Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 308/2023-32

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: AnonymizovánoDatum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 596 534,01 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 527 006,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 527 006,01 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 69 528 Kč s úrokem ve výši 5,3 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do 7. 6. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 528 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 43 960,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně tituly před jménem jméno FO.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 527 006,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 527 006,01 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 69 528 Kč s úrokem ve výši 5,3 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do 7. 6. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 528 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 43 960,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 596 534,01 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 13. 11. 2020 smlouvu o stavebním spoření a téhož dne na základě žádosti žalovaného s ním uzavřela smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření do výše 618 000 Kč (smlouva č. hodnota). Meziúvěr byl žalovaným vyčerpán. Žalovaný byl povinen jednak hradit úroky z poskytnutého meziúvěru na meziúvěrový účet nejprve v měsíčních splátkách ve výši 2 008,50 Kč, od 1. 6. 2021 ve výši 2 317,50 Kč a od 1. 11. 2021 ve výši 2 729,50 Kč a dále se zavázal provádět pravidelné měsíční vklady ve výši 1 700 Kč na vkladový účet stavebního spoření. Žalovaný řádně nehradil sjednané splátky, a proto žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila. Splatnost celého dluhu nastala ke dni 30. 11. 2022. K uvedenému datu činila jistina vyčerpaného meziúvěru částku 596 534,01 Kč, kterou žalobkyně požadovala spolu se smluvním úrokem ve výši 5,3 % ročně z částky 596 534,01 Kč za dobu od 1. 12. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 596 534,01 Kč za dobu od 1. 12. 2022 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že zkoumala jeho příjmy a předpokládané výdaje, přitom vycházela z doloženého potvrzení o příjmu a z údajů o finanční situaci s potvrzením zaměstnavatele, žalovaný dále doložil výplatní pásky za období 7-9/2020 a výpisy z bankovního účtu. Žalobkyně tak vycházela z měsíčního průměrného příjmu žalovaného 21 003 Kč. Dále o žalovaném zjistila, že je svobodný, bez vyživovací povinnosti a měl splátkové závazky ve výši 4 429,50 Kč měsíčně (včetně plánovaných z tohoto úvěru). Žalovaný sám uvedl své měsíční výdaje v částce 7 000 Kč, žalobkyně však počítala s částkou 8 732 Kč představující pravděpodobné výdaje na domácnost na jednu osobu a náklady na obživu jedné dospělé osoby. Současně žalobkyně vzala v potaz finanční rezervu ve výši 20 % čistého měsíčního příjmu. Rovněž žalobkyně žalovaného prověřila v registrech SOLUS a BRKI, z nichž zjistila, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl žádný závazek po splatnosti. Na základě těchto zjištění a propočtů dospěla k závěru o úvěruschopnosti žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se nedostavil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 12. 10. 2020 byla se žalovaným jakožto dlužníkem sepsána žádost o poskytnutí meziúvěru ve výši 618 000 Kč. V obsahu žádosti je jako účel úvěru zaškrtnuta možnost „koupě staršího/rodinný dům“. Jako způsob zajištění je zaškrtnuta možnost „bez zajištění“. Ohledně žalovaného je v žádosti uvedeno, že je svobodný, bydlí v nájmu/podnájmu, je od 12. 3. 2018 zaměstnán na dobu neurčitou jako dělník s čistým příjmem 24 000 Kč.

5. Zy označené jako „potvrzení o příjmu a údaje o finanční situaci“ ze dne 12. 10. 2020 soud zjistil (z části A), že žalovaný je od 12. 3. 2018 zaměstnán u společnosti právnická osoba jako operátor NC na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 21 003 Kč, žalovaný nevyživuje žádnou osobu. V části B je uvedeno, že žalovanému byl poskytnut úvěr od Anonymizováno – refin. Kolonka nadepsaná „Další pravidelné náklady domácnosti“ je proškrtnutá. Dále je zde uvedeno prohlášení žalovaného, že jeho celkové měsíční životní náklady domácnosti včetně nákladů na bydlení dosahují částky 7 000 Kč.

6. Ze společného výpisu z BRKNI a NRKI bylo zjištěno, že žalovaný měl sjednán v období od 30. 11. 2017 do 4. 12. 2018 jeden splátkový kontrakt se společností právnická osoba, který byl ukončen předčasně. Dále měl žalovaný v období od 8. 1. 2018 do 12. 3. 2018 povolený debet na běžném účtu, který žalovaný přečerpal. Žalovaný měl dále existující úvěr ze stavebního spoření poskytnutý žalovanou, s výší měsíční splátky 2 155 Kč, kde k doplacení zbývala částka 474 625 Kč a od května 2020 měl žalovaný odklad splátek v rámci zákonného moratoria. Konečně byla žalovanému 25. 10. 2019 odmítnuta žádost o úvěr ze stavebního spoření u Anonymizováno stavební spořitelny, a.s. s požadovaným úvěrovým rámcem 600 000 Kč.

7. Z výplatních pásek žalovaného za období 7, 8, 9/2020 soud zjistil, že žalovanému byla v červenci 2020 vyplacena čistá měsíční mzda ve výši 25 703 Kč, v srpnu 2020 ve výši 25 927 Kč a v září 2020 ve výši 25 917 Kč.

8. Z výpisů z běžného účtu žalovaného za období 7, 8, 9/2020 soud zjistil, že žalovanému v červenci došla na účet mzda ve výši 22 912 Kč a rodičovský příspěvek ve výši 9 033 Kč, v srpnu mzda ve výši 25 703 Kč a rodičovský příspěvek ve výši 9 033 Kč a v září mzda ve výši 25 927 Kč a rodičovský příspěvek ve výši 9 033 Kč. Dále je z těchto výpisů patrné, že žalovaný účet aktivně využíval především k platbám kartou u obchodníků, měl zřízeno šest (od září pět) trvalých příkazů, a to celkem na částku ve výši 6 053 (od září 5 039 Kč), přičemž zde není blíže specifikováno, o jaké platby se jedná, je vždy uveden pouze variabilní symbol. V červenci činily příjmy na jeho účtu 37 945 Kč a výdaje 38 658,58 Kč a zůstatek na účtu ke konci měsíce byl 700,86 Kč; v srpnu činily příjmy na jeho účtu 35 806 Kč a výdaje 36 314,14 Kč a zůstatek na účtu ke konci měsíce byl 192,72 Kč a v září činily příjmy na jeho účtu 38 560 Kč a výdaje 38 209,76 Kč a zůstatek na účtu ke konci měsíce byl 542,96 Kč. Z výpisu za měsíc srpen vyplývá, že mu na účet byla úřadem práce zaslána částka 9 033 Kč jako rodičovský příspěvek.

9. V dokumentu nadepsaném slovy „kontrola příjmů“ ze dne 29. 10. 2020 je z předtištěných údajů zaškrtnuta varianta s výší nákladů na bydlení 4 872 Kč (jedna osoba v domácnosti) a nákladů na obživu 3 860 Kč (samostatná osoba), životní minimum tak činí 8 732 Kč. Dále z tétoy plyne, že měsíční výše závazků vůči žalobkyni činí 4 430 Kč (splátka aktuálního úvěrového případu), další závazky jsou vyčísleny 0 Kč. Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného je zde vyčíslen částkou 21 003 Kč, po odečtení finanční rezervy ve výši 20 % z čistého příjmu pak zůstatek činí 16 802 Kč. Je zde uvedeno, že příjmy jsou dostatečné.

10. Zy ze dne 2. 11. 2020 nazvané „Spisové zrcadlo“ plyne, že má být poskytnut meziúvěr ve výši 618 000 Kč na splacení úvěru nebo zápůjčky použitých na financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu a dále na údržbu a změnu rodinného domu. Počet záznamů v Black listu je uveden 99, dále jsou zde shrnuty výsledky hodnocení ukazateli Solus a BRKI, oba s výsledkem 1, u score je uvedeno 4 a závěr hodnocení zní schválit s přirážkou.

11. Žalobkyně soudu předložila též náhled do svého interního systému, v němž jsou vyhodnoceny výsledky dotazů na databáze SOLUS a BRKI (hodnocení 1), počet záznamů v Black listu je uveden 99, dále je v systému k žalovanému přirazen údaj o tom, že je svobodný, jako povolání je uvedeno dělník, kolonka vzdělání obsahuje údaj středoškolské, u typu bydlení je uvedeno v nájmu/podnájmu, počet dospělých ve společné domácnosti je jeden. K žalovanému je zároveň přirazen údaj o celkovém životním minimu 8 732 Kč, v kolonce náklady dle klienta je uvedeno 7 000 Kč, v kolonce splátkové závazky je uvedeno 4 429,50 Kč, dále v kolonkách nesplátkové závazky a evidovaný příjem je uvedena číslice 0, v kolonce deklarovaný příjem je uvedena částka 21 003 Kč, stejně jako v kolonce čistý měsíční příjem. Dále je zde uvedena rezerva 20 % a v kolonce upravený měsíční příjem je uvedena částka 16 802,40 Kč.

12. Soudu byl dále předložen „Plán financování“ z něhož plyne, že částka 282 000 Kč má být použita na splacení meziúvěru číslo tel. čísloposkytnutého žalovanou a částka 318 000 Kč na modernizaci (celkem 600 000 Kč). Byl předložen i Rozpočet na modernizaci. Žalobkyně dále předložila i Prohlášení o financování stavebních prací, Souhlas majitele nemovitosti s rekonstrukcí.

13. Dne 13. 11. 2020 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o stavebním spoření č. hodnota za účelem financování bytové potřeby meziúvěrem/úvěrem ze stavebního spoření. Byla sjednána cílová částka 618 000 Kč.

14. Dne 13. 11. 2020 pak na základě žádosti žalovaného strany uzavřely i úvěrovou smlouvu č. hodnota, v níž se dohodly na poskytnutí úvěru a meziúvěru na splacení úvěru nebo zápůjčky použité na financování bytových potřeb týkajících se rodinného domu a na údržbu a změnu rodinného domu; celková výše úvěru ze stavebního spoření mohla být poskytnuta ve výši 401 700 Kč a celková výše meziúvěru na základě úvěrové smlouvy činila 618 000 Kč. Součástí smlouvy bylo ujednání o úrocích pro meziúvěr ve výši 5,3 % ročně, o výši splátky úroků ve výši 2 729,50 Kč měsíčně, o výši povinného měsíčního vkladu 1 700 Kč měsíčně, o výši poplatku za vedení účtu 360 Kč měsíčně a dále úroková sazba pro úvěr ze stavebního spoření ve výši 3,6 % ročně, splátka úvěru ze stavebního spoření ve výši 4 030 Kč měsíčně a ostatní náležitosti smlouvy, například následky porušení smlouvy, RPSN, změny úrokové sazby a podobně. Pro případ porušení smlouvy, kterým je zejména prodlení s platbami, bylo ujednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit a požadovat splacení celého úvěru/meziúvěru. Přílohou smlouvy byl Soupis uvádějící lhůty a podmínky pro splacení úroků a veškeré jednorázové platby a dále Předpoklady použité pro výpočet RPSN a Podmínky pro použití zvýhodněných úrokových sazeb. Všechny informace obsažené ve smlouvě jsou zopakovány také v Evropském standardizovaném informačním přehledu. Blíže jsou podmínky čerpání a splácení meziúvěru a úvěru vymezeny ve Všeobecných obchodních podmínkách stavebního spoření a Obecných úvěrových podmínkách.

15. Dne 13. 11. 2020 žalovaný požádal o čerpání finančních prostředků z výše uvedené úvěrové smlouvy, které měly být vyplaceny ve výši zůstatku splácené úvěrové smlouvy uzavřené s žalovanou číslo smlouvy 1224018001 na účet této smlouvy a dále ve zbývající výši nároku dle úvěrové smlouvy na účet žalovaného.

16. Dopisem ze dne 24. 11. 2020 oznámila žalobkyně žalovanému čerpání finančních prostředků, k němuž došlo tak, že prostředky ve výši 310 254,17 Kč byly zaslány na účet žalovaného č. č. účtu pod VS var. symbol a další peněžní prostředky ve výši 307 745,83 Kč byly vyplaceny na účet žalovaného č. č. účtu pod VS var. symbol.

17. Dopisem ze dne 2. 6. 2021 oznámila žalobkyně žalovanému, že s účinností od 1. 6. 2021 dochází ke zvýšení úrokové sazby na meziúvěrovém účtu o 0,6 % na 4,5 %. Nová měsíční splátka úroků tak byla stanovena na částku 2 317,50 Kč.

18. Dopisem ze dne 10. 11. 2021 oznámila žalobkyně žalovanému, že s účinností od 1. 11. 2021 dochází ke zvýšení úrokové sazby na meziúvěrovém účtu o 0,8 % na 5,3 %. Nová měsíční splátka úroků tak byla stanovena na částku 2 729,50 Kč.

19. Průběh splácení meziúvěru je zachycen ve výpisu z meziúvěrového účtu, z něhož lze zjistit, že žalovaný postupně uhradil celkem 90 993,99 Kč (z toho částka 44 501,99 Kč byla připsána dne 30. 11. 2022 z vkladového účtu). Z výpisu z vkladového účtu žalovaného jsou pak patrné veškeré vklady provedené žalovaným.

20. Dopisem ze dne 24. 10. 2022 (Poslední výzva k úhradě) vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě neuhrazených plateb v celkové výši 25 571,90 Kč nejpozději do 30. 11. 2022. Nebude-li dluh v této lhůtě zaplacen, žalobkyně odstoupí od smlouvy.

21. Dopisem ze dne 2. 12. 2022 oznámila žalobkyně žalovanému, že ani v dodatečné lhůtě nesplnil závazek ze smlouvy č. hodnota; ke dni 30. 11. 2022 tak nastala účinnost odstoupení a splatnost celého dluhu. Dlužná částka je zde vyčíslena na 596 534,01 Kč. Zásilka byla odeslána 2. 12. 2022, jak plyne z doložené dodejky.

22. Následně zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 31. 5. 2023, v níž vyčíslila svoji pohledávku vzniklou ze smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření č. hodnota částkou 656 584,55 Kč a vyzvala jej k úhradě této pohledávky do 7. 6. 2023. Podání zásilky k poštovní přepravě dne 31. 5. 2023 vyplývá z podacího archu.

23. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

24. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

25. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

26. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

27. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

28. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

29. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

30. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

31. Co se týče příjmů žalovaného, žalobkyně si vyžádala potvrzení o příjmu od zaměstnavatele; výše příjmu žalovaného je též patrná z výpisů z účtu žalovaného, na který mu byla výplata zaměstnavatelem zasílána. V tomto směru tedy žalobkyně postupovala řádně a opatřila si potřebné doklady osvědčující příjmovou situaci žalovaného. Pokud však jde o pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně nedoložila, že by je před uzavřením smlouvy relevantně prověřila. Z dokumentu nadepsaného slovy „kontrola příjmů“ vyplývá, že žalobkyně nezjišťovala skutečné náklady na bydlení a vycházela pouze z pravděpodobných výdajů (z životního minima 8 732 Kč), přičemž přinejmenším skutečné výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z nájemní smlouvy). Bylo tedy povinností žalobkyně, aby potřebné údaje o pravidelných výdajích žalovaného řádně zjistila a ověřila, což ovšem neučinila, neboť jak již bylo řečeno, žalobkyně vycházela nikoli z reálných nákladů, ale z nákladů pravděpodobných. Navíc nelze pominout, že žalobkyně disponovala výpisy z účtu žalovaného, z nichž je patrné, že výdaje žalovaného činily v jednotlivých měsících vždy částky několikanásobně převyšující tyto předpokládané náklady. Ke zvýšené obezřetnosti pak měla žalobkyni vést skutečnost, že příjmy žalovaného se v jednotlivých měsících přibližně rovnaly výdajům, přičemž zůstatek na účtu byl ke konci každého z měsíců vždy pouze v řádech stokorun, stejně jako fakt, že sám žalovaný vyčíslil své měsíční výdaje částkou pouze ve výši 7 000 Kč, když ve skutečnosti se jeho výdaje dle výpisů z účtu pohybovali kolem 37–38 tisíc Kč. Navíc v jednom z výpisů se objevuje údaj o výplatě rodičovského příspěvku, žalobkyně tedy měla lépe prověřit, zda žalovaný skutečně žádnou vyživovací povinnost nemá, tak jak je uvedeno v žádosti o úvěr, případně vyživovací povinnost zohlednit. Rovněž měla žalobkyně věnovat pozornost tomu, že přibližně rok před poskytnutím úvěru byla jiná žádost žalovaného o úvěr v obdobné výši u jiné společnosti odmítnuta. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

32. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

33. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

34. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

35. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

36. Žalovanému bylo celkem poskytnuto 618 000 Kč, celkem uhradil 90 993,99 Kč a zbývá mu tedy uhradit ještě 527 006,01 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě do 7. 6. 2023. Ode dne následujícího, tj. ode dne 8. 6. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ve zbývající části, tj. co do částky 69 528 Kč s úrokem ve výši 5,3 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 596 534,01 Kč od 1. 12. 2022 do 7. 6. 2023 a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 69 528 Kč od 8. 6. 2023 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. Žalobkyně byla v řízení převážně úspěšná a podle , (dále jen „“) má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Při porovnání míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud nároky žalobkyně kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku (tj. k 30. 4. 2024) k tomuto datu žalobkyně požadovala celkem 768 059,59 Kč a přiznáno jí bylo právo na zaplacení celkové částky 598 043,53 Kč. Úspěch žalobkyně tedy představuje 78 %, úspěch žalovaného 22 % a žalobkyně má tudíž právo na náhradu nákladů řízení odpovídající v procentech výši rozdílu uvedených částek (78 – 22), tedy právo na náhradu 56 % nákladů řízení.

38. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 23 862 Kč a z nákladů spojených s tím, že žalobkyně byla zastoupena advokátem. Advokát učinil 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemný návrh ve věci samé, výzva k plnění, účast na jednání dne 25. 4. 2024). Odměna za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 6. advokátního tarifu činí 10 700 Kč. Kromě mimosmluvní odměny za úkony právní služby přísluší ke každému z těchto úkonů dále paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a to ve výši 300 Kč za každý z úkonů. V souvislosti s účastí u jednání dne 25. 4. 2024 advokátu náleží dle § 13 advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů za cestu z adresa a zpět (o celkové délce 148 kilometrů). Advokát uskutečnil tuto cestu automobilem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 5,8 litru na 100 kilometrů a při sazbě základní náhrady 5,6 Kč za kilometr a průměrné ceně pohonných hmot 38,20 Kč za litr činí cestovní náhrady 1 156,17 Kč. Advokát má podle § 14 advokátního tarifu také nárok na náhradu za čas promeškaný cestou k jednání a zpět, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za 4 půlhodiny činí 400 Kč. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 78 501,61 Kč, z toho 56 % odpovídá částka 43 960,90 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.