Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 C 134/2024-137

Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci

žalobkyně: Anonymizováno, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 139.079,71 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 122.830,91 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 122.830,19 Kč od 16. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.248,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.248,80 Kč od 16. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30.229,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 122.830,91 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 122.830,19 Kč od 16. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 16.248,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16.248,80 Kč od 16. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30.229,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 3. 2024 domáhala zaplacení částky 139.079,71 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 15. 9. 2021 smlouvu k službě Anonymizováno účet jako tzv. click-through kontrakt, na jejímž základě se zavázala poskytnout úvěr do výše 15.000 Kč s tím, že žalovaná jej mohl čerpat opakovaně vždy do vyčerpání úvěrového limitu. Dále účastnice uzavřely dne 16. 6. 2022 smlouvu k službě Anonymizováno účet, na jejímž základě došlo ke zvýšení limitu odložených plateb do výše 48.000 Kč. Dne 4. 10. 2021 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 30.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby. Dne 10. 1. 2022 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 100.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby. Žalovaná čerpala v období od 6. 2. do 30. 6. 2023 částku v celkové výši 157.244,11 Kč, přičemž částku 18.358,76 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 138.885,35 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaná dluh neplnila řádně a včas, proto jí žalobkyně informovala výzvou ze dne 26. 5. 2023 o právu požadovat okamžité splacení celého dluhu. Úvěr byl zesplatněn ke dni 30. 6. 2023. Žalované dále vznikla povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 13.700,57 Kč z titulu dlužných poplatků a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku. Dle sdělení žalobkyně ze dne 18. 4. 2024 úvěruschopnost žalobkyně zkoumala na základě údajů uvedených v dotazníku o příjmech a výdajích žalované, kdy žalovaná uvedla, že její příjem činí 55.000 Kč, výdaje 32.000 Kč, nemá žádné splátky mimo žalobkyni, je OSVČ a má dvě děti. Dále žalobkyně vycházela z informací z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a databáze SOLUS. Dle sdělení žalobkyně ze dne 19. 6. 2024 žalovaná uhradila žalobkyni částku 34.413,20 Kč.

2. Žalovaná ve vyjádření z 29. 3. 2024 uvedla, že podá vysvětlení a doloží korespondenci.

3. Vzhledem k tomu, že se žalovaná k nařízeným jednáním konaným dne 4. a 25. 6. 2024, ač byla řádně předvolána, bez omluvy se nedostavila, soud projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti postupem dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

4. Z provedených listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně s žalovanou uzavřely dne 15. 9. 2021 smlouvu k službě Anonymizováno účet, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky do výše 15.000 Kč, a to opakovaně do výše sjednaného limitu (viz registrační proces, smlouva z 15. 9. 2021, přílohy ke smlouvě o splátkovém limitu, kopie OP, selfie s kopií OP). Dne 16. 6. 2022 uzavřely účastnice smlouvu k službě Anonymizováno účet, na jejímž základě došlo ke zvýšení limitu odložených plateb do výše 48.000 Kč (viz smlouva z 16. 6. 2022, přílohy ke smlouvě o splátkovém limitu). Dne 4. 10. 2021 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 30.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby (viz smlouva z 4. 10. 2021, přílohy ke smlouvě o splátkovém limitu). Dne 10. 1. 2022 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr do výše 100.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby (viz smlouva z 10. 1. 2022, přílohy ke smlouvě o splátkovém limitu). Žalovaná se zavázala hradit v případě prodlení poplatek za prodlení a dále poplatek za službu Anonymizováno účet (viz ceník). Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky (viz všeobecné obchodní podmínky). Žalobkyně informovala žalovanou výzvou ze dne 26. 5. 2023 o právu požadovat okamžité splacení celého dluhu. Úvěr byl zesplatněn ke dni 30. 6. 2023 (viz change invoice notification). Žalovaná čerpala v období od 6. 2. do 30. 6. 2023 částku v celkové výši 157.244,11 Kč. Žalovaná uhradila částku 34.413,20 Kč (viz vyúčtování 2, 4-6/2023). Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku z 20. 2. 2024 (viz předžalobní výzva, vč. potvrzení podání). Žalovaná vyplnila před uzavřením smlouvy ke službě Anonymizováno dotazník, ve kterém uvedla, že je její čistý měsíční příjem činí 55.000 Kč, výdaje 32.000 Kč, nemá žádné splátky mimo žalobkyni, je OSVČ a že má dvě děti (viz výstupy z interního systému).

5. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.

6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti ( o. z.).

7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle , zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětné smlouvy byly uzavřeny dne 15. 9. 2021, 16. 6. 2022, 4. 10. 2021 a 10. 1. 2022.

13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. ) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení a by (zejména vzhledem k druhé větě ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji se žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. , zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. -52).

14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Soud má za to, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti ). Pouhé vyplnění formuláře žalovanou nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.

16. Z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaná celkem nevrátila čerpanou částku ve výši 122.830,91 Kč (157.244,11 Kč - 34.413,20 Kč). Soudem bylo s ohledem na shora uvedené vyhověno nároku na vrácení jistiny spolu se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši, tj. ve výši odpovídající , a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, tj. co do částky 16.248,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výroky I. a II.)

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s , podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 88,32 % (122.830,91 Kč s příslušenstvím) proti 11,68 % (16.248,80 Kč s příslušenstvím) žalované, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 76,64 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5.564 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle kterému náleží odměna stanovená dle a . , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 139.079,71 Kč sestávající z částky 6.700 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v a. t. (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé a účast na jednání dne 4. 6. 2024 dle , d) a g) advokátního tarifu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 5.880 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za doložení tvrzení žalobkyně ze dne 18. 4 a 19. 6. 2024, neboť žalobkyně mohla rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a tedy nejde o účelně vynaložený náklad. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve věci z 88,32 % oproti 11,68 % žalované, náleží jí částka na náhradu nákladů ve výši 30.229,88 Kč (76,64 % z 39.444 Kč). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení (výrok III).

18. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem , neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu ( ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem ( ) u soudního exekutora.