mravům a veřejnému pořádku a je v rozporu se zákonem a smlouva je tak absolutně neplatná dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance. Poukázala rovněž na povinnost banky dle § 124 zákona o spotřebitelském úvěru vyzvat spotřebitele před zesplatněním k úhradě dlužné částky a poskytnout mu lhůtu alespoň 30 dnů, přičemž z žaloby neplyne, že by tuto povinnost banka splnila. Poukázala na § 1799 o. z. a nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, I ÚS 3512/11, přičemž pokud žalobkyně zahrnula ustanovení ohledně zesplatnění dluhu ze spotřebitelského úvěru do produktových podmínek, porušila kogentní ustanovení o. z. a zároveň neprokázala, že by se žalovaný s tímto ujednáním seznámil. Opatrovnice žalovaného dále uváděla, že dle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze v pro případ prodlení s plněním dluhu sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, úroky z prodlení nebo smluvní pokutu. Žalobkyní vyčíslené náklady řízení v částce 49 719,8 Kč nejsou náklady účelně vynaloženými a smluvní pokuta nebyla mezi stranami sjednána. Navrhla proto, aby soud žalobu zamítnul.
5. Na základě provedeného dokazování má soud za zjištěný následující skutkový stav:
6. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky (zjištěno z listiny údaje klienta fyzická osoba ze dne 21. 6. 2021).
7. Banka a žalovaný dne 30. 11. 2018 podepsali smlouvu o rychlé půjčce č. hodnota, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 400 000 Kč a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně jej vrátit v 120 měsíčních splátkách po 6 044 Kč se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 12,9 % ročně, RPSN činila 13,59 %, bylo sjednáno pojištění typ B s poplatkem 95 Kč měsíčně, celková splatná částka činila 716 713 Kč. Úvěr měl být dle čl. VII. smlouvy splácen k 20. dni v měsíci. V čl. XI. ve spojení s čl. XII. a XIII. jsou popsány závažné skutečnosti, mezi které náleží porušení některé z povinností sjednaných ve smlouvě žalovaným, mimo jiné související s prodlením úhrady s některou platební povinností. V takovém případě bylo ujednáno, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné (zjištěno ze smlouvy o rychlé půjčce č. hodnota ze dne 30. 11. 2018, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).
8. Ze všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně (všeobecné obchodní podmínky právní předchůdkyně žalobkyně, produktové podmínky pro osobní úvěry právní předchůdkyně žalobkyně), ceníku (ceník produktů a služeb pro soukromé osoby právní předchůdkyně žalobkyně) soud zjistil podrobnou úpravu práv a povinností vyplývajících z návrhu na uzavření smlouvy. Banka žalovanému potvrdila, že návrh na uzavření smlouvy přijala, čímž došlo k uzavření smlouvy (akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce ze dne 30. 11. 2018).
9. Žalovanému byla částka 400 000 Kč bankou poskytnuta dne 30. 11. 2018 a žalovaný úvěr přestal následně splácet. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil bance částku 196 374,66 Kč (zjištěno z výpisu spotřebitelského úvěru žalovaného).
10. Banka žalovaného dopisy ze dne 8. 10. 2021 a 27. 10. 2021 vyzývala k úhradě dluhu (zjištěno z upozornění na neuhrazenou splátku ze dne 8. 10. 2021, 2. výzvy k úhradě dluhu ze dne 27. 10. 2021).
11. Právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 7. 4. 2022 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 368 339,91 Kč (zjištěno z prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvy k uhrazení dluhu ze dne 7. 4. 2022, včetně přehledu podacích čísel ze dne 20. 6. 2022).
12. Právní předchůdkyně žalobkyně v protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že jeho součástí jsou vstupní informace, které žalovaný v době uzavírání smlouvy deklaroval zadáním do formuláře právní předchůdkyně žalobkyně. Současně žalovaný prohlásil, že údaje jsou pravdivé a úplné a udělil právní předchůdkyni žalobkyně souhlas k nahlédnutí do úvěrových a jiných registrů za účelem ověření si těchto informací, případně toto ověření vyplývá přímo ze zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně. K posouzení úvěruschopnosti klienta uvedla, že standardně zkoumá úvěruschopnost každého žadatele o úvěr, přičemž v tomto směru vychází z Obecných pokynů Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne 19. 8. 2015 (EBA/GL/2015/11) a podléhá též kontrole České národní banky, která rovněž testuje interní systém Banky při posuzování úvěruschopnosti a tento byl vždy shledán vyhovujícím a činěný v souladu s právními předpisy. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito interních a externích datových zdrojů, jak je zaznamenáno níže a současně deklarováno interními systémovými záznamy. Byly provedeny potřebné lustrace a dle zjištěných informací z těchto zdrojů, dle informací získaných od klienta a dále s ohledem na výši úvěru vyhodnotila schopnost klienta splácet úvěr. V souladu s Obecným pokynem č. 1 Evropského orgánu pro bankovnictví prošetřila výši příjmu spotřebitele, přičemž vycházela jak z údajů uvedených spotřebitelem, tak z jejich nezávislého zhodnocení a ověření. Při posuzování úvěruschopnosti klienta bylo využito standardních schvalovacích postupů, přičemž rozhodovací strategie posuzovala následující oblasti: 1) tzv. tvrdá KO kritéria – aktuální dluhy interní i externí, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; 2) informace z externích úvěrových registrů – dotazy jsou činěny do registrů BRKI/NRKI/SOLUS) – primárně se posuzuje míra úvěrového zatížení, tedy schopnost případného klienta splácet, dále celková expozice, příznaky roztáčení úvěrové spirály s negativním dopadem na schopnost klienta splácet své závazky; výsledkem je tzv. BureauScore; 3) schopnost splácet úvěr a stanovení maximálního úvěrového limitu – zohledňují se: příjmy žadatele o úvěr, pravidelné výdaje žadatele o úvěr, jako jsou splátky stávajících úvěrů, náklady na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum, náklady na bydlení – nákladové složky se stanovují porovnáním klientem deklarované výše a aktuálních statistických dat státních úřadů (se zohledněním místa bydliště). Do výpočtu volných zdrojů klienta se berou vždy ty vyšší; 4) vyhodnocení rizikových / anti - fraud kontrol o na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.); 5) celkový skóring klienta založený na: o aplikačním skóre (primárně sociodemografický profil) a/nebo integrované score – kombinace behaviorálního score (je napočítáno na základě platební historie na stávajících úvěrových produktech v RBCZ) a transakčního score (vychází z transakčního chování na běžných účtech klienta) o BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů); 6) Kontrola Insolvenčního rejstříku: Bez záznamu; 7) Kontrola databáze neplatných dokladů: Doklad nenalezený v databázi MV; 8) Kontrola interního Black listu (IBL): Bez záznamu; 9) Vyhodnocení externích úvěrových registrů: BRKI/NRKI: Bez negativního záznamu (jen pozitivní úvěrová historie), o SOLUS: Nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti. Banka vycházela z příjmu, který žalovaný deklaroval do žádosti ve výši 80 000 Kč (zjištěno z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta). Právní předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného ve své interní databázi výsledkem, že subjekt nebyl nalezen v interním blacklistu (sdělení právní předchůdkyně žalobkyně, věc: CBL, ze dne 22. 2. 2024). Banka dále prohlásila, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z výpočtu k období schvalování žádosti 30. 11. 2018, kdy regionální náklady činily 8 554 Kč, deklarovaný příjem žalovaného 80 000 Kč, limity interních kreditních karet žalovaného činily 20 000 Kč, limity interních úvěrů a OVD činily 0 Kč (prohlášení banky k protokolu o posouzení úvěruschopnosti ze dne 21. 2. 2024).
13. Pohledávka za žalovaným z předmětné smlouvy byla postoupena na společnost Anonymizováno, IČO IČO na základě rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. Anonymizováno ze dne 29. 8. 2018 (zjištěno z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. Anonymizováno ze dne 29. 8. 2018, včetně příloh), ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek č. Anonymizováno, ze dne 25. 5. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek č. Anonymizováno, ze dne 25. 5. 2022, včetně přílohy, položka 62, potvrzení úplaty ze dne 7. 6. 2022). Žalovanému bylo zasláno vyrozumění o postoupení pohledávky na společnost Anonymizováno na adresu adresa Anonymizováno a na adresu adresa (zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2022 (2 x) a přehledu podacích čísel ze dne 20. 6. 2022 (2x)). Pohledávka byla následně postoupena ze společnosti Anonymizováno na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek č. Anonymizováno ze dne 7. 6. 2022 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 6. 2022, včetně přílohy, položka 62). Rovněž oznámení o postoupení pohledávky ze společnosti Anonymizováno na žalobkyni bylo žalovanému zasláno na adresu adresa Anonymizováno a na adresu adresa (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 7. 2022 (2 x) a seznamu odeslaných oznámení o postoupení pohledávky z Anonymizováno na žalobkyni).
14. Dne 20. 7. 2022 odeslala žalobkyně žalovanému na adresu adresa Anonymizováno a na adresu adresa, předžalobní výzvu, v níž žalovaného vyzvala, aby uhradil částku 407 712,26 Kč na bankovní účet ve výzvě uvedený (zjištěno z předžalobní výzvy k úhradě ze dne 20. 7. 2022 (2x) a ze seznamu odeslaných předžalobních výzev žalobkyně).
15. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastníci. Soud nemá žádný důvod pochybovat o skutečnostech vyplývajících z provedených důkazů.
16. Z provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:
17. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 30. 11. 2018 na základě smlouvy o rychlé půjčce č. hodnota ze dne 30. 11. 2018 peněžní prostředky ve výši 400 000 Kč a žalovaný se zavázal je splatit v 120 měsíčních splátkách po 6 044 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 12,9 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Žalovaný svým povinnostem vyplývající z předmětné smlouvy nedostál. Pohledávka byla bankou postoupena až na společnost žalobkyně. K prověřování úvěruschopnosti ze strany její právní předchůdkyně žalobkyně doložila mimo jiné protokol o ověření úvěruschopnosti žalovaného a prohlášení k němu, dle kterého banka vycházela z příjmu žalovaného deklarovaného v žádosti v částce 80 000 Kč měsíčně a z regionálních nákladů v částce 8 554 Kč. Žalovaný na předmětný úvěr zaplatil celkem 196 374,66 Kč.
18. Po právní stránce posuzoval soud nárok uplatněný žalobkyní následovně:
19. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, jedná se tedy o věc s cizím prvkem. Soud dle čl. 69 dále uvedeného nařízení aplikoval úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), konkrétně čl. 7 odst. 1 písm. b) druhá odrážka tohoto nařízení, neboť poskytnutí úvěru je službou, která byla žalovanému poskytnuta bankou v jejím sídle (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, věc C-249/16 Saale Kareda proti Stefan Benkö), čímž je založena příslušnost (nejen mezinárodní, ale i místní) zdejšího soudu. Zároveň v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by se jednalo o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 uvedeného nařízení.
20. Rozhodným právem je dle čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právo české.
21. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru o. z. zákona o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. o. z.
22. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
23. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
24. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
25. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
26. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
27. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
28. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s ní spojená, včetně jejího zajištění.
29. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
30. Podle § 2397 o. z. úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.
31. Podle § 2398 odst. 1 o. z. úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.
32. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
33. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
34. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
35. Podle čl. 23 směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
36. Předně je zapotřebí uvést, že soud má za to, že neplatnost smlouvy při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je neplatností absolutní dle § 588 o. z., jak ostatně plyne i z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, v němž je uvedeno, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“.
37. Soud tedy zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, jak požaduje § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Po provedeném dokazování z pohledu soudu právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného dostatečně nezkoumala, respektive žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.
38. V daném případě je stěžejní, že banka vycházela z příjmů žalovaného v částce 80 000 Kč měsíčně, tento závěr o příjmech žalovaného však učinila pouze na základě údajů jím uvedených v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje dále jakkoli ověřovala a požadovala po žalovaném jejich doložení. Banka tedy v prvé řadě nedostála své povinnosti, když nezjistila příjmy žalovaného jako základní předpoklad k tomu, aby je mohla porovnat s jeho výdaji. Za situace, kdy příjmy žalovaného zjistila banka pouze ze samotného prohlášení žalovaného, nelze takové zjištění příjmů pokládat ze strany banky za řádné. Ohledně výdajů žalovaného pak banka vyšla pouze z jejího výpočtu, aniž tyto od žalovaného v jejich konkrétní výši zjišťovala. V tomto ohledu tedy absentují zjištění banky, jaké byly příjmy a výdaje žalovaného a zda měl v období před poskytnutím úvěru dostatek finančních zdrojů pro splácení dalšího úvěru, tedy skutečnosti zmíněné již v předchozím odstavci. Žalobkyně pak od žalovaného ani nezjišťovala a neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného a spokojila se pouze s jejím výpočtem regionálních nákladů. Za situace, kdy banka řádně nezjistila zjistila příjem žalovaného a nezjišťovala další výdaje žalovaného, nebylo bankou zohledněno, zda výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru.
39. Jaké skutečnosti je poskytovatel úvěru povinen za účelem dostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zkoumat uvedl příkladmo Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Tyto skutečnosti v zásadě odpovídají tomu, k čemuž dospěl i soud zdejší. Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí dodal, že poskytovatel úvěru je povinen zjištěné informace „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“, a že „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.“, s tím, že „na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.“. S těmito závěry se ztotožnil rovněž Ústavní soud, a to například v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.
40. Pokud žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, uvádí soud, že jeho závěry na projednávaný případ aplikovatelné nejsou, neboť, jak je ostatně uvedeno i v uvedeném rozhodnutí, dosavadní judikatura (tedy nejen zde citovaná) se (ať už v poměrech úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, nebo v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) vyjadřovala výlučně k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele - vždy se přitom skutkově jednalo o situace, kdy úvěr splacen nebyl. I v projednávaném případě se (oproti citovanému rozhodnutí) jedná o situaci, kdy úvěr splacen nebyl (žalovaný z 400 000 Kč s příslušenstvím, poplatky a dalšími plněními, které měl dle smlouvy celkem plnit, zaplatil 196 374,66 Kč) a aplikují se tak stran posuzování úvěruschopnosti závěry dosavadní judikatury. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně v projednávaném případě pochybila při posouzení úvěruschopnosti žalovaného pak znamenalo, že žalovaný následně nebyl poskytnutý úvěr schopen splácet.
41. Ani argumentaci, kterou žalobkyně naznačovala, že pakliže žalovaný na dluh právní předchůdkyni plnil, byl tím dluh jako celek uznán (§ 2054 odst. 2 o. z.), neshledal soud přiléhavou, neboť se jednalo o dílčí plnění sjednané ve splátkách, tedy o situaci, kdy závazek byl podle dohody stran rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně a většinou postupně dospívají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009).
42. Na základě shora uvedeného je tak smlouva o rychlé půjčce č. hodnota ze dne 30. 11. 2018, včetně ujednání o pojištění, absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., jelikož v rámci jejího uzavření došlo k porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když nedošlo k dostatečnému prověření úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného) před uzavřením smlouvy. Pokud je tedy smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla (400 000 Kč) a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni na poskytnutý úvěr uhradil (196 374,66 Kč). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný žalobkyni povinen vydat, tedy činí 203 625,34 Kč, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
43. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku 203 625,34 Kč soud uložil žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Žalovaný v řízení nebyl nijak kontaktní a soudu neposkytl žádnou součinnost, soudu tak proto ze strany žalovaného nebylo ani tvrzeno, natož pak prokázáno, že by v této stanovené době nebyl objektivně schopen splnit svůj závazek vůči žalobkyni. Soud tak dospěl k závěru, že doba 15 dnů plynoucí od právní moci rozsudku pro úhradu dluhu žalovaného je zcela přiměřená jeho možnostem.
44. Ve zbývající části soud žalobě s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru nevyhověl, jelikož žalobkyně na toto plnění nemá nárok. Soud proto žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 922,94 Kč, přičemž tato částka představuje 20,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 60,05 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 39,95 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 16 956 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 339 115,31 Kč sestávající z částky 9 660 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 830 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 9 660 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 6. 1. 2023 a z částky 9 660 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 5. 2024 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 010 Kč ve výši 7 352,10 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření k výzvě soudu ze dne 29. 12. 2023 a vyjádření ze dne 26. 2. 2024, neboť doplněná tvrzení v něm uvedená měla být již součástí žaloby a k vyjádření ze dne 26. 2. 2024 soudem vyzvána nebyla.
46. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. O lhůtě k plnění výroku III. rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovenou povinnost uložil žalovanému splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.