Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
7 C 187/2024-72
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0
Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 22 000,02 Kč s příslušenstvím
takto:
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 7. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 6 000,02 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 16 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 7. 8. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 6 000,02 Kč spolu s příslušenstvím, se zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se svou žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit 22 000,02 Kč spolu s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne 11. 12. 2023 byla uzavřena mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem smlouva o poskytnutí úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 11. 12. 2023. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 71,11 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 012 Kč splatných vždy k 10. dni každého kalendářního měsíce počínaje lednem roku 2024. Žalobkyně před poskytnutím úvěru důkladně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, kdy prověřovala doklady a informace získané od žalovaného, zejména se jednalo o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, rovněž v insolvenčním rejstříku a prověřením zaměstnavatele. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, když do data zesplatnění celého úvěru neuhradil ničeho. V souladu s uzavřenou smlouvou došlo k datu 17. 3. 2024 k zesplatnění celého úvěru. K tomuto dni činila dlužná jistina a dlužné úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru vše v celkové výši 18 832,93 Kč. Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu v celkové výši 998 Kč, kdy mezi stranami byla pro případ prodlení se splátkou delší než 30 dnů sjednána smluvní pokuta (tedy 2 x 499 Kč za každé prodlení). Žalobkyně rovněž požaduje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (dle smlouvy žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, tedy 2 x 200 Kč). Dále žalobkyně požaduje smluvní pokutu z dlužné jistiny úvěru ve výši 0,1 % denně, a to počínaje dnem 19. 3. 2024 do data vyhotovení žaloby, tedy v celkové výši 1 770,02 Kč. Žalobkyně rovněž nárokuje úrok za poskytnutí úvěru ve výši 71,11 % ročně z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině ve výši 16 000 Kč. Žalovaný shora uvedené částky žalobkyni neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.
V podání ze dne 8. 8. 2024 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných z dostupných registrů, konkrétně výpisů z databáze SOLUS a NRKI, fotografie občanského průkazu, a dále informativní výpisy z bankovního účtu, výplatní pásky, předsmluvní formulář a dokument prohlášení klientů. Při posouzení výdajů žalovaného žalobkyně vycházela zejména z údajů poskytnutých žalovaným, které žalovaný svým podpisem potvrdil v rámci dané úvěrové smlouvy. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního scoringu provedeného žalobkyní.
Žalovaný se ač řádně a včas předvolán (fikcí do datové schránky), k jednání soudu se nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobkyně při jednání soudu i přes poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve smyslu nutnosti doplnit důkazy, uvedla, že jinými důkazy, než které již doložila, v otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, nedisponuje.
Ze smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 11. 12. 2023 uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni uhradit celkem 48 576 Kč, a to v 48 měsíčních splátkách po 1 012 Kč. Úroková sazba činila 71,11 % ročně. Z předsmluvního formuláře, Informace pro klienta a Dodatku č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru vyplývají bližší informace týkající se požadovaného úvěru.
Z dokladu o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu - bylo zjištěno, že dne 11. 12. 2023 byla z účtu č. č. účtu na účet žalovaného uvedený v úvěrové smlouvě (č. č. účtu) odeslána pod VS var. symbol částka 16 000 Kč.
Z oznámení o schválení úvěru ze dne 12. 12. 2023 vyplynulo, že žalobkyně oznámila žalovanému, že schvaluje poskytnutí úvěru za podmínek uvedených ve smlouvě o úvěru. Přílohou oznámení byl splátkový kalendář.
Z listin y označené jako karta klienta ze dne 20. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně specifikovala předmětnou úvěrovou smlouvu, zaznamenala kontaktní informace týkající se žalovaného a adresu jeho zaměstnavatele (ČSSZ).
Ve výpisu registru SOLUS vyplývá, že kromě jména, příjmení a adresy žalovaného nejsou uvedeny žádné údaje.
Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) vyplývá, že na jméno a příjmení žalovaného včetně uvedeného rodného čísla bylo zaevidováno ke dni 22. 11. 2023 celkem pět žádostí o úvěr dle historie v dotazu z registru NRKI, součet celkové zbývající částky kreditních karet včetně celkového čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací činil celkem 781 057 Kč, součet celkového úvěrového rámce nesplátkových operací a celkového limitu kreditních karet činil 2 000 Kč, dále byl v registru zaznamenán jeden dluh po splatnosti.
Z listin y označené jako hodnocení klienta vyplývá, že jakožto pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného je uvedena částka 10 600 Kč (invalidní důchod). Mezi výdaji je v kolonce životní minimum uvedena částka 4 860 Kč, náklady na bydlení činí 3 915 Kč, celkem tedy dosahují částky 8 775 Kč, v kolonce rezerva je uvedena částka 500 Kč, přičemž další výdaje žalovaného jsou nulové (a to např. splátky, druhá osoba v domácnosti, děti v domácnosti, spoření a ostatní - doprava, kurzy, záliby, apod.). Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, je vyučen, bydlí u rodičů.
Z dokladu o příchozí platbě vyplývá, že dne 5. 10. 2023 byla provedena transakce na účet žalovaného (číslo účtu č. účtu) z čísla účtu č. účtu (ČSSZ), a to v částce 10 600 Kč, a dále dne 3. 11. 2023 platba v částce 10 600 Kč. Z dokladu o provedení transakce ze dne 11. 12. 2023 vyplývá, že z účtu žalovaného byla shora uvedeného data provedena transakce v částce 2 000 Kč. Z potvrzení o vedení účtu vyplývá, že účet číslo č. účtu je veden na žalovaného.
Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu – registru nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru vedeného ČNB vyplynulo, že žalobkyně je v tomto registru evidována.
Z výzev k zaplacení ze dne 12. 2. 2024 a 12. 3. 2024 vyplývá, že žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru.
Z oznámení ze dne 17. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s plněním povinností z předmětné úvěrové smlouvy tuto zesplatňuje a požaduje okamžité zaplacení celého dluhu.
Z předžalobní výzvy ze dne 14. 5. 2024 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě dluhu z předmětné smlouvy s výstrahou jeho soudního vymáhání. Z poštovního podacího archu vyplývá, že tato výzva byla žalovanému před podáním žaloby odeslána, a to dne 14. 5. 2024.
Žalobkyně rovněž doložila kopii občanského průkazu žalovaného.
Z částečného výpisu vyplývá, že dne 11. 12. 2023 byla na účet č. účtu pod VS var. symbol odeslána platba v částce 1 Kč.
Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovanému byla poskytnuta ze strany žalobkyně částka 16 000 Kč, a to na jeho bankovní účet. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet vycházela z přehledu transakcí ze dne 3. 11. 2023 a 5. 10. 2023, dále provedla šetření v registru SOLUS, v registru NRKI. Žalobkyně ke dni 17. 3. 2024 úvěr zesplatnila. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzva.
Dle § 2395 občanského zákoníku , se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. hodnota (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel 16 000 Kč, přičemž na shora uvedený úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatelka úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobkyně prověřila na základě prohlášení dlužníka. Příjmy žalovaného ve výši 10 600 Kč uvedené v hodnocení klienta vyplývají z dokladů o příchozí platbě. Pokud jde o náklady, výdaje a závazky žalovaného dle hodnocení klienta činilo životní minimum 4 860 Kč, výdaje za bydlení (nájemné, inkaso) 3 915 Kč a ostatní výdaje byly nulové. Žádný z dokladů, potvrzující výdaje žalovaného (kromě nespecifikovaného potvrzení o provedení transakce v částce 2 000 Kč, kdy ve zprávě plátci a příjemci je pouze uvedeno - jméno FO kauce), však soudu předložen nebyl a ani z prohlášení dlužníka nevyplývá, že by je žalovaný předkládal. Žalobkyně neprověřila tvrzení žalovaného o tom, že náklady na bydlení a inkaso činí pouze 3 915 Kč, a ani se nepozastavila nad nulovou výší nákladů na dopravu, kurzy, záliby, apod. Žalobkyně tedy bez bližšího prověření vycházela z nedoložených údajů o výdajích žalovaného. Je pouze patrné, že žalobkyně ověřila identitu žalovaného na základě doložené kopie občanského průkazu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 71,11 %, celkem částku 48 576 Kč splatit, kdy ohledně výdajů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřila. Ze strany žalobkyně tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp. zn. 9 Co 109/2020 ).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 občanského zákoníku je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatelka úvěru nedostála odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku , neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku ).
Pokud pak bylo prokázáno, že předchůdkyně žalobkyně uhradila žalovanému 16 000 Kč, žalovaný nevrátil ničeho, je třeba na tuto částku pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaná byla tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že ten měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 5. 8. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (7. 8. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně (výrok I.).
Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku, tedy ohledně částky 6 000,02 Kč včetně příslušenství (viz výše).
Podle § 151 o. s. ř. o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.