Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
9 C 82/2024-35
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: právnická osoba., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení částky 22 743,55 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 826,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 6 917,07 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 834,39 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 259,98 Kč, s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 19 198,55 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 198,55 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 826,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 6 917,07 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 834,39 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 259,98 Kč, s úrokem ve výši 22,99 % ročně z částky 19 198,55 Kč od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 198,55 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 22 743,55 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost právnická osoba. uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání kreditní karty č. hodnota, na podkladě, které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový limit ke kreditní kartě ve výši 20 000 Kč, což splnila, když žalovanému otevřela účet č. č. účtu a vydala mu kreditní kartu, a žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši minimálně 5 % z čerpaného úvěru, čemuž žalovaný nedostál, pročež předchůdkyně žalobkyně využila svého práva ujednaného ve smlouvě a úvěr zesplatnila ke dni datum. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno písemně. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny 19 198,55 Kč, smluvního úroku z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 1 834,39 Kč, smluvní poplatky ve výši 3 545 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný za dobu od datum do datum ve výši 1 259,98 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 198,55 Kč od datum do zaplacení, smluvní úrok ve výši 22,99 % p.a. z částky 19 198,55 Kč od datum do zaplacení.
2. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání smlouvy úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, kterou hodnotila individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích. Při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného předchůdkyně žalobkyně porovnávala příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ, čímž získala částku disponibilních zdrojů. Předchůdkyně žalobkyně vyšla ze žádosti, kde žalovaný uvedl, že je svobodný a žije u rodičů, příjem si pak ověřila z běžného účtu žalovaného, který byl 23 798Kč, plus příjem domácnosti žalovaný uvedl 55 000 Kč. K tomu právnická osoba zohlednila interní splátky 6 197,34 Kč, externí splátky 1 296 Kč a životní náklady 7 151 Kč. Žalovaný za dobu trvání úvěru čerpal částku celkem 21 338 Kč a uhradil celkem 5 511,52 Kč. Před podáním žaloby zástupce žalobkyně znovu vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky, což nesplnil.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
5. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č.hodnota a vydání a užívání karty ze dne datum se společnost právnická osoba., zavázala poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky do výše úvěrového rámce 20 000 Kč, které může žalovaný čerpat prostřednictvím vydané kreditní karty, oproti závazku žalovaného poskytnuté prostředky vrátit spolu s úrokem a poplatky v měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z čerpaných prostředků (smlouva o spotřeb. úvěru). úroková sazba byla ujednána na 22,99 % ročně (smlouva o spotřeb. úvěru). Žalovaný prostředky průběžně čerpal a od právnická osoba takto získal celkem 21 338 Kč (platební historie). Před sjednáním dohody společnost právnická osoba. zkoumala schopnost žalovaného splácet dohodnuté splátky tak, žalovaný nejprve vyplnil žádost, kde uvedl příjem 23 798 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Uvedená banka úvěruschopnost hodnotila individuálně, přičemž si kromě dalšího ověřila příjem žalovaného z jeho běžného účtu (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Předchůdkyně žalobkyně dále kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, kdy zjistila, že žalovaný má interní splátky 6, 197,64 Kč a externí splátky 1 296 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Ostatní výdaje žalovaný uvedl ve výši 0 Kč (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Dále banka zjistila, že žalovaný bydlí u rodičů a je svobodný. Následně banka přistoupila k výpočtu disponibilní částky tak, že od příjmů odečetla splátkové výdaje, a další výdaje, u nichž počítala s částkou životního minima dle nařízení vlády, částkou normativních nákladů na bydlení dle zákona (vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti). Na základě zjištěné disponibilní částky bylo žádosti žalovaného vyhověno a předchůdkyně žalobkyně s ním uzavřela popsanou dohodu. Na tento svůj závazek žalovaný uhradil celkem 5 511,52 Kč, přičemž poslední splátku uhradil dne datum (platební historie). Společnost právnická osoba. následně dne datum prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu (smlouva o postoupení pohledávek) a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne datum (oznámení o postoupení pohledávek). Žalobkyně před podáním žaloby opět vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené smlouvy dopisem, který dala do poštovní přepravy dne datum (poštovní podací arch k odeslaným předžalobním upomínkám). Z ostatních předložených důkazů soud již pro nadbytečnost nic dalšího nezjišťoval vzhledem k níže uvedenému právnímu posouzení věci.
6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
7. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.
11. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen „o. z.“), na základě které se právnická osoba. zavázala poskytnout žalovanému k čerpání úvěrový rámec 20 000 Kč prostřednictvím jí vydané kreditní karty. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU , jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 1 věta druhá ZSU ).
12. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 .
13. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, předchůdkyně žalobkyně si tyto měla ověřit z běžného účtu žalovaného, což se jeví jako přiměřený a dostatečný způsob ověření, nicméně tuto listin u soudu nepředložila. Z předložených důkazů dále vyplývá, že žalobkyně zkoumala dosavadní závazky žalovaného, které řádně zahrnula do posouzení schopnosti splácet, nicméně předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na ověření reálných výdajů žalovaného v té době, a to ať už se týká bydlení či jiných potřeb, na které žalovaný měsíčně vynakládá prostředky. Předchůdkyně žalobkyně se mylně spolehla pouze na částky životního minima a normativních nákladů na bydlení stanovených dle právních předpisů. S takovou však nemohla postupovat s odbornou péčí, neboť ta zahrnuje postupovat v každém případě individuálně, tedy zjišťovat i výdaje u každého klienta zvlášť, a to z toho důvodu, že nelze paušálně uzavřít, že žádný klient nebude mít náklady vyšší/nižší, než jsou životní minimum a normativní náklady na bydlení. Soud má za to, že v případě výdajů nelze vycházet jen a pouze ze statistických údajů, ale je potřeba každý případ posuzovat individuálně a výdaje žalovaného zjišťovat a alespoň obecně ověřit, ať už se jedná o výpis z účtu, nájemní smlouvu, dokladů SIPO, faktur apod. za období přiměřené tomu, aby z něj byly patrné pravidelné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr. Pokud měl žalovaný vedený běžný účet u předchůdkyně žalobkyně, bylo zcela namístě, aby právnická osoba do těchto výpisů nahlédla a zjistila, zda se zde nacházejí např. trvalé platby na potřeby žalovaného. Zbývá ještě dodat, že jelikož byla smlouva uzavřena za účinnosti ZSU , tak v § 78 odst. 2 písm. b) ZSU je stanovena povinnost uchovávat dokumenty sloužící pro zkoumání úvěruschopnosti.
14. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce v souladu s § 87 odst. 1 ZSU za absolutně neplatnou, protože soud je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU . Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného její právní předchůdkyní. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
15. Jelikož byla smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi nimi posoudit ve smyslu § 87 ZSU . Žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému celkem částku 21 338 Kč a žalovaný jí vrátil částku 5 511,52 Kč, pročež jí z tohoto důvodu dluží na vyčerpané jistině částku 15 826,48 Kč. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůtu k plnění 3 dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.
16. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU , které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku , totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024160 , který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle tvrzení žalobkyně a předložené platební historie uhradil (poslední splátku datum a dosud nic dalšího neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měly obě strany sporu úspěch částečný. Poté, co soud kapitalizoval veškeré požadované a přiznané (resp. zamítnuté) příslušenství a přičetl jej k požadované jistině, zjistil, že žalobkyně byla úspěšná, co do částky 15 826,48 Kč a žalovaný byl naopak úspěšný, co do 15 946,18 Kč. Jelikož měly obě strany obdobný procesní úspěch, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozsudkem v uvedené lhůtě, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.