Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
8 C 12/2024-110
Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 124 372,40 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 111 248,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 13 123,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 948 Kč za období od 4. 6. 2021 do 29. 12. 2021, s úrokem 4,9 % ročně z částky 124 372,40 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 124 372,40 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 14 837 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 111 248,91 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá v části požadující zaplacení 13 123,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 948 Kč za období od 4. 6. 2021 do 29. 12. 2021, s úrokem 4,9 % ročně z částky 124 372,40 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z částky 124 372,40 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 14 837 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 124 372,40 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení, se smluvním úrokem a s úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru č. tel. číslo uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba. a žalovaným. Touto smlouvou získal žalovaný od žalobkyně úvěr 200 000 Kč, který se zavázal splácet měsíčními splátkami ve výši 5 967,62 Kč. Dostal se však do prodlení s úhradou splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr v souladu s produktovými podmínkami ke dni 29. 12. 2021 zesplatnila. Žalovaný poté uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dohodu o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, kterou však nedodržel. Právní předchůdkyně žalobkyně poté postoupila pohledávku na společnost Anonymizováno-Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno. postupní smlouvou ze dne 18. 9. 2023. Následně společnost Anonymizováno-Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno. postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 13. 10. 2023. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10 ).
3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným podepsali dne 4. 6. 2021 Smlouvu o úvěru č. tel. číslo, na základě které žalobkyně téhož dne vyplatila žalovanému na jeho účet č. č. účtu částku 200 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 39 měsíčních splátkách po 5 967,62 Kč a 40. splátkou ve výši 6 669,79 Kč (viz Smlouva o úvěru čl. 13-15). Učinili tak na základě písemné žádosti žalovaného z téhož dne, v níž žalovaný ke svým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, jeho jediným příjmem je mzda ze zaměstnaneckého poměru na pozici manager/ředitel u společnosti právnická osoba, jedná se o jediný příjem domácnosti, nevyživoval žádné další osoby. Výdaje své, případně celé domácnosti, žalovaný v žádosti neuvedl (viz žádost o úvěr čl. 107). K ověření příjmu žalovaného měla žalobkyně k dispozici potvrzení o výši příjmů od zaměstnavatele (viz potvrzení čl. 80). Žalobkyně dále lustrovala, zjišťovala existenci jeho závazků – externí splátky zjistila u dvou úvěrů v celkové výši 4 881 Kč, interně neevidovala u žalovaného žádné splátky (viz vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti vč. lustrace čl. 86-88). Na projednávaný úvěr žalovaný žalobkyni uhradil celkem 88 751,09 Kč (viz platební historie čl. 79). Dne 1. 11. 2023 odeslala žalobkyně žalovanému na jeho adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka čl. 65, seznam odeslaných předžalobních výzev čl. 52 a násl.).
5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb. “), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
6. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka).
8. V projednávané věci žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně zjišťování poměrů žalovaného pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti pouze zčásti (po příjmové, nikoli výdajové stránce) a ani takto omezeně zjištěné poměry žalovaného nevyhodnotila adekvátně. Žalobkyni nelze upřít, že ověřila příjem žalovaného i jeho splátkovou zatíženost, zjišťovala sociální situaci žalovaného, však výdaje žalovaného mimo již zmíněné splátky, např. výši nájemného. Z (neúplných) informací, které měla k dispozici, tak nemohla zodpovědně vyhodnotit, že by žalovaný s jediným příjmem a splátkami dvou předchozích závazků (bez zjištění zejména výše nákladů na bydlení a domácnost, které žalovaný podle svého prohlášení nesl sám) byl schopen unést výdaj dalšího úvěru relativně vysokou splátkou. Poskytla-li žalobkyně spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. , ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že žalobkyně poskytla žalovanému prostředky ve výši 200 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil zpět 88 751,09 Kč. Žalovaný se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil částkou 111 248,91 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci nezodpovědných poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
12. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “). Žalobkyně byla úspěšná se svým návrhem pouze částečně. V návrhu požadovala částku 124 372,40 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšná byla v části nároku ve výši 111 248,91 Kč, tedy v rozsahu 76,3 %, přičemž soud pro posouzení úspěchu počítal i s příslušenstvím zkapitalizovaným ke dni vyhlášení rozhodnutí. Žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 52,6 % (od úspěchu 76,3 % se odečítá neúspěch 23,7 %).
13. Žalobkyni vzniklé náklady řízení představují uhrazený soudní poplatek ve výši 4 976 Kč a náklady zastoupení, při jejichž výpočtu vycházel soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif “). Zástupkyně žalobkyně by měla nárok na odměnu ve výši 18 300 Kč dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 6 100 Kč dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění, návrh ve věci samé). Za uvedené úkony právní služby by byla přiznána v souladu s § 13 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Poněvadž zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla by jí v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. přiznána náhrada za tuto daň ve výši 21 %, tj. 4 032 Kč. Celkem by plná náhrada nákladů řízení činila 28 208 Kč. Jelikož má však žalobkyně nárok pouze na 52,6 % těchto nákladů, byla jí na nákladech řízení přiznána částka ve výši 14 837 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení, není-li podáno elektronicky.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.