Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 345/2023-69

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 306 801,51 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 199 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 108 820,76 Kč s úrokem z prodlení z částky 28 224 Kč za dobu od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, s úrokem z prodlení z částky 15 016,53 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 225,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně tituly před jménem jméno FO.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 199 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 108 820,76 Kč s úrokem z prodlení z částky 28 224 Kč za dobu od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, s úrokem z prodlení z částky 15 016,53 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22 225,58 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 306 801 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným dne 24. 2. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru číslo Anonymizováno, jejímž předmětem bylo financování osobního automobilu. Žalobkyně žalovanému za tímto účelem poskytla částku 268 795 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 6 009 Kč (úroková sazba byla sjednána ve výši 12,23 % ročně). Současně byla mezi stranami uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž obsahem byl převod vlastnického práva k automobilu, který byl předmětem financování prostřednictvím úvěru, vázán na úplnou úhradu úvěru. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy porušil a 12. splátku včas a řádně neuhradil, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celé částky. Žalobkyně své nároky vyčíslila následovně: 34 233 Kč dlužné splátky, 208 239,53 Kč zesplatněná jistina, 200 Kč náklady za oznámení o splatnosti. Vedle toho požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 251,25 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 224 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 214 248,53 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení. Kromě těchto nároků uplatnila i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 490,08 Kč (vypočtené jako 0,1 % denně z dlužných splátek 34 233 Kč za období od 25. 2. 2022 do 1. 8. 2022) a smluvní pokuty ve výši 61 638,90 Kč (vypočtené jako 0,1 % denně z dlužné částky 208 239,53 Kč za období od 31. 8. 2022 do dne podání žaloby, tj. 22. 6. 2023). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela především z informací z celé řady registrů (NRKI, Registr rizikových subjektů právnická osoba), registru SOLUS, ostatních registrů a databází (Interní platební morálka klienta, Interní Black List žalobkyně, Insolvenční rejstřík, Neplatné doklady MVČR, Evidence adres obecních/městských úřadů, Registr hledaných osob, Centrální evidence exekucí). Žalobkyně tak informace poskytnuté žalovaným konfrontovala s výstupy z uvedených registrů, a dále s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu. Žalobkyně neměla důvod pochybovat o úplnosti, přesnosti a pravdivosti žalovaným sdělených údajů. V této souvislosti podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně dále odkázala na evropskou judikaturu zabývající se zkoumáním úvěruschopnosti spotřebitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. pak žalobkyně uvedla, že žalovaný byl schopen svůj závazek splácet, neboť tak po určitou dobu činil (řádně uhradil 5 splátek).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k nařízenému jednání se nedostavil.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 24. 2. 2021 byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva číslo Anonymizováno, kde předmětem financování bylo vozidlo Anonymizováno. Ze smlouvy bylo zjištěno, že pořizovací cena vozidla činila 298 795 Kč, přičemž částka 30 000 Kč (10,04 % ceny) měla být uhrazena přímo žalovaným a zbývající část ve výši 268 795 Kč měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Úvěr se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bankovním převodem na účet dodavatele – právnická osoba (uvedený ve smlouvě), s nímž žalovaný uzavřel kupní smlouvu na uvedené vozidlo. Součástí smlouvy byla i dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva, dle níž bylo vlastnické právo žalovaného k vozidlu převedeno na žalobkyni do úplného splacení dlužných částek. Poskytnutou jistinu se žalovaný zavázal žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 12,23 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 6 009 Kč a byly splatné vždy k 24. dni v měsíci, počínaje dnem 24. 3. 2021. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila 361 340 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou měsíční splátky či jiné dlužné částky smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení. Pro případ, kdyby se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou tří a více splátek, byla ujednána možnost žalobkyně prohlásit celou jistinu za okamžitě splatnou. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky žalobkyně a Sazebník poplatků. V článku 5.3 Obchodních podmínek byla sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy, pokud se žalovaný ocitne v prodlení s jakoukoli platbou o více než 30 dní. Dle Sazebníku byla žalobkyně oprávněna účtovat účelně vynaložené náklady za odeslání upomínky ve výši 150 Kč a účelně vynaložené náklady související s odesláním oznámení o odstoupení od smlouvy ve výši 200 Kč. Veškeré podrobnosti úvěru jsou pak přehledně shrnuty v doloženém Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

5. Z úvěrové smlouvy soud dále zjistil, že žalovaný měl být od 28. 1. 2019 zaměstnán jako řemeslník, opravář u společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 16 000 Kč, příjem domácnosti měl činit 30 000 Kč. Ve smlouvě je dále uvedeno, že žalovaný je svobodný, nevyživuje žádnou osobu, jeho měsíční výdaje na bydlení činí 2 000 Kč, splátky ostatních úvěrů jsou 0 Kč a jiné měsíční výdaje žalovaného byly vyčísleny částkou 300 Kč.

6. Ze smlouvy o obchodním zastoupení č. hodnota ze dne 5. 12. 2017 je zřejmé, že společnost právnická osoba. je dlouhodobě zavázána pro žalobkyni vyvíjet jako nezávislý podnikatel činnosti směřující k poskytování úvěrových produktů žalobkyně zájemcům o úvěrové produkty.

7. Z protokolu o předání vozidla je zřejmé, že žalovaný automobil Anonymizováno který měl být financován prostřednictvím úvěru, převzal od dodavatele právnická osoba dne 24. 2. 2021.

8. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru (výpis z účtu žalobkyně) bylo zjištěno, že dne 2. 3. 2021 byla z účtu žalobkyně zaslána částka 268 795 Kč na účet společnosti právnická osoba. číslo č. účtu.

9. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný žalobkyni celkem uhradil 69 563 Kč. Rovněž z tabulky umoření je zřejmé, jak žalovaný úvěr splácel a že čistě na splátkách (tj. bez úroků z prodlení, smluvních pokut a nákladů na vymáhání) uhradil 67 920 Kč.

10. Z y označené „Vývoj úroků z prodlení pro jistinu splatnou dne 30. 8. 2022 ve výši 208 239,53 Kč“ zjistil soudu výši úroků z prodlení z jistiny 208 239,53 Kč za období od 31. 8. 2022 do 22. 6. 2023 vypočtenou žalobkyní. Z další y označené „Vývoj úroků“ pak byly zjištěny výpočty úroků z prodlení z jednotlivých neuhrazených splátek za příslušná období.

11. Dopisem ze dne 10. 8. 2022 žalobkyně pohledávky z úvěrové smlouvy zesplatnila ke dni 25. 7. 2022 a vyzvala žalovaného k jejich úhradě nejpozději do 30. 8. 2022. Zásilka byla odeslána dne 11. 8. 2022, vrátila se však žalobkyni zpět, neboť nebyla žalovaným v úložní době vyzvednuta, jak plyne z doložené dodejky.

12. Dopisem ze dne 22. 8. 2022 žalobkyně odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke shora uvedenému vozidlu. Zároveň žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu ve výši 245 933 Kč do 30. 8. 2022. Dle dodejky byl dopis odeslán dne 23. 8. 2022, zásilku si žalovaný nevyzvedl.

13. Žalobkyně k úhradě dlužných částek žalovaného vyzvala i předžalobní upomínkou ze dne 18. 11. 2022, která byla téhož dne odeslána, jak plyne z podacího archu a z výpisu ze sledování zásilek.

14. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

17. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný , a to v citovaném , který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

22. Informace od žalovaného uvedené ve smlouvě, tzn. že jeho příjem činí 16 000 Kč měsíčně, příjem domácnosti 30 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 2 000 Kč měsíčně, ostatní měsíční výdaje 300 Kč a že žalovaný nesplácí jiné úvěry, nebyly ze strany žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalovaného. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdí, že provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech, k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr řádně splatit.

23. Dále je ve vztahu k povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Konečně, v nedávném rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci Nárokuj s.r.o. versus EC Financial Services, a.s. (C755/22), se výslovně uvádí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že „nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky“. Jinými slovy, porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.

25. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

26. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

27. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

28. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

29. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

30. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 268 795 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 69 563 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 199 232 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis ze dne 10. 8. 2022, jehož odeslání žalobkyně prokázala dodejkou. Jelikož dle výzvy k zaplacení obsažené v tomto dopise byl žalovaný povinen provést úhradu do 30. 8. 2022, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 31. 8. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala z částky 214 248 Kč v zákonné výši (15 % ročně) a z částky 28 224 Kč v nižší než zákonné výši (11,75 % ročně). Soud jej proto žalobkyni přiznal v zákonné výši 15 % ročně.

31. Co do zbývající částky 108 820,76 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 43 240,53 Kč, nákladů za oznámení o splatnosti ve výši 200 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 251,25 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 490,08 Kč a smluvní pokuty ve výši 61 638,90 Kč a dále co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 224 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 016,53 Kč od 31. 8. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 363 807,18 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 246 228,91 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 26. 3. 2024). Žalobkyně tak byla z 68 % úspěšná a z 32 % neúspěšná (z 32 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 36 % náhrady nákladů řízení.

33. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 12 273 Kč a náklady právního zastoupení. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění, účast na jednání soudu dne 26. 3. 2024 v trvání 18 minut). Sazba mimosmluvní odměny za jeden z těchto úkonů činí dle bodu 6. advokátního tarifu 9 540 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Soud zástupci žalobkyně přiznal rovněž náhradu za promeškaný čas v souvislosti s jednáním u soudu, a to za 2 hodiny (tj. 4 započaté půlhodiny) v souhrnné výši 400 Kč (viz advokátního tarifu), a to v souvislosti s cestou na jednání soudu ve výši 1 119,94 Kč [vozem VOLKSWAGEN Golf, RZ SPZ z adresa a zpět o celkové délce 144 km, při cenách benzínu 38,20 Kč/l, průměrné spotřebě 5,7 l/100 km a základní náhradě ve výši 5,60 Kč/km]. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 8 584,79 Kč) činí částku 61 737,73 Kč. S ohledem na míru úspěchu přiznal soud žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22 225,58 Kč (36 % z 61 737,73 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.