Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 334/2023-54

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1, Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

pro zaplacení 13 324,70 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 994,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 20. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 330 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 473,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 514,08 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 9 994,70 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 324,70 Kč od 23. 11. 2022 do 19. 4. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 330 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 450,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Anonymizováno, Ph.D.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 994,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 20. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 330 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 473,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 514,08 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 9 994,70 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 324,70 Kč od 23. 11. 2022 do 19. 4. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 330 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 450,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. , Anonymizováno, , Ph.D.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 324,70 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba., IČ IČO, se sídlem adresa (dále též jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela dne 7. 1. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. hodnota, na základě které poskytla žalovanému peněžní prostředky do úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal žalobkyni čerpaný úvěr v měsíčních minimálních splátkách ve výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech (zaznamenaných do žádosti o úvěr), a také z výsledků lustrací provedených v příslušných registrech (SOLUS, CEE, ISIR, NRKI, BRKI), doplněných matematickým modelem. Právní předchůdkyně tedy jednak porovnala takto tvrzený příjem s výdaji odhadnutými na základě historických dat z ČSÚ, jednak z interních a externích zdrojů zjistila, že žalovaný již má jeden úvěr s měsíční splátkou 600 Kč. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy nedostál a nehradil sjednané splátky řádně a včas, a proto s ním právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu ukončila a vyzvala jej k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 13 797,84 Kč s tím, že aktuální výše úrokové sazby podle úrokového lístku v té době činila 12 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou ze dne 16. 11. 2022, s účinností ke dni 21. 11. 2022. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván mj. předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2023. Žalobkyně tak po žalovaném požaduje zaplacení 9 994,70 Kč na jistině a 3 330 Kč na poplatcích; vedle toho požaduje také 473,14 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru, 514,08 Kč na kapitalizovaných úrocích z prodlení, a dále úrok z úvěru ve výši 12 % ročně z částky 9 994,70 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 324,70 Kč od 23. 11. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v , (dále jen „ “) soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 7. 1. 2022 byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru o vydání a užívání karty č. hodnota, v níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaný je povinen tento dluh splácet v měsíčních minimálních splátkách ve sjednané procentuální výši 2 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci. Podle předložených výpisů z kreditní karty za období od ledna 2022 do října 2022 a z „Platební historie“ vyčerpal žalovaný celkem 9 994,70 Kč. Dopisem ze dne 1. 6. 2022 žalovaná úvěr zesplatnila ke dni 15. 6. 2022; z dopisu je zřejmé, že z deklarované dlužné částky 13 797,84 Kč představovala částka 3 330 Kč poplatky a částka 473,14 Kč úroky.

4. V žádosti o smlouvu se uvádí, že žalovaný měl být svobodný s odborným učňovským vzděláním, bez vyživovací povinnosti k dalším osobám, žijící u rodičů a zaměstnaný na dobu neurčitou u společnosti právnická osoba, IČ IČO, se sídlem adresa, s průměrným čistým měsíčním příjmem 19 000 Kč. Celkové příjmy domácnosti žalovaného jsou vyčísleny na 70 000 Kč. Žalobkyně dále předložila vyjádření své právní předchůdkyně k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (včetně „Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro kartu“ a „Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“), v níž právní předchůdkyně v podrobnostech objasňuje použitý „matematický model“; z tohoto dokumentu rovněž vyplývá úvěrová angažovanost žalovaného ve výši 600 Kč měsíčně.

5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 25. 11. 2022, podaným k poštovní přepravě 9. 12. 2022, jehož součástí byla též výzva k úhradě dluhu. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2023, podanou k poštovní přepravě následujícího dne, v níž mu byla stanovena dodatečná lhůta k úhradě dluhu do 19. 4. 2023.

6. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

8. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

9. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech a také z lustrací provedených v příslušných registrech, z dat shromážděných ČSÚ a z matematického modelu. Jako součást žaloby však doložila pouze žádost o poskytnutí úvěru, nikoli však již jakýkoli dokument, který by prokazoval pravdivost takto deklarovaných údajů o příjmech žalovaného. Co se týče pravidelných výdajů žalovaného, ty se v žádosti o poskytnutí úvěru neobjevují vůbec. Taktéž právní předchůdkyně zcela rezignovala na ověření tvrzení, že žalovaný bydlí u rodičů (což patrně mělo mít za následek nižší než obvyklé výdaje v souvislosti s bydlením). Soudu tak nezbývá než uzavřít, že žalobkyně ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, neboť se spokojila s jeho (dlužno dodat kusými a neúplnými) tvrzeními, avšak ty si nijak neověřila.

10. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

11. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

12. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze vyčerpanou jistinu ve výši 9 994,70 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

13. Žalovaný na svůj dluh podle tvrzení žalobkyně a předložených listin neuhradil ničeho. Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení jistiny ve výši 9 994,70 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). V této souvislosti soud podotýká, že žalobkyně sice předložila výzvu k úhradě již ze dne 1. 6. 2022, avšak nedoložila spolu s ní žádný důkaz, že skutečně byla žalobci také odeslána. Co se týče oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2022, její odeslání dne 9. 12. 2022 sice žalobkyně prokázala podacím lístkem, avšak toto oznámení neobsahuje výslovnou výzvu k plnění se stanovením doby, do které se tak má stát, pouze obecnou informaci o tom, že žalovaný má nyní plnit k rukám nového věřitele. Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného až na předžalobní výzvu ze dne 4. 4. 2023, která byla k poštovní přepravě prokazatelně podána dne 5. 4. 2023 a podle které měl žalovaný dodatečnou lhůtu k úhradě do 19. 4. 2023. Ode dne následujícího, tj. od 20. 4. 2023 tedy vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok požadovala ve výši 10 % ročně, ačkoli k datu 29. 1. 2023 jeho zákonná výše činila 11,75 % ročně. Soud tedy žalobkyni přiznal úrok z prodlení pouze ve výši požadované úrokové sazby.

14. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 330 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 473,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 514,08 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 9 994,70 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 324,70 Kč od 23. 11. 2022 do 19. 4. 2023 a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 330 Kč od 20. 4. 2023 do zaplacení, soud naopak žalobu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 18 118,35 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 10 892,37 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku). Žalobkyně tak byla z 60 % úspěšná a ze 40 % neúspěšná (z 40 % tak byl úspěšný žalovaný) a má tak vůči žalovanému právo na zaplacení 20 % náhrady nákladů řízení.

16. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb . Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „ “). Advokát učinil ve věci tři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 300 Kč a dále mu za ně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 252 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 450,40 Kč (20 % z 2 252 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.