Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

18 C 128/2024-59

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci

žalobkyně: Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 14 093,06 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 4 093,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 15 % ročně od 30. 8. 2023 do 29. 1. 2024 a ve výši 0,25 % ročně od 30. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 944,04 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 4 093,06 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 15 % ročně od 30. 8. 2023 do 29. 1. 2024 a ve výši 0,25 % ročně od 30. 1. 2024 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 944,04 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 14 093,06 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.

3. Soud podle ve spojení s rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 9. 6. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho účet částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit do 28 dnů celkem 12 283,06 Kč (úvěrová smlouva, obchodní podmínky, potvrzení o platbě, sdělení banky). Při uzavření smlouvy žalovaný doložil kopii svého občanského průkazu a svoji fotku (fotka žalovaného a jeho občanského průkazu). Žalovaný byl k plnění vyzván výzvou zástupkyně žalobkyně (předžalobní výzva a průvodní e-mail). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neuhradil žalovaný na daný dluh ničeho.

5. Z doloženého dodatku o prodloužení splatnosti soud nic podstatného nezjistil, protože tento se vztahuje k jiné úvěrové smlouvě označené pod č. hodnota. Z dokumentů týkajících se poměrů žalovaného (přehled úvěrů, REPI Credit Report, výpisy z účtu) soud s ohledem na níže uvedené právní posouzení nic nezjišťoval.

6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních o tomto smluvním typu ( a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a

7. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Soud ujednání o celkovém poplatku vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru, resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku, a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků. Soud tedy na základě výše uvedeného celkový poplatek posuzoval jako úrok. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 10 000 Kč společně s částkou 2 283,06 Kč, pak při splácení na dobu 28 dnů lze dovodit, že úrok činí téměř 300 % ročně. Rovněž deklarovaná RPSN ve smlouvě pak činí 1 359,4 %.

8. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. ). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 9,46 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

9. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez „spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

10. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení , , podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: I. Obecná část / −654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý spotřebitelský úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.

11. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. Ústavní soud uzavřel, že: „Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima „každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“. V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel běžně požaduje a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ).

12. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

13. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

14. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 10 000 Kč (byla předána částka 10 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 0 Kč, o kterou by se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

15. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle a o. z. ve spojení s Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s o. z. z toho, že žalovaný byl poprvé vyzván výzvou ze dne 22. 1. 2024 k plnění v přiměřené lhůtě do sedmi dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 30. 1. 2024, čemuž odpovídá sazba 14,75 %. Za předcházející období žalobkyni nárok na úrok z prodlení nepřísluší.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 944,04 Kč, přičemž tato částka představuje 41,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,96 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle a , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 093,06 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí věci, výzva a žaloba) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.