Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 91/2024-34
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 8 900 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 900 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 8 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.II. Domáhala-li se žalobkyně po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 900 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 5. 4. 2024 domáhala na žalované zaplacení částky 8 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 900 Kč od 20. 9. 2019 do zaplacení a náhrady nákladů řízení.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba., IČ IČO, uzavřela se žalovanou dne 21. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 9 900 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit nejpozději dne 19. 9. 2019. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do data splatnosti poskytnuté prostředky nevrátila, a to přesto, že byla opakovaně upomínána. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na společnost právnická osoba. a dále pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2023 na žalobkyni. Postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Od postoupení nebylo na pohledávku hrazeno ničeho. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky, avšak bezvýsledně.
3. Žalobkyně v návrhu uvedla, že původní věřitelka k ověření úvěruschopnosti žalované požadovala doložení příjmu žalované. Žalobkyně byla vyzvána, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké získala konkrétní informace o schopnosti žalované úvěr splácet, a označila důkazy k prokázání těchto tvrzení, žalobkyně na výzvu nereagovala.
4. Usnesením ze dne 10. 7. 2024 byla žalovaná vyzvána k vyjádření k žalobě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žaloba byla žalované zaslána spolu s uvedeným usnesením. Protože nebyla zastižena, byla jí dne 12. 7. 2024 zanechána výzva, aby si písemnost vyzvedla na poště. Žalovaná si zásilku v desetidenní úložní době nevyzvedla. Soud považuje žalobu za doručenou uplynutím úložní doby v souladu s ustanovením § 49 odst. odst. 2 ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
5. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o. s. ř. o. s. ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.
6. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
7. Původní věřitelka Viva právnická osoba. (právnická osoba.) poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2019 peněžní prostředky v celkové výši 9 900 Kč, aniž by před uzavřením smlouvy důsledně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet (ve spise se nenachází žádný důkaz o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakýmkoli způsobem ověřovala finanční a majetkovou situaci žalované, např. výpisy z účtu, výplatními páskami, lustrací v příslušných rejstřících dlužníků, v evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku). Žalovaná peněžní prostředky nevrátila, dlužná jistina činí ke dni podání žaloby 8 900 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na společnost právnická osoba. a dále na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, toto bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2024. Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 11. 1. 2024.
8. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
12. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
13. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
16. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
17. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
18. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , „… soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C-679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008/48/ES.
19. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka).
20. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka nezkoumala příjmy a výdaje žalované, a zejména nelustrovala žalovanou v registrech dlužníků, v evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku za účelem zjištění předchozích dluhů či platební morálky žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.
21. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 9 900 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že dosud nebyla uhrazena část jistiny ve výši 8 900 Kč. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na niž byla pohledávka postoupena, doplatek jistiny úvěru v uvedené výši v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
22. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze právnická osoba vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. adresa: právnická osoba. Beck, 2017, s. 436-440).
23. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
24. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tedy žalobu v části týkající se úroků z prodlení zamítl.
25. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná (neúspěch pouze v části týkající se příslušenství) a současně odeslala na poslední známou adresu žalované předžalobní výzvu k plnění, a proto má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, odměna za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 200 Kč dle 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , v platném znění, a to za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a podání žaloby, 3x 100 Kč režijní paušál dle § 14b odst. 5 písm. a) citované vyhlášky, odměna za a 21% DPH ve výši 189 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Soud má za to, že při stanovení výše nákladů řízení je třeba postupovat dle § 14b advokátního tarifu, neboť se jedná o formulářovou žalobu podávanou žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, přičemž předmět řízení nepřesahuje částku 50 000 Kč. Povinnost zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce protistrany vyplývá z ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
26. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
27. Odůvodnění tohoto rozsudku bylo provedeno dle ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li dobrovolně splněna povinnost stanovená tímto rozhodnutím, lze podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.