Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
16 C 85/2024-90
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 22 799,66 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky výši 22 799,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 799,66 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky výši 22 799,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 799,66 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 18. 3. 2024 domáhala po žalované zaplacení částky 22 799,66 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 799,66 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení, a dále náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že dne 21. 1. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který byl žalované vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran. Splátky úvěru měly být žalobkyni hrazeny v měsíčních splátkách ve výši 1 298 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaná však splátkový kalendář nedodržela a dostala se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 6. 2021. Žalobkyně tedy žalovanou vyzvala několika písemnými upomínkami k úhradě dlužné splátky. Na upomínky žalovaná nereagovala, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalobkyně touto žalobou požaduje úhradu zbývající dlužné částky 22 799,66 Kč, představující zesplatněnou jistinu, dále zákonný úrok z prodlení a náhradu nákladů soudního řízení.
3. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila, že žalovaná na dluh uhradila celkem hodnota splátek po 1 298 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posuzovala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů, a dále na základě výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů, výpisu z obchodního rejstříku (zaměstnavatel žalované), výpisu z katastru nemovitostí a výpisu z nebankovního registru.
4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba s výzvou k vyjádření jí byla doručena do vlastních rukou, což žalovaná stvrdila vlastnoručním podpisem na doručence dne 17. 7. 2024.
5. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
6. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
7. Z dotazníku k posouzení bonity spotřebitele bylo zjištěno, že žalobkyně si od žalované vyžádala před uzavřením smlouvy informace o jejích příjmech, výdajích, zaměstnání apod. Žalobkyně tak zjistila, že žalovaná byla vdaná, vyživovala dvě osoby, byla zaměstnána na dobu určitou u zaměstnavatele Anonymizováno a. s., bydlela ve vlastní nemovitosti, měla příjem ve výši 37 825 Kč, celkové měsíční náklady činily 12 661 Kč, včetně splátek předchozích úvěrů.
8. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalovaná má ve společném jmění manželů dům č. p. Anonymizováno v Anonymizováno, kde má bydliště.
9. Z výpisů z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, výpisu z databáze neplatných dokladů a výpisu z nebankovního registru bylo zjištěno, že žalovaná byla před uzavřením předmětné smlouvy lustrována v těchto registrech, přičemž lustrací nebyla zjištěna žádná informace, která by vedla k závěru, že žalovaná není schopna poskytnutý úvěr splácet.
10. Z výpisu z bankovního účtu žalované č. č. účtu za měsíc prosinec Anonymizováno bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil -1 898,82 Kč, konečný zůstatek 4 617,19 Kč.
11. Z výplatního lístku za měsíc listopad 2018 bylo zjištěno, že čistá mzda žalované za tento měsíc činila 37 825 Kč, z výplatního lístku za měsíc prosinec 2018 bylo zjištěno, že čistá mzda za tento měsíc činila 24 738 Kč.
12. Smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 21. 1. 2019 č. hodnota (včetně příloh) bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 30 000 Kč, a to tak, že částka 8 651 Kč bude vyplacena na účet žalované č. č. účtu, částka 15 349 Kč bude vyplacena ve prospěch žalobkyně za účelem úplné úhrady předchozího závazku žalované vůči žalobkyni (tento závazek vyplývá ze smlouvy č. hodnota ze dne 25. 10. 2018) a částka 6 000 Kč bude započtena na náklady žalobkyně. Částky byly vyplaceny tak, jak bylo sjednáno, dne 22. 1. 2019. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 23 %. Žalovaná se zavázala žalobkyni splatit celý úvěr a současně také úrok v celkové výši 25 562 Kč, to vše ve splátkách po 772 Kč měsíčně, kromě toho měla žalovaná hradit poplatek za inkasní službu 179 Kč měsíčně a poplatek za službu Podpora 347 Kč, celkem tedy měla žalovaná hradit v souvislosti s úvěrem měsíční splátku 1 298 Kč. Žalobkyně sdělila, že žalovaná celkem uhradila 28 splátek po 1 298 Kč, což činí 36 344 Kč (č. l. 48 spisu).
13. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 13. 11. 2023.
14. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
15. Ze shora provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
16. Žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, na jejímž základě měl být žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Z této částky však byly žalované poskytnuty pouze peněžní prostředky v celkové výši 24 000 Kč, z nichž částka 8 651 Kč byla uhrazena na bankovní účet žalované, a částka 15 349 Kč byla použita na úhradu předchozího závazku žalované vůči žalobkyni. Zbývající částka ve výši 6 000 Kč byla započtena na úhradu nákladů žalobkyně, není tedy součástí prostředků poskytnutých žalované. Žalovaná se zavázala uhradit zapůjčenou částku spolu s uvedenými náklady a úrokem ve sjednaných splátkách. Žalovaná celkem žalobkyni uhradila částku 36 344 Kč. Žalobkyně prokázala, že před uzavřením smlouvy zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet, a to na základě informací získaných od žalované, lustrací žalované ve výše uvedených registrech a databázích, a dále na základě výpisu z bankovního účtu za měsíc předcházející uzavření smlouvy, výplatních lístků a výpisu z katastru nemovitostí. Žalobkyně však neprokázala, že jakýmkoli způsobem aktivně zjišťovala či ověřovala výdaje žalované.
17. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
21. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
22. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
23. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
24. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
25. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).
26. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru včetně jejích příloh absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud shledal, že žalobkyně sice prokázala, že provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, evidenci exekucí a dalších registrech, že zjišťovala způsob bydlení žalované (výpisem z katastru nemovitostí) i její rodinnou situaci (rodinný stav, počet vyživovaných osob) a že do určité míry zkoumala příjmy žalované (z výplatních lístků), avšak na druhou stranu nevěnovala dostatečnou pozornost výdajové stránce, neověřovala totiž ani výši výdajů, ani jejich skladbu. Ohledně výdajové stránky tedy žalobkyně vycházela pouze z údajů, které jí sdělila žalovaná, aniž by je žalobkyně následně jakkoli ověřovala. Dále soud shledal, že žalobkyně si sice od žalované vyžádala výpis z jejího bankovního účtu za poslední měsíc před uzavřením smlouvy, avšak to nemohlo být dostatečné k tomu, aby žalobkyně vyvodila závěr o schopnosti žalované úvěr splácet. Zůstatek na účtu zdaleka neodpovídal vypočtené částce, která měla žalované zůstat z jejího příjmu po odečtení výdajů, na začátku měsíce byl dokonce záporný a ani na konci měsíce nebyl nijak vysoký. Kromě toho výpis z účtu za pouhý jeden měsíc nemá velkou vypovídací hodnotu, neboť z něj nelze vyčíst pravidelné příjmy a platby. Rovněž pak žalobkyně učinila nesprávný závěr o výši příjmu, když vycházela z příjmu 37 825 Kč (tj. příjmu za listopad 2018), ačkoli v následujícím měsíci měla žalovaná příjem pouze 24 738 Kč. Za tohoto stavu nebylo možno dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované platit splátky úvěru ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.
27. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 24 000 Kč, neboť to je částka, o kterou se žalovaná obohatila, neboť tato částka byla zčásti použita na úhradu předchozích závazků žalované vůči žalobkyni a zčásti byla vyplacena na účet žalované. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila 28 splátek po 1 298 Kč, tj. částku 36 344 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je včetně jejích příloh absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky a poplatky či náklady úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku vyšší, než jí byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta, dospěl soud k závěru, že částka 24 000 Kč, na kterou by měla žalobkyně nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., byla již uhrazena, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl, a to včetně úroku z prodlení, neboť z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný se do prodlení nedostal.
28. Ve sporu byla úspěšná žalovaná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízen
29. Lhůta k plnění vyplývá z ustanovení § 160 odst. 1 věta první po středník o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.