Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

12 C 3/2024-29

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Boudovou Žiškovou ve věci

žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení částky 15 602,59 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 022,59 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 12 580 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 370 Kč od 26. 5. 2016 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 022,59 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 12 580 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 370 Kč od 26. 5. 2016 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení celkové částky 22 950 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvu č. hodnota uzavřené mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), kdy na podkladě této smlouvy poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 29 580 Kč, z toho 17 000 Kč jako samotnou půjčku, 3 400 Kč jako poplatek za poskytnutí půjčky, obchodní úrok ve výši 2 380 Kč a službu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek ve výši 510 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2018, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo následně k převedení pohledávek z této smlouvy na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná dosud uhradila částku 6 630 Kč a dále v průběhu insolvenčního řízení byla žalobkyni uhrazena částka 7 347,41, kdy ohledně této částky zaslala žalobkyně soudu zpětvzetí své žaloby dne 4. 4. 2024, kdy tedy nadále požaduje zaplacení částky 15 602,59 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 10 370 Kč od 26. 5. 2016 do zaplacení. Dále žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalované úvěr splácet na základě informací získaných od žalované při osobním pohovoru s ní, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet. Původní věřitelka posoudila především schopnost žalované splácet sjednané pravidelné splátky úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů žalované a způsobu plnění jejich dosavadních dluhů na základě informací, které ji žalovaná poskytla při ústním pohovoru a které jsou zaznamenané v kartě zákazníka přiložené k úvěrové smlouvě. Zejména došlo k vyvinutí zákonem zamýšleného úsilí ověřit informace od žalované nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, když dále původní věřitel telefonicky kontaktoval zaměstnavatele žalované ke zjištění její příjmové stránky a zohlednil i dostupné pohyby na bankovním účtu žalované v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalované za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle , a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle , ( dále jen ) a k projednání věci jednání nenařizoval.

3. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o půjčce č. hodnota ze dne datum a ze Smluvních podmínek Smlouvy o půjčce, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také téhož dne poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy, a žalovaná se zavázal vrátit bance celkem částku 29 580 Kč, formou 58 týdenních splátek ve výši 510 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované v zákaznické kartě ze dne 7. 4. 2015, z níž vyplynulo, že žalovaná je na mateřské dovolené, má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, mezi své příjmy uvedla mateřskou, přídavky a výživné na děti, vše v celkové výši 26 797 Kč, jako výdaje uvedla nájem ve výši 6 000 Kč, výdaje za telefon 200 Kč, blíže nespecifikované výdaje domácnosti ve výši 7 500 Kč a další splátky či půjčky ve výši 2 400 Kč, tedy celkové výdaje ve výši 21 100 Kč měsíčně, s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované, nájemní smlouvu, výměru státní podpory a blíže nespecifikované složenky.

4. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2018, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 4. 2018, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

5. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 11. 2023 a kopií poštovního podacího archu z téhož dne bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení celkové dlužné částky 22 950 Kč. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou.

6. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

7. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že jednak písemnou dohodou označenou jako Smlouva o půjčce č. hodnota se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne datum skutečně poskytla žalované peněžní prostředky – půjčku ve výši 17 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 29 580 Kč, z toho 17 000 Kč jako samotnou půjčku, 3 400 Kč jako poplatek za poskytnutí půjčky, obchodní úrok ve výši 2 380 Kč a poplatek za službu hotovostní inkaso splátek ve výši 6 800 Kč, a to formou 58 týdenních splátek ve výši 510 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejích osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž žalovaná měla být na mateřské dovolené, s vyživovací povinností ke dvěma nezletilým dětem, mezi své příjmy uvedla mateřskou; přídavky a výživné na děti vše v celkové výši 26 797 Kč, jako výdaje uvedla nájem ve výši 6 000 Kč, výdaje za telefon 200 Kč, blíže nespecifikované výdaje domácnosti ve výši 7 500 Kč a další splátky či půjčky ve výši 2 400 Kč, tedy celkové výdaje ve výši 21 100 Kč měsíčně, s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalované , nájemní smlouvu, výměru státní podpory a blíže nespecifikované složenky. Žalobkyně však žádné takové y soudu nepředložila.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Oba právní vztahy je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že „tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. , „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovanou měla mít sice k dispozici doklady o výši jejího příjmu, výši nájmu či složenky, avšak tyto doklady nebyly ze strany žalobkyně v řízení vůbec předloženy, kdy z karty zákazníka vyplývá, že byla pověřeným zaměstnancem právní předchůdkyně žalobkyně toliko ověřeny. Nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, jaká je její platební morálka u dalších úvěrových smluv, jimiž měla být vázána. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

13. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že její právní předchůdkyně žalované poskytla částku 17 000 Kč, na tuto žalovaná uhradila celkem částku 13 977,41 Kč (6 630 Kč + 7 347,41 Kč). Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 3 022,59 Kč (17 000 Kč – 13 977 Kč) kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 3 022,59 Kč a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smluv nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Rovněž žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. -160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení.

14. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení obou shora specifikovaných pohledávek za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byly pohledávky vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedeny ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 3 022,59 Kč, ve zbytku tj. co do částky 12 580 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 370 Kč od 26. 5. 2016 do zaplacení, byla její žaloba zamítnuta a dále žalobkyně vzala svoji žalobu zpět co do částky 7 347,41 Kč, kdy ze sdělení žalobkyně neplyne, že by k této úhradě došlo až po podání žaloby, tedy pro chování žalované. Soud přitom v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , přihlédl při posuzování úspěchu a neúspěchu v řízení i k tomuto příslušenství, přitom i bez další kapitalizace požadovaných úroků ke dni rozhodování soudu je zřejmé, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené ji tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.