Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 141/2024-64
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0,
se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1
zastoupeného advokátem: jméno právního zástupce.,
se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0,
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0,
Adresa zainteresované osoby 0/0,
o zaplacení 15 079,94 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 6 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 8 779,94 Kč, úroku ve výši 586,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 158,95 Kč, úroku ve výši 18,23 % ročně z částky 7 336,41 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 336,41 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 6 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se ohledně zaplacení 8 779,94 Kč, úroku ve výši 586,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 1 158,95 Kč, úroku ve výši 18,23 % ročně z částky 7 336,41 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 336,41 Kč za dobu od 28.9.2023 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 15 079,94 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 158,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 586,98 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 7 336,41 Kč od 28.9.2023 až do zaplacení a úrokem z částky 7 336,41 Kč ve výši 18,23 % ročně od 28.9.2023 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne 23.4.2022, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností právnická osoba, IČO: IČO. Na základě smlouvy bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému 10 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem a poplatky ve výši 10 029 Kč po 386 Kč týdně, když poslední splátka byla splatná dne 22.4.2023. Žalovaný své platební povinnost řádně neplnil, uhradil v souvislosti s předmětnou smlouvou pouze 3 700 Kč. Dlužná částka pak sestává z nezaplacené jistiny a poplatku. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s žalobcem dne 21.9.2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno, byl rovněž upomenut k úhradě s výstrahou soudního vymáhání, avšak marně. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětný úvěr splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Pokud by tyto zkreslil, mohlo by se konečně jednat o trestný čin úvěrového podvodu. Získané informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného a ověřoval na základě dokumentů žalovaným předložených, když informace a vyžádané doklady zanesl do tzv. zákaznické karty. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, především vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách o příjmech a výdajích žalovaného. Dále uvedl, že dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře. Právnímu předchůdci žalobce byly pro posouzení schopnosti splácet úvěr poskytnuty listin y, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Krajského soud v Českých Budějovicích, č.j. 5 Co 231/2020 -97 ze dne 31. 7. 2020, kde bylo shledáno, že pro posouzení úvěruschopnosti klienta není rozhodné, zda má poskytovatel dané osvědčující listin y fyzicky k dispozici, ale postačuje postup, kdy tyto listin y byly prověřeny v rámci uzavírání smlouvy, což následně obě smluvní strany stvrdili svým podpisem. V době uzavření předmětné smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru nestanovil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy v případě nedostatku zkoumání schopnosti splácet úvěr.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu po seznámení s názorem soudu, že i přes doplnění žaloby je třeba mít otázku dostatečného zkoumání úvěruschopnosti za neprokázanou, žádné další důkazy nenavrhl, tvrzení nedoplnil. Závěrem navrhl žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.
4. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 23.4.2022 vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 52 týdenních splátkách po 386 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.
5. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne 16.4.2022, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je zaměstnán s příjmem ze mzdy ve výši 28 013 Kč, „další příjmy domácnosti“ činí 17 100 Kč, má jeden zdroj příjmů. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí 6 000 Kč. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný žije v nájmu, je svobodný a má jednu vyživovací povinnost. Za žalobce tuto listin u podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: dvě výplatní pásky.
6. Z listin y označené jako Tabulka umoření vyplynulo, že žalovaný v souvislosti s předmětnou smlouvou uhradil shora uvedenou částku.
7. Z oznámení ze dne 29.9.2023 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, společnost právnická osoba, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno.
8. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 15.2.2024 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21.9.2023 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 10 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 3 700 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznické kartě, jak je shora specifikována. Pohledávka z předmětné smlouvy byla následně postoupena žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP ve znění účinném do 29.5.2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována, na jejímž základě žalovaný obdržel 10 000 Kč. Žalovaný na základě této smlouvy uhradil pouze 3 700 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel zákona o SP . Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitý úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 zákona o SP ), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Právní předchůdce žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je dále zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
13. Fakticky žalobce doložení listin prokazujících doložení příjmu neprokázal. I kdyby soud vycházel z fikce jejich doložení, tak je třeba shledat, že nebyly nijak dále specifikovány příjmy domácnosti. Není zřejmé, o jaké příjmy a jakých osob by se mělo jednat, jaké jsou poměry těchto osob a v jaké míře by se jejich příjmy či širší poměry měly odrážet v poměrech žalovaného. Rovněž pak nebyly nijak doloženy výdaje žalovaného, na jejich doložení právní předchůdce žalobce zcela rezignoval, a to včetně jejich označení v zákaznické kartě. Výdaje přitom byly sděleny ve zcela nereálné a nevěrohodné výši 6 000 Kč. Jen obvyklé výdaje na nájemní bydlení, které žalovaný deklaroval jako typ bydlení ve svém případě, dosahují běžně i dvojnásobné a vyšší částky. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, a to zvláště za situace, kdy jsou tyto deklarovány ve zcela nepravděpodobné výši. Jistě se např. nejeví jako nijak komplikované, opatřit si od žadatele např. výpis z bankovního účtu za období několika měsíců, který může poskytnout celistvý obrázek o majetkových poměrech daného spotřebitele, nájemní smlouvu apod. Nabízí se pak také otázka, proč žalovaný, kterému po úhradě všech měsíčních výdajů tedy mělo zbývat přes 22 000 Kč měsíčně k volnému užití, měl potřebu si předmětnou částku půjčovat a to za poměrně dosti nevýhodných podmínek.
14. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil, nedošlo. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).
15. Je pravdou, že zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP ) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP , tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, resp. tuto skutečnost neprokázal, shledal soud uzavřenou smlouvu s odkazem na § 86 odst. 1 zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnou.
16. S odkazem na § 87 odst. 1 zákona o SP je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, v daném případě je tedy povinen vrátit částku 10 000 Kč poníženou o dosavadní splátky ve výši 3 700 Kč na výsledných 6 300 Kč, když ve zbytku žalovaného nároku spočívajícího v nárocích pramenících ze samotné neplatné smlouvy soud žalobu zamítl. Pro úplnost soud dodává, že se v daném případě nejedná o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného dle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neboť úprava obsažená v zákoně o SP je ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanskému zákoníku úpravou speciální. Žalobce tak touto optikou nemá ani nárok na úroky z prodlení (§ 1968 , § 1970 občanského zákoníku ), když dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 splatnost zbývající jistiny úvěru zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení, když specifický nárok poskytovatele úvěru dle § 87 zákona o SP spočívající v nesplacené jistině úvěru má novou dobu splatnosti, buď mezi účastníky dohodnutou nebo soudem určenou, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení. Jelikož pak žalovaný v řízení zůstal pasivní, soud nezjišťoval jeho možnosti a uložil mu dluh uhradit ve standardní lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle 160 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. , když si existence dluhu musel být žalovaný vědom již delší dobu (viz doba poskytnutí úvěru, datum zaslání předžalobní upomínky).
17. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.