Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 22/2024-75
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 18.128,74 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14.673,89 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 3.454,85 Kč s úrokem 15 % p. a. z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení 15 % p. a. z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 218 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14.673,89 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba na zaplacení částky 3.454,85 Kč s úrokem 15 % p. a. z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení 15 % p. a. z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 218 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 29. 11. 2023 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 18.128,74 Kč s úrokem 15 % ročně z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 17.819,31 Kč od 2. 3. 2023 do zaplacení ve výši 15 %. Návrh byl odůvodněn tím, že dne 9. 9. 2022 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o kontokorentním úvěru, přičemž účelem smlouvy bylo poskytnutí kontokorentního úvěru k účtu žalovaného č. č. účtu. Žalovanému byl poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 5.000 Kč. Dodatkem ke smlouvě ze dne 9. 9. 2022 byl původní kontokorentní úvěr navýšen na částku 15.000 Kč. Mezi účastníky bylo dohodnuto placení ročního úroku z kontokorentního úvěru ve výši stanovené sazebníkem žalobkyně platným ke dni započetí čerpání úvěru. Žalovaný byl oprávněn čerpat kontokorentní úvěr průběžně a zavázal se nepřekročit jeho stanovenou výši a dluh splatit nejpozději do jednoho roku od jeho prvního čerpání. V případě porušení smluvních podmínek byla žalobkyně oprávněna účtovat sankční úrok platný ke dni porušení smluvních podmínek stanovený žalobkyní. Ke dni uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru byla úroková sazba ve výši 18,90 % p. a. Žalobkyně rovněž v souladu se zákonem ověřila úvěruschopnost žalovaného a tento byl po posouzení vyhodnocen jako úvěruschopný. Žalovaný nezaplatil poskytnutý úvěr ve lhůtě splatnosti a překročil v měsíci prosinci roku 2022 jeho povolenou výši. Žalobkyně pak dne 26. 10. 2023 oznámila žalovanému, že z důvodu porušení smluvních podmínek a nezaplacení dlužné částky zůstatek úvěru zesplatnila (ke dni 1. 3. 2023) a vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky v termínu do 12. 11. 2023. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužnou částku nezaplatil. Žalovaná částka sestává z nezaplacené jistiny ve výši 17.819,31 Kč, nezaplacených 18,90 % p. a. úroků do splatnosti ve výši 309,43 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok do sazby zákonné ho úroku z prodlení, tj. 15 % p. a.
2. Žalovaný se v průběhu řízení ve věci nevyjádřil.
3. Předvolání k ústnímu jednání bylo žalovanému doručeno fikcí do datové schránky, protože se však bez řádné a včasné omluvy nedostavil, soud věc projednal a rozhodl i v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobkyně se z jednání omluvila.
4. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru soud zjistil, že byla uzavřena dne 9. 9. 2022 mezi žalovaným jako úvěrovaným a žalobkyní jako úvěrující bankou. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve 5.000 Kč formou možnosti přečerpání zůstatku na bankovním účtu žalovaného, s úrokovou sazbou 18,90 % p. a. Žalovaný se zavázal úvěr splatit do 29. 8. 2023 s tím, že v případě porušení podmínek smlouvy může banka právo čerpat úvěr pozastavit, snížit limit úvěru, prohlásit veškeré dluhy ze smlouvy za okamžitě splatné, smlouvu vypovědět nebo od ní odstoupit. V případě porušení peněžitých povinností byla dále ujednána mj. možnost banky požadovat okamžité splacení úvěru v plné výši. Dodatkem ke smlouvě ze dne 9. 9. 2022 pak byla sjednána změna podmínek úvěru, mj. nová výše kontokorentního úvěru 15.000 Kč.
5. Z výpisů z účtu žalovaného pak soud zjistil, že v období od 9. 9. 2022 do 31. 3. 2023 žalovaný na kontokorentním úvěru čerpal celkem částku 53.399,89 Kč (položky „řádně čerpaný kontokorent“), splaceno pak bylo celkem 38.726 Kč (položky příchozí úhrada či vklad; řádně čerpaný kontokorent). Žalovaný pak podle obsahu spisu zbylo částku úvěru dosud nesplatil (žalovaný netvrdil, ani neprokázal nic jiného).
6. Z výzvy ze dne 9. 1. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu na účtu po splatnosti ve výši 2.576 Kč s tím, že pokud žalovaný částku neuhradí do 28. 2. 2023, bude banka požadovat okamžité splacení celého úvěru (17.576 Kč) a dne 1. 3. 2023 bude smlouvy vypovězena. Výzvou ze dne 26. 10. 2023 žalobkyně žalovanému sdělila zesplatnění úvěru ke dni 1. 3. 2023 a vyzvala jej k uhrazení dlužné částky 21.058,48 Kč do 12. 11. 2023.
7. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 29. 5. 2024. V něm žalobkyně tvrdila, že žádost o úvěr byla poskytnuta přes mobilní síť žalobkyně. Žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 22.000 Kč, což bylo ověřeno na základě příchozích transakcí na účtu žalovaného. Žalobkyně dále mimo jiné ověřila, že žalovaný nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, z informací z CBCB předchozí splátkovou morálku žalovaného, z historie v interní evidenci, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace, např. záznam o podvodném jednání či kriminálních aktivitách, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení. Žalovaný na žádosti uvedl výdaje ve výši 9.000 Kč. Žalobkyně proto stanovila životní výdaje žalovaného podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 15 880 Kč. Žalovaný na žádosti uvedl splátky ve výši 0 Kč a žalobkyně dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné úvěry. Splátka nového úvěru činila orientačně 450 Kč a příjem žalovaného byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů.
11. K uvedenému pak žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu žalovaného za období od 1. 6. 2022 do 31. 8. 2022. Z nich bylo zjištěno, že žalovaný měl v uvedeném období příjmy od společnosti Anonymizováno a to ve výši průměrně cca 23.500 Kč. Na druhou stranu v období měsíce srpna 2022 žalovaný čerpal určité částky zřejmě jako úvěry či zápůjčky od různých společností (10.000 Kč dne 24. 8. 2022 od právnická osoba, 10.000 Kč dne 24. 8. 2022 prostřednictvím právnická osoba, 15.001 Kč dne 25. 8. 2022 od právnická osoba, 5.000 Kč dne 25. 8. 2022 od právnická osoba a 20.000 Kč dne 29. 8. 2022 prostřednictvím právnická osoba, celkem tedy příchozí úhrady v částce 60.000 Kč). Konečné zůstatky na účtu činily 17,54 Kč, 15,54 Kč a za srpen 2022 -917,45 Kč. Pravidelné výdaje vč. Výdajů na bydlení se nepodařilo z výpisů identifikovat. Jiné doklady k prokázání svých tvrzení žalobkyně i přes výzvu soudu v průběhu řízení nenabídla.
12. Na základě výše uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný a ani průkazný. V daném případě totiž žalobkyně předně nepředložila žádost žalovaného o úvěr, v níž měl poskytnout základní informace o svých poměrech (příjmech a výdajích) a soud tak neměl prakticky možnost ověřit, zda žalobkyní tvrzené údaje odpovídají těm, které skutečně sdělil žalovaný či nikoliv. I pokud by tomu tak bylo a žalobkyně by se poměry žalovaného a jeho schopností úvěr splácet zabývala, nepovažuje soud tento proces podle obsahu spisu za dostatečný. Žalobkyně totiž nedisponovala konkrétními informacemi o pravidelných výdajích na straně žalovaného, které tvoří nedílnou část celkového rozpočtu domácnosti a bez nichž nelze hodnotit jaká je celková finanční situace žadatele o úvěr. Zejména je takto na místě zjišťovat a ověřovat, zda a jaké má žadatel výdaje na bydlení (s přihlédnutím k formě uspokojování bytových potřeb, která ani nebyla tvrzena), případně jaké jsou ostatní pravidelné výdaje včetně dalších závazků. V posuzované věci se ovšem žalobkyně spokojila pouze s obecným údajem od žalovaného (žalovaný měl na žádosti uvést výdaje 9.000 Kč), přičemž však není zřejmé a jaké výdaje a na jakém základě se jedná. Žalobkyně pak postupovala stanovením životních výdajů žalovaného podle svého interního ekonomického modelu pracujícího se statistickými daty, což ne vždy musí odpovídat realitě. Dále nelze pominout, že u žalovaného bylo ve výpisu z účtu za srpen 2022 zaznamenáno několik příchozích úhrad zřejmě z dalších úvěrových kontraktů, což nekoresponduje se závěrem žalobkyně, že žalovaný neměl v době úvěrové žádosti žádné úvěry. Vzniká pak důvodná pochybnost, zda a jakým způsobem byly žalobkyní poměry žalovaného skutečně zjišťovány a ověřovány, a to včetně jeho příjmů. Nelze přehlédnout, že konečné měsíční zůstatky na běžném účtu žalovaného byly jen řádově v jednotkách korun a v srpnu byl zůstatek i přes přijaté platby záporný. Postup žalobkyně měl být o to pečlivější. Pokud však žalobkyně takto nepostupovala, a především si od žalovaného nevyžádala dostatečné informace a podle okolností i příslušné doklady k jejich ověření (přitom jsou běžně k dispozici a lze je po žadateli o úvěr požadovat - pracovní smlouva, potvrzení o příjmu, nájemní smlouva, smlouvy k dalším závazkům apod.), resp. z obsahu spisu nelze takový postup považovat za prokázaný, nemohl soud dospět k závěru, že žalobkyně ve smyslu citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného.
13. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu je podstatné, že některými relevantními údaji o žalovaném se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
14. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
15. Již na tomto základě proto soud dovodil, že žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a žalovanému přesto úvěr poskytla. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.
16. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (v době přiměřené jeho možnostem). Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.
17. V posuzované věci byla žalovanému podle výpisů z účtu čerpán kontokorentním úvěru částkou celkem částku 53.399,89 Kč, uhrazeno bylo žalovaným celkem 38.726 Kč a soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 14.673,89 Kč, která představuje rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených částek. Ve zbytku předmětu řízení potom byla žaloba zamítnuta.
18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
19. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad). Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
20. V dané věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran či rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím ani nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení nepřiznal a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
21. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). V posuzované věci soud žalovanému stanovil k zaplacení přiznané částky obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalovaný se ve věci nevyjádřil a z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti (zejm. o poměrech žalovaného) k rozhodnutí o delší lhůtě nebo pro rozhodnutí o splátkách.
22. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně byla v řízení úspěšnější, a to v rozsahu 57,77 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo takto žalobě v částce 14.673,89 Kč a zamítnuta byla v částce 10.726,23 Kč) a žalovaný je tak povinen zaplatit žalobkyni 15,54 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 1.400 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. , dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Z toho bylo z výše vyložených důvodů přiznáno 15,54 %, tedy částka 218 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.