Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 188/2023-80
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 74 620 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 39 730 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 36 581,36 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 44 563,09 Kč od 23. 3. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 3. 2022 dosáhne částky 151 776 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 53 118 Kč od 1. 3. 2022 do 1. 9. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 388 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 730 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 39 730 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 36 581,36 Kč s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 44 563,09 Kč od 23. 3. 2022 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 1. 3. 2022 dosáhne částky 151 776 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 53 118 Kč od 1. 3. 2022 do 1. 9. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 388 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení 74 620 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 28. 9. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota, na jejímž základě žalovanému poskytla 45 000 Kč. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 64,59 % ročně v 48 splátkách po 2 635 Kč měsíčně. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI a prověřila si, že nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání, jeho doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomoci zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel a uhradil pouze první dvě splátky (celkem ve výši 5 270 Kč); v důsledku toho tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 27. 2. 2022. Žalovaný do dne podání žaloby na svůj dluh kromě částky 5 270 Kč již neuhradil ničeho.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil.
Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.
Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo Českou národní bankou uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
Dále soud zjistil, že účastníci sjednali dne 29. 9. 2021 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. hodnota (ze strany žalovaného byl návrh učiněn dne 28. 9. 2021), ve znění dodatku č. hodnota z téhož dne, v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 64,59 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 2 635 Kč [viz část A) smlouvy]. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 30. 9. 2021, které bylo žalovanému dle dodejky dne 1. 10. 2021 uloženo na poště k vyzvednutí, žalovaný si však zásilku nevyzvedl, a tak byla dne 19. 10. 2021 vrácena zpět žalobkyni. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. Dále žalobkyně předložila „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“, v němž byly shrnuty podmínky poskytnutého úvěru, a také splátkový kalendář a dokument „Podpis na dálku“, v němž byly popsány hlavní kroky při sjednání spotřebitelského úvěru. V prohlášení klienta ze dne 28. 9. 2021 žalovaný mimo jiné potvrdil, že veškeré informace, které žalobkyni v souvislosti s uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně též předložila kopii občanského průkazu žalovaného.
Z hodnocení klienta ze dne 28. 9. 2021 plyne, že žalovaný měl být zaměstnán na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem ve výši 16 000 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 7 244 Kč s tím, že částka 3 860 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 384 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je rozvedený, žije v domácnosti sám a bydlí ve vlastním domě/bytě. Ohledně ověřování příjmové stránky žalovaného předložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, z nichž je patrné pouze to, že dne 15. 7. 2021 došla na bankovní účet, kde je jako majitel uvedený žalovaný, částka 17 238 Kč a dne 10. 6. 2021 na tento účet došla částka 14 532 Kč.
Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI byl žalovanému přiřazen kód příznaku 14, což znamená, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti.
Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 45 000 Kč vyplacena dne 29. 9. 2021 na účet uvedený ve smlouvě. Vlastnictví předmětného účtu žalovaným bylo doloženo výš zmíněnými potvrzeními o platbě, z nichž je patrné že dne 15. 7. 2021 došla na tento účet, kde je jako majitel uvedený žalovaný, částka 17 238 Kč a dne 10. 6. 2021 na tento účet došla částka 14 532 Kč.
Žalobkyně průběžně (dopisem ze dne 24. 1. 2022 a ze dne 22. 2. 2022) vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek, nákladů vynaložených v souvislosti s prodlením a smluvní pokuty a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého úvěru. Oznámením ze dne 27. 2. 2022 žalobkyně oznámila žalovanému využití možnosti úvěr zesplatnit.
Dle karty klienta žalovaný na úvěr uhradil dne 15. 10. 2021 částku 2 635 Kč a dne 22. 11. 2021 částku 2 635 Kč, další splátky zůstaly neuhrazené.
Předžalobní výzvou ze dne 17. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 15 dnů od data odeslání výzvy, přičemž dle poštovního podacího archu byla výzva odeslána téhož dne.
Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě jím poskytnutých informací. Ke zkoumání příjmové části doložila žalobkyně dvě potvrzení o platbě, jimiž měla být příjmová situace žalovaného ověřena. Dle názoru soudu však z těchto potvrzení plyne pouze to, že dne 10. 6. 2021 došla na účet žalovaného částka 14 532 Kč a dne 15. 7. 2021 částka 17 238 Kč, není však z ničeho zřejmé, že by se mělo jednat o pravidelný příjem ze zaměstnání či o jiný pravidelný příjem žalovaného, který by bylo možno očekávat i v měsících následujících. Co se týče výdajové stránky, zde se žalobkyně spokojila pouze s údaji od žalovaného, které dále nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Žalobkyně se zaštiťovala odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne 22. 6. 2021 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 63/2023 ze dne 5. 4. 2023. Soud ovšem tato rozhodnutí nepovažuje v projednávané věci za relevantní, neboť žalobkyně na rozdíl od situace v odkazovaných řízeních pracovní smlouvu žalovaného (ani potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu či výplatní lístky) při sjednávání úvěru k dispozici neměla (což ostatně ani netvrdila). Pokud jde tedy o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by byly z její strany řádně prověřovány, soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
Konečně pak rozpor předmětné části § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byla od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 79 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 5 270 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 39 730 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 17. 8. 2022, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byla povinen dlužnou částku uhradit do 1. 9. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 9. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 1. 3., 2022, tj. ve výši 11,75 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 9. 2022, tj. 15 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal sazbu úroku z prodlení v požadované výši.
Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť na požadovanou jistinu (představovanou již uhrazenou částí zbývající dlužné jistiny a přirostlými úroky) ve výši 13 388 Kč, na smluvní pokuty ve výši 998 Kč a ve výši 21 502 Kč, na náklady za prodlení ve výši 400 Kč ani na kapitalizovaný úrok ve výši 1 691,36 Kč a na úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 44 563,09 Kč od 23. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do výše 151 776 Kč, nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, a konečně co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 2. 9. 2022, a to pouze s částkou 39 730 Kč, tudíž na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 53 118 Kč od 1. 3. 2022 do 1. 9. 2022 a na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 388 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.
Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. měl žalovaný, neboť jeho úspěch ve věci převažuje nad úspěchem žalobkyně (pokud by soud kapitalizoval nároky žalobkyně včetně úroku a úroku z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku, žalobkyně požadovala částku 95 207,27 Kč, přiznáno jí ovšem bylo pouze 46 265,58 Kč). Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, a soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.