Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
21 C 168/2024-72
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 44.130,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.147,80 Kč, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 37.982,49 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37.982,49 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5.638,46 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.147,80 Kč, se zamítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 37.982,49 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37.982,49 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 5.638,46 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 3. 2024 domáhala zaplacení částky 44.130,29 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 17. 4. 2023 smlouvu k službě Anonymizováno účet jako tzv. click-through kontrakt, na jejímž základě se zavázala poskytnout úvěr do výše 25.000 Kč s tím, že žalovaný jej mohl čerpat opakovaně vždy do vyčerpání úvěrového limitu. Dne 19. 4. 2023 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 20.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby. Na základě smlouvy o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 22. 4. 2023 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 226,79 Kč, na základě smlouvy o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 24. 4. 2023 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 1.017,23 Kč a na základě smlouvě o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 24. 4. 2024 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 514,34 Kč. Žalovaný čerpal v období od 30. 5. do 31. 8. 2023 částku v celkové výši 37.982,49 Kč, přičemž částku 22.201,57 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 15.780,92 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaný dluh neplnil řádně a včas, proto ho žalobkyně informovala výzvou ze dne 26. 7. 2023 o právu požadovat okamžité splacení celého dluhu. Úvěr byl zesplatněn ke dni 31. 8. 2023. Žalovanému dále vznikla povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 6.147,80 Kč z titulu dlužných poplatků a úrok z prodlení v zákonné výši. Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku. Dle sdělení žalobkyně ze dne 13. 6. 2024 úvěryschopnost žalobkyně zkoumala na základě údajů uvedených v dotazníku o příjmech a výdajích žalovaného, kdy žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 100.000 Kč, výdaje 35.000 Kč, splátky 30.000 Kč, je bezdětný a zaměstnaný. Dále žalobkyně vycházela z informací z insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a databáze SOLUS.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že žalovaný se k jednání, které se konalo dne 18. 6. 2024, bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán, soud projednal a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , Občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “).
4. Z provedených důkazů byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli dne 17. 4. 2023 smlouvu k službě Anonymizováno účet, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše 25.000 Kč, a to opakovaně do výše sjednaného limitu. Dne 19. 4. 2023 žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o splátkovém limitu, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 20.000 Kč na dobu neurčitou prostřednictvím odložené platby. Na základě smlouvy o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 22. 4. 2023 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 226,79 Kč, na základě smlouvy o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 24. 4. 2023 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 1.017,23 Kč a na základě smlouvě o splátkovém limitu ve znění přílohy ze dne 24. 4. 2024 se žalovaný zavázal úvěr vrátit ve 12 splátkách ve výši 514,34 Kč. Žalovaný čerpal v období od 30. 5. do 31. 8. 2023 částku v celkové výši 37.982,49 Kč, přičemž částku 22.201,57 Kč prostřednictvím karty a částku ve výši 15.780,92 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu. Žalovaný se zavázal hradit v případě prodlení poplatek za prodlení a dále poplatek za službu Anonymizováno účet. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky (viz registrační proces, smlouva z 17. 4. 2024, smlouva z 19. 4. 2024, přílohy ke smlouvě a všeobecné obchodní podmínky, kopie OP, ceník, selfie). Žalobkyně informovala žalovaného výzvou ze dne 26. 7. 2023 o právu požadovat okamžité splacení celého dluhu. Úvěr byl zesplatněn ke dni 31. 8. 2023 (viz change invoice notification). Žalovaný za období od 30. 5. do 31. 8. 2023 čerpal částku v celkové výši 37.982,49 Kč (viz vyúčtování 6-8/2023). Dlužná částka nebyla uhrazena ani přes předžalobní upomínku z 9. 1. 2024 (viz předžalobní výzva, vč. potvrzení podání). Žalovaný vyplnil před uzavřením smlouvy ke službě Anonymizováno dotazník, ve kterém uvedl, že je svobodný, zaměstnaný, jeho čistý měsíční příjem činí 100.000 Kč, výdaje činí 35.000 Kč a vzdělání má vysokoškolské (viz výpis ze systému žalobkyně).
5. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
6. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
10. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Uzavřené smlouvy je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na jejich spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětné smlouvy byly uzavřeny dne 17. 4. 2023, resp. 19. 4. 2023.
13. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalovaného) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019 ) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji se žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021 -52).
14. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Soud má za to, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ). Pouhé vyplnění formuláře žalovaným nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
15. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
16. Z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 37.982,49 Kč. Soudem bylo s ohledem na shora uvedené vyhověno nároku na vrácení jistiny spolu se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši, tj. ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta, tj. co do částky 6.147,80 Kč (výrok I. a II.)
17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 86,07 % (37.982,49 Kč s příslušenstvím) proti 13,93 % (6.147,80 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 72,14 % svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.766 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif “) náleží odměna ve výši 500 Kč, a dle § 14b odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé – žalobu dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu), a DPH ve výši 378 Kč, tj. celkem 2.178 Kč. K výpočtu nákladů řízení podle § 14b advokátního tarifu soud přistoupil, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech (viz např. řízení vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. spisová značka, spisová značka a spisová značka) a tarifní hodnota předmětu řízení nepřesahuje 50.000 Kč. Dále náleží žalobkyni odměna za úkon – účast na jednání dne 18. 6. 2024 dle § 6 odst. 1 advokátního tarifu, a to v sazbě 2.900 Kč dle § 7 bod 5 . z tarifní hodnoty ve výši 44.130,29 Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Včetně DPH ve výši 21 %, tj. 672 Kč, pak činí odměna za tento úkon celkem 3.572 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za doplnění ze dne 13. 6. 2024, neboť žalobkyně mohla rozhodné skutečnosti uvést již v žalobě, a tedy nejde o účelně vynaložený náklad. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 7.816 Kč. Poměrná výše nákladů dle úspěchu žalobkyně v rozsahu 72,14 % z částky 7.816 Kč činí 5.638,46 Kč. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (výrok III).
18. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 , část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř. o. s. ř. ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb. ) u soudního exekutora.