Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 169/2023-74

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 30 978,20 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 991 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 11 419,05 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 033 Kč za dobu od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, s úrokem z prodlení z částky 3 588,98 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 241,09 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. jméno FO, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 991 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 11 419,05 Kč s úrokem z prodlení z částky 3 033 Kč za dobu od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, s úrokem z prodlení z částky 3 588,98 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, se žaloba zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 241,09 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. , jméno FO, , a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 30 978,20 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou dne 25. 5. 2021 uzavřela smlouvu o úvěru číslo Anonymizováno, jejímž předmětem bylo financování televize. Žalobkyně žalované za tímto účelem poskytla částku 38 189 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit v 15 pravidelných měsíčních splátkách po 3 030 Kč (úroková sazba byla sjednána ve výši 28,41 % ročně). Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy porušila a 7. splátku včas a řádně neuhradila, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění celé částky. Žalobkyně své nároky vyčíslila následovně: 15 165 Kč dlužné splátky, 11 447,98 Kč zesplatněná jistina, 200 Kč náklady za oznámení o splatnosti, 450 Kč poplatek za odeslání upomínek. Vedle toho požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 431,85 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 033 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 23 579,98 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení. Kromě těchto nároků uplatnila i nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 806,22 Kč (vypočtené jako 0,1 % denně z dlužné jistiny za období od 23. 5. 2022 do dne podání žaloby) a smluvní pokuty ve výši 909 Kč (vypočtené jako 10 % z dlužných splátek). Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, žalobkyně uvedla, že vyhodnocovala nejen informace od žalované, ale tyto konfrontovala s výstupy z celé řady registrů. Žalobkyně tak provedla vyhodnocení informací získaných z nebankovních registrů, registru SOLUS, ostatních registrů a databází (Interní platební morálka klienta, Interní Black List žalobkyně, Insolvenční rejstřík, Neplatné doklady MVČR, Evidence adres obecních/městských úřadů, Registr hledaných osob, Centrální evidence exekucí). Žalobkyně neměla důvod pochybovat o úplnosti, přesnosti a pravdivosti žalovanou sdělených údajů. V této souvislosti podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Žalobkyně dále odkázala na evropskou judikaturu zabývající se zkoumáním úvěruschopnosti spotřebitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. pak žalobkyně uvedla, že žalovaná byla schopna svůj závazek splácet, neboť tak po určitou dobu činila, a i pokud by soud naznal, že úvěruschopnost žalované nebyla řádně zkoumána, nezpůsobuje to neplatnost úvěrové smlouvy.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se nedostavila.

3. Soud ve věci provedl dokazování, na jehož základě zjistil následující skutkový stav.

4. Dne 25. 5. 2021 byla mezi účastníky uzavřena úvěrová smlouva číslo Anonymizováno. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 38 189 Kč na koupi televize, (kupní cena činila 38 189 Kč). Úvěr měl být poskytnut bankovním převodem na účet určený zprostředkovatelem úvěru, společností právnická osoba, s nímž žalovaná uzavřela kupní smlouvu na uvedené zboží a jehož cena měla být financována prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Poskytnutou jistinu se žalovaná zavázala žalobkyni splatit společně s úrokem ve výši 28,41 % ročně v 15 pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše měsíčních splátek činila 3 033 Kč a byly splatné vždy k 15. dni v měsíci, počínaje dnem 15. 6. 2021. Celková částka, kterou měla žalovaná zaplatit činila 45 495 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalované s úhradou měsíční splátky smluvní pokuta ve výši 10 % z dlužné měsíční splátky a pro případ prodlení s úhradou jiné než měsíční splátky smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. Pro případ, kdyby se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou tří a více splátek, byla ujednána možnost žalobkyně prohlásit celou jistinu za okamžitě splatnou. Dále byla sjednána možnost žalobkyně odstoupit od smlouvy, pokud se žalovaná ocitne v prodlení s jakoukoli platbou o více než 30 dní. Konečně byla ve smlouvě ujednána možnost účtovat účelně vynaložené náklady za odeslání upomínky ve výši 150 Kč, účelně vynaložené náklady související s odesláním oznámení o odstoupení od smlouvy ve výši 200 Kč.

5. Z úvěrové smlouvy soud dále zjistil, že žalovaná měla být od 1. 4. 2020 zaměstnána na dobu určitou jako kvalifikovaný dělník u společnosti právnická osoba s čistým měsíčním příjmem 22 500 Kč, příjem domácnosti měl činit 40 000 Kč. Ve smlouvě je dále uvedeno, že žalovaná je svobodná, vyživuje jednu osobu, bydlí v nájmu a její měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč, splátky ostatních úvěrů představují částku 5 400 Kč a jiné měsíční výdaje žalovaná nemá.

6. Žalobkyně spolu se smlouvou předložila úvěrové podmínky včetně sazebníku a formuláře pro standardní informace o spotřebitelskému úvěru.

7. Ze smlouvy o obchodním zastoupení č. hodnota ze dne 20. 11. 2017 je zřejmé, že společnost právnická osoba. je dlouhodobě zavázána pro žalobkyni vyvíjet jako nezávislý podnikatel činnosti směřující k poskytování úvěrových produktů žalobkyně zájemcům o úvěrové produkty. Žalobkyně v této smlouvě udělila plnou moc společnosti právnická osoba. k uzavírání úvěrových smluv.

8. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru (výpis z účtu žalobkyně) bylo zjištěno, že dne 2. 6. 2021 byla z účtu žalobkyně zaslána částka 38 189 Kč na účet společnosti právnická osoba. číslo č. účtu.

9. Z tabulky umoření ze dne 6. 10. 2022 soud zjistil, že žalovaná zaplatila celkem šest splátek, tj. celkem na splátkách zaplatila částku 18 198 Kč.

10. Z y označené „Vývoj úroků z prodlení pro jistinu splatnou dne 22. 5. 2022 ve výši 11 447,98 Kč zjistil soudu výši úroků z prodlení z jistiny 11 447,98 Kč za období od 23. 5. 2022 do 9. 3. 2023 vypočtenou žalobkyní. Z další y označené „Vývoj úroků“ pak byly zjištěny výpočty úroků z prodlení z jednotlivých neuhrazených splátek za příslušná období.

11. Dopisem ze dne 2. 5. 2022 žalobkyně pohledávky z úvěrové smlouvy zesplatnila a vyzvala žalovanou k jejich úhradě nejpozději do 22. 5. 2022. Zásilka byla odeslána dne 23. 5. 2022, vrátila se však žalobkyni zpět, neboť nebyla žalovanou v úložní době vyzvednuta, jak plyne z doložené dodejky.

12. Žalobkyně k úhradě dlužných částek žalovanou vyzvala ještě předžalobní upomínkou ze dne 20. 10. 2022, která byla téhož dne odeslána, jak plyne z podacího archu a z výpisu ze sledování zásilek.

13. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , : „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

14. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytována v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

15. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

16. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

17. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

18. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

19. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

20. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný , a to v citovaném , který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

21. Informace od žalované uvedené ve smlouvě, tzn. že její příjem činí 22 500 Kč měsíčně, příjem domácnosti 40 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 3 000 Kč měsíčně a že žalovaná splácí na ostatní úvěry 5 400 Kč měsíčně, nebyly ze strany žalobkyně nikterak ověřeny ani doloženy a žalobkyně se spokojila pouze s údaji od žalované. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a záměrně nesdělí poskytovateli úvěru veškeré své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. Pokud žalobkyně tvrdí, že provedla lustraci žalované v příslušných registrech, k tomuto nedoložila žádné výstupy. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.

22. Dále je ve vztahu k povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalované ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se odvolávala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že smlouvu o úvěru nelze považovat ze neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele za situace, kdy spotřebitel úvěr splatí a zároveň není najisto postaveno, že v době žádosti o něj nebyl schopen jej splácet (jsou o tom důvodné pochybnosti). Na souzenou věc však uvedené rozhodnutí zcela nepřiléhá, neboť žalovaná úvěr řádně nesplatila (uhradila pouze šest splátek z celkových patnácti), a tudíž důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet jsou namístě. Navíc je zřejmé, že závěr učiněný Nejvyšším soudem v označené věci není souladný se závěrem Soudního dvora Evropské unie, který ve svém rozhodnutí ve věci C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 dovodil následující: „Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Z toho vyplývá, že analýza založená na účelu článku 8 směrnice 2008/48 umožňuje dospět k závěru, že porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“

23. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála před uzavřením smlouvy své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

24. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

25. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

26. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

27. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované.

28. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 38 189 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 18 198 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 19 991 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslaný zesplatňující dopis ze dne 2. 5. 2022, jehož odeslání žalobkyně prokázala dodejkou. Jelikož dle výzvy k zaplacení obsažené v tomto dopise byla žalovaná povinna provést úhradu do 22. 5. 2022, tak ode dne následujícího, tj. ode dne 23. 5. 2022, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši.

29. Co do zbývající částky 11 419,05 Kč představující součet části již uhrazené jistiny ve výši 6 621,98 Kč, nákladů za oznámení o splatnosti ve výši 200 Kč, poplatků za upomínky ve výši 450 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 431,85 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 806,22 Kč a smluvní pokuty ve výši 909 Kč a dále co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 3033 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 588,98 Kč od 23. 5. 2022 do zaplacení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení částky 36 189,18 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 23 697,82 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 19. 12. 2023). Žalobkyně tak byla z 65 % úspěšná a z 35 % neúspěšná (z 35 % tak byla úspěšná žalovaná) a má tak vůči žalované právo na zaplacení 30 % náhrady nákladů řízení.

31. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 240 Kč a náklady právního zastoupení. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci čtyři úkony právní služby dle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění, účast na jednání soudu dne 14. 12. 2023). Dle názoru soudu jde v daném případě zcela jednoznačně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čem svědčí množství obdobných návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (např. pod sp. zn. , sp. zn. či sp. zn. ) a je tak třeba u prvních třech úkonů určit výši náhrady nákladů řízení podle advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden z těchto úkonů činí dle advokátního tarifu 500 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Za účast na jednání soudu dne 14. 12. 2023 náleží zástupci žalobkyně odměna dle ve spojení s bodem 5 advokátního tarifu ve výši 2 340 Kč a paušální náhrada za tento úkon ve výši 300 Kč dle advokátního tarifu. V souvislosti s účastí u jednání náleží advokátu dle advokátního tarifu náhrada cestovních výdajů, a to za cestu z adresa a zpět. Cesta byla uskutečněna hromadným dopravním prostředkem (vlakem) a náklady dle doložených jízdních dokladů činily 309 Kč. Dále advokátu náleží náhrada za promeškaný čas strávený na cestě v rozsahu 4 půlhodin, tj. 400 Kč dle advokátního tarifu. Celkem náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 7 470,29 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 241,09 Kč (30 % z 7 470,29 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín 695 46). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.