Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 64/2024-32
Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Andreou Borákovou ve věci
žalobce:Anonymizováno, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0
sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
zastoupený advokátem Anonymizováno
sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované:Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0
Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 68 794,50 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 43.794,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43.794,50 Kč od 16.3.2022 do zaplacení a zaplacení částky 25.000 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení částky 43.794,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 43.794,50 Kč od 16.3.2022 do zaplacení a zaplacení částky 25.000 Kč, se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30.1.2024 ve znění podání ze dne 29.5.2024 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 43 794,50 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 16.3.2023 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 25 000 Kč. Žalobce v žalobě uvedl, že s žalovanou uzavřel dne 17.1.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru Anonymizováno číslo hodnota. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí neúčelového úvěru ve výši 50 000 Kč, nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky. Žalobce prověřil před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované, když zejména prověřil informace, které uvedla ohledně své schopnosti úvěr splácet. Žalovaná prohlásila, že ohledně ní nebylo zahájeno insolvenční řízení či výkon rozhodnutí. Údaje uvedené žalovanou byly porovnány s údaji v doložených dokladech, kdy se jednalo o doklady prokazující příjem, výpis z bankovního účtu prokazující pohyby na něm (příjmy a výdaje), dále došlo k prověření v dostupných registrech, zejména centrální evidenci exekucí, v registru dlužníků. Bylo zjištěno, že žalovaná pravidelně hradí své závazky bez větších problémů, její doložené příjmy a zjištěné výdaje jí nebrání ve splácení úvěru. Žalobce měl za to, že žalovaná v době uzavření smlouvy úvěruschopná byla, smlouva tak nemůže být neplatná. Žalobce neměl důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet, což dokládají i zaplacené splátky. Žalobce následně vyplatil žalované úvěr, když převedl částku 50 000 Kč na účet žalované uvedený ve smlouvě. Žalované vznikla povinnost úvěr splatit za podmínek sjednaných ve smlouvě, a to v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 4 988 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci. Bylo dohodnuto, že splátky budou nejprve započteny na úhradu nákladů na vymáhání, na úhradu smluvních pokut, úhradu poplatku za poskytnutí úvěru, přirostlého úroku a teprve následně na úhradu jistiny úvěru. Žalobce měl za to, že podmínky úvěru nijak nepřekračují hranice stanovené zákonem. S ohledem na rizikovost a krátkodobost úvěru je sjednaný úrok v horní hranici přípustnosti.
2. Žalovaná uhradila řádně splátky za měsíc únor – květen 2019, následně se s další splátkou dostala do prodlení. Poté ještě provedla platby splátek v červenci až prosinci roku 2019 a v lednu 2020. Celkem tak uhradila žalobci částku 54 868 Kč. Ve smlouvě bylo ujednáno, že v případě neuhrazení jednotlivé splátky včas, žalobce vyzve žalovanou k její úhradě ve lhůtě nejméně 30 dnů, v případě neuhrazení v této lhůtě pak bude úvěr zesplatněn. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné splátky upomínkou ze dne 22.2.2020, k její úhradě však nedošlo. Nejpozději ke dni 15.3.2022 tak došlo k zesplatnění úvěru, žalované vznikla povinnost uhradit žalobci nesplacenou jistinu ve výši 43 794,50 Kč, příslušenství a sjednanou smluvní pokutu. Žalovaná dne 5.6.2020 podala insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, který byl u Anonymizováno veden pod sp. zn. spisová značka. Dne 19.8.2020 bylo vydáno usnesení o úpadku žalované spojené s povolením oddlužení, žalobce přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení. Žalovaná v průběhu insolvenčního řízení ničeho neuhradila, dne 20.10.2021 bylo vydáno usnesení o neschválení oddlužení a zastavení řízení. Žalovaná pak dne 21.2.2023 podala další insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, usnesením ze dne 27.4.2023 bylo řízení zastaveno (č.j. spisová značka. Ke smluvní pokutě žalobce doplnil, že byla sjednána jednak v částce 499 Kč v případě prodlení s měsíční splátkou a dále ve výši 0,1 % denně z částky, s níž se žalovaná dostala do prodlení. Žalobce tak vyčíslil nárok na smluvní pokutu ve výši 499 Kč a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za dobu od 16.3.2022 do 22.10.2023, tj. ve výši 25 663,58 Kč. S ohledem na omezení v zákoně o spotřebitelském úvěru se domáhal zaplacení smluvní pokuty v částce 25 000 Kč.
3. K výzvě soudu se žalovaná k podané žalobě nikterak nevyjádřila.
4. Soud ve věci nařídil jednání, žalobce a jeho zástupce omluvili svou neúčast u jednání, souhlasili s projednáním věci v jejich nepřítomnosti. Žalovaná se k jednání, ač řádně předvolána nedostavila. Soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků.
5. Soud provedl dokazování následujícími listinami, z nichž zjistil tyto skutečnosti. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaného žalovanou dne 17.1.2019 bylo zjištěno, že obsahuje základní informace o spotřebitelském úvěru ve výši 50 000 Kč označeného jako Anonymizováno, kdy je zřejmé, že jde o neúčelový spotřebitelský úvěr na dobu 30 měsíců se splátkou 4 988 Kč měsíčně a úrokem 111,35 % ročně z jistiny. Listin Listina obsahuje další důležité právní aspekty, které by měla mít uzavíraná smlouva mezi žalobcem a žalovanou. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru částka spolu se smluvními podmínkami ke Anonymizováno je zřejmé, že obě listin y byly podepsány žalovanou dne 17.1.2019, smlouva byla téhož dne podepsána zástupcem žalobce. Žalobce byl ve smlouvě označen jako úvěrující, žalovaná jako klient. Předmětem smlouvy mělo být poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč na uvedený bankovní účet žalované, kdy žalovaná se měla zavázat úvěr splatit spolu s úrokovým navýšením ve 30 měsíčních splátkách po 4 988 Kč splatných nejpozději v 17. den v kalendářním měsíci počínaje dnem 17.2.2019. Zápůjční úroková sazba měla činit 111,35 % ročně, celková výše úvěru byla uvedena v částce 149 640 Kč. Ve smluvních podmínkách pak byly v čl. VI upraveny následky porušení smluvních povinností, kdy v bodě 1. šlo o možnost zesplatnění úvěru v případě neuhrazení dlužné splátky v poskytnuté lhůtě 30 dnů. Dále v bodě 2 byl sjednán poplatek za upomínku, v bodě 3 pak smluvní pokuta ve výši, jak byla uvedena v žalobě, kdy s ohledem na níže uvedené právní hodnocení soud tyto skutečnosti blíže nerozebírá. Ze splátkového kalendáře je zřejmé, kdy a v jaké výši měly být hrazeny sjednané splátky úvěru, jak měly být započteny na jednotlivé dlužné částky. Z potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady bylo zjištěno, že žalobce ze svého účtu poukázal na účet č. č. účtu dne 22.1.2019 částku 50 000 Kč. Z výpisu z tohoto účtu za listopad až prosinec 2018 a záhlaví smlouvy má soud za prokázané, že šlo o účet žalované.
6. K prověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobce k důkazu předložil Vyjádření klienta-žadatele o spotřebitelský úvěr podepsané žalovanou dne 16.1.2019. Z něj je zřejmé, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána jako administrativní pracovník ve společnosti adresa, a to ode dne 1.2.2017 na dobu neurčitou s průměrným čistým měsíčním příjmem 36 026 Kč. Splácí na jiné splátky úvěrů částku 10 000 Kč měsíčně. Pečuje o jedno nezaopatřené dítě. V daném formuláři není prostor pro uvedení způsobu bydlení, měsíčních výdajů, není zde k tomu nic uvedeno. Z listin y není zřejmé, že by byl např. z pracovní smlouvy ověřován pracovní poměr žalované. Z výpisu z účtu žalované za období od 21.11. do 20.12.2018 bylo zjištěno, že na něj v daném měsíci nebyla zaslána mzda od tvrzeného zaměstnavatele žalované. Pokud jde o příjmy na účtu, tak je zřejmé, že na účet přišla částka 78 000 Kč a 7 000 Kč od jméno FO, kdy není zřejmé, z jakého důvodu byla taková částka hrazena. Dále je zřejmé, že od společnosti právnická osoba byla na účet žalované poukázána částka 60 000 Kč, od společnosti právnická osoba pak částka 130 000 Kč. Soudu je přitom z úřední činnosti známo, že jde o poskytovatele spotřebitelských úvěrů. To, že šlo o poskytnutí takového úvěru je zřejmé i ze zpráv pro příjemce. Další příchozí platbou pak byla částka 25 000 Kč od jméno FO a částka 40 000 Kč od žalované z jiného účtu. Je přitom zřejmé, že žalovaná si tuto částku na jiný účet přeposlala zpět. Předložený výpis z účtu žalované tak nemohl potvrdit, že žalovaná byla v době podpisu předmětné smlouvy o úvěru zaměstnána. Je z něj zřejmé, že v daném měsíci uzavřela dvě jiné smlouvy o spotřebitelských úvěrech na celkovou částku 190 000 Kč. Z výpisu z registru evidence exekucí ze dne 17.1.2019 je prokázáno, že žalovaná nebyla v tomto seznamu k danému dni vedena. Z úvěrové zprávy NRKI – BRKI z téhož dne bylo zjištěno, že ohledně žalované bylo v daném registru vedeno 35 kontraktů, kdy šlo o 3 žádosti o úvěr, 6 existujících splátkových kontraktů, 2 nesplátkové, 2 kreditní karty, 10 odmítnutých a 6 odvolaných kontraktů. Celková zbývající částka k úhradě činila 1 079 235 Kč a celková měsíční splátka pak částku 23 673 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaná uváděla žalobci nepravdivé údaje ohledně výše dalších splátek úvěrů, kdy tato skutečnost byla žalobci před uzavřením smlouvy z této listin y zřejmá. Měl tedy povědomí o velkém zatížení žalované dalšími úvěry i o měsíčních splátkách přesahujících 20 000 Kč. Nebylo prokázáno, že by žalobce jakkoliv prověřoval tvrzení žalované o existujícím pracovním poměru, a to i přesto, že z výpisu z účtu nebylo patrno, že by na něj byla zasílána mzda. Nebylo prokázáno, že by žalobce před uzavřením smlouvy i přes učiněná zjištění ohledně úvěrového zatížení žalované zjišťoval její další výdaje, např. na bydlení na další vyživovanou osobu, že by toto při hodnocení úvěruschopnosti žalované zohledňoval.
7. Žalobce předložil k důkazu upomínky I. – IV. adresované žalované, kdy žalovaná byla vyzývána k úhradě dlužných splátek, byla upozorňována na možnost zesplatnění úvěru. Nebyly předloženy důkazy o odeslání těchto výzev. Dále byl předložen dopis ze dne 14.3.2022 vyzývající žalovanou k úhradě celého dluhu po zesplatnění úvěru. Ani k tomuto dopisu nebyl předložen doklad o odeslání. Z předžalobní výzvy ze dne 5.5.2022 spolu s poštovním podacím archem ze dne 6.5.2022 je prokázáno odeslání této výzvy právním zástupcem žalobce na adresu žalované.
8. Z insolvenčního rejstříku ve věci sp. zn. spisová značka bylo zjištěno, že žalovaná podala ke Anonymizováno dne 4.6.2020 insolvenční návrh, v něm uvedla 6 závazků osvědčujících její úpadek, kdy ve všech případech šlo o dluh ze spotřebitelských úvěrů. V návrhu nebyl uveden dluh u žalobce. Ze seznamu přihlášených pohledávek je zřejmé, že do insolvenčního řízení se přihlásilo 21 věřitelů. Z usnesení insolvenčního soudu ze dne datum, č.j. spisová značka zjištěno, že nebylo schváleno oddlužení žalované a insolvenční řízení bylo zastaveno. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom zřejmé, že insolvenčním soudem bylo adresa zjištěno, že žalovaná nebyla evidována u zaměstnavatele Anonymizováno. Insolvenčním soudem pak bylo konstatován nepoctivý záměr dlužníka (žalované) při podání návrhu na povolení oddlužení, když žalovaná tvrdila a dokládala pracovní poměr u výše uvedené společnosti v době od dubna 2019 do března 2020, kdy však nebylo zjištěno, že by u tohoto zaměstnavatele byla někdy evidována.
9. Z tvrzení žalobce, které žalovaná nerozporovala, měl soud za prokázané, že žalovaná v době od 15.2.2019 do 14.1.2020 uhradila žalobci ve splátkách celkem částku 54 868 Kč.
10. Při právním hodnocení věci se soud nejprve zabýval tím, zda má žalobce vůči žalované pohledávky z titulu tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Hodnotil přitom, zda mezi žalovanou a žalobcem byla platně uzavřena smlouva o úvěru v souladu s ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku , když mělo jít o spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 , 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Dokazováním v tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce měl vůli se žalovanou uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem, když dne 17.1.2019 žalovaná podepsala smlouvu o spotřebitelském úvěru ohledně úvěru od žalobce ve výši 50 000 Kč a na podkladě toho jí žalobce na její účet vyplatil částku 50 000 Kč. Soud se tedy s ohledem na výše citovaná ustanovení § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 tohoto zákona nejprve zabýval tím, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Soud přitom vycházel i z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018 ), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud přitom dále odkazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , ve kterém se podává, že spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. S ohledem na pochybnosti o tom, zda je soud povinen splnění dané povinnosti úvěrujícím posuzovat z úřední povinnosti či pouze k námitce spotřebitele, soud odkazuje na nález Ústavního soudu PL. ÚS 3/20 , ve kterém byla taková povinnost soudu shledána s odkazem na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18, kterým bylo rozhodnuto, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanované v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Právo Evropské unie má přitom aplikační přednost před právem jejích členů, tedy i České republiky (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ). Z uvedeného je tak zřejmé, že ustanovení § 87 /1 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat tak, že při nesplnění povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, je uzavřená smlouva absolutně neplatná, kdy k této neplatnosti přihlíží soud z úřední povinnosti.
16. Soud při znalosti citovaných postulátů hodnotil žalobcem tvrzený a prokázaný postup při ověřování úvěruschopnosti žalované při uzavírání předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž dospěl k závěru, že žalobce povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru při uzavírání této smlouvy nedostál. Tento závěr přitom soud učinil ze zjištění, že žalobce při hodnocení poměrů žalované nepostupoval s odbornou péčí, a to jak při zjišťování jejích příjmů, tak při zjišťování jejích výdajů, když vyšel z údajů, které mu ke svým poměrům žalovaná sdělila, aniž by je dostatečně ověřoval, a to za situace, kdy z listin, které měl k dispozici musel mít pochybnosti jak o tvrzeném příjmu žalované, tak o tvrzené výši jejích výdajů. Pokud žalovaná tvrdila, že je v pracovním poměru u výše uvedené společnosti, kdy jde o pracovní poměr na dobu neurčitou s příjmem asi 36 000 Kč měsíčně, pak žalobce takový údaj zjištěný od žalované jakkoliv neprověřoval. Z výpisu z účtu žalované, který měl před podpisem smlouvy k dispozici, přitom nebylo zjištěno, že by jí na tento účet byla zasílána od žalovanou uváděného zaměstnavatele mzda. Přesto žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by měl k dispozici pracovní smlouvu či jiný důkaz (např. výplatní pásky) ohledně tvrzeného pracovního poměru žalované. To vše za situace, kdy žalovaná měla po dobu 30 měsíců hradit splátky úvěru bezmála ve výši 5 000 Kč. Žalobce pak zcela rezignoval na zjištění výdajů žalované. Žalovaná mu sama sdělila, že splácí další závazky celkem ve výši 10 000 Kč měsíčně. Žalobce měl přitom k dispozici zprávu z nebankovních registrů o tom, že celková výše měsíčních splátek žalované byla v době před podpisem předmětné smlouvy ve výši 23 673 Kč, žalovaná měla tehdy závazky v celkové výši přes milion Kč. Z výpisu z účtu žalované bylo patrné poskytnutí dalších dvou spotřebitelských úvěrů v celkové výši 190 000 Kč. Žalobce ani přes tato zjištění neprověřoval další výdaje žalované např. na bydlení, netvrdil a neprokazoval výdaje ohledně nezaopatřeného dítěte, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr. Za situace, kdy žalobce před uzavřením smlouvy měl informace o podstatném zatížení žalované dalšími splátkami a kdy žalovaná měla na nově poskytnutý úvěr splácet dalších 5 000 Kč měsíčně, bylo na místě při postupu s odbornou péčí náležitě prověřit příjmy i výdaje žalované, která žalobci v žádosti o úvěr nesdělovala pravdivé skutečnosti, když její tvrzení byla zpochybněna listinami, které měl žalobce v danou dobu k dispozici. Žalobce však na takový postup zcela rezignoval.
17. Soud tak popsaný postup žalobce při ověřování úvěruschopnosti žalované hodnotí jako rozporný s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobce před uzavřením tvrzené smlouvy o spotřebitelském úvěru nesplnil svou povinnost danou mu v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí neposoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr ve sjednaných splátkách a přes existenci důvodných pochybností ohledně této její schopnosti jí spotřebitelský úvěr poskytl, kdy za této situace jde o neplatnou smlouvu a žalovaná je tak povinna v přiměřené lhůtě odpovídající jejím poměrům vrátit úvěrujícímu poskytnutou jistinu úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). S ohledem na uvedené je žalobcem tvrzená spotřebitelská smlouva, která odporuje ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku od počátku neplatná, když soud k této neplatnosti přihlédl dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Soud přitom konstatuje, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez předchozího dostatečného prověření úvěruschopnosti žalované je jednáním jak v rozporu se zákonem, tak v rozporu s dobrými mravy, když negativní dopady takového jednání poskytovatelů úvěrů jsou celospolečenské. V tomto směru se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/2018 , kdy s odkazem na předchozí nález (sp. zn. 4084/12) uvedl, že je neakceptovatelné, aby byla poskytována soudní ochrana subjektům, které poškozují zájmy svých klientů.
18. Soud pak jen pro úplnost doplňuje, že pokud žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023 -133 uváděl, že samo zjištění, že úvěrující nepostupoval při ověření úvěruschopnosti s odbornou péčí, není důvodem pro neplatnost smlouvy, kdy k takovému závěru je třeba zjištění, že dlužník skutečně nebyl v danou dobu s ohledem na své poměry poskytnutý úvěr splácet, pak je třeba jednak konstatovat, že odkaz na daný rozsudek není zcela případný. Uvedený rozsudek se totiž týká situace, kdy spotřebitel úvěr zcela splatil a teprve následně namítal neplatnost uzavřené smlouvy pro neprověření jeho schopnosti jej splácet, což bylo důvodem toho, že se porušením povinnosti prověřit úvěruschopnost soud nezabýval. O takovou situaci však v tomto případě nejde, když bylo samotným žalobcem tvrzeno, že žalovaná uhradila jen část sjednaných splátek. Navíc má soud z výše popsaných důkazů za prokázané, že poměry žalované v době podpisu předmětné smlouvy o úvěru skutečně nebyly takové, že by byla schopna daný úvěr vedle již existujících splátek dalších spotřebitelských úvěrů řádně splácet bez toho, aby zdrojem pro uskutečněné splátky nebyly peníze získané z tohoto či dalších poskytnutých spotřebitelských úvěrů. Bylo totiž zjištěno, že žalovaná nebyla nikdy u tvrzeného zaměstnavatele zaměstnána, neměla tedy vůbec žádný pravidelný příjem. Pokud v insolvenčním návrhu uvedla, že byla zaměstnána od dubna roku 2019 do března roku 2020, pak šlo jednak o tvrzení nepravdivé, jednak by šlo o pracovní poměr uzavřený až po podpisu předmětné smlouvy. Pokud tedy žalovaná neměla v době podpisu předmětné smlouvy žádný příjem, byla zatížena dalšími spotřebitelskými úvěry s celkovou měsíční splátkou 23 673 Kč, pak objektivně neměla zdroje na splácení další měsíční splátky ve výši 4 988 Kč. Žalobcem tvrzená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak ze všech výše uvedených důvodů absolutně neplatná.
19. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy, která měla být uzavřena dne 17.1.2019 poskytl žalované částku 50 000 Kč, což bylo v řízení prokázáno, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku ) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobci jako ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku ), a to ve lhůtě odpovídající jejím majetkovým poměrům (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Za situace, kdy žalovaná již žalobci ve splátkách do 14.1.2020 uhradila částku 54 868 Kč, tak tuto svou povinnost již splnila. Žalobce na zaplacení dalších částek tak již nemá nárok.
20. S ohledem na uvedené soud ve výroku I. tohoto rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl, když žalovaná již žalobci vrátila částku poskytnutou jí dle absolutně neplatné smlouvy, žalovaná není v prodlení s vrácením žádné částky. Pokud byla tvrzená smlouva absolutně neplatná, nevznikl žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty, která měla být v takové smlouvě sjednána.
21. Ve výroku II. pak soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, když ve věci zcela úspěšné žalované v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je odvolání přípustné, a to ve lhůtě do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího.