Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 281/2023-28
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, LL.M. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0, 697 01 Kyjov
o zaplacení 49 225,98 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 269,42 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 775,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 989,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 47 125,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 1 501,44 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 269,42 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 41 775,98 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 989,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 47 125,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 1 501,44 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 49 225,98 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 23. 9. 2019 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě níž umožnila žalovanému čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 13. 4. 2023. Celkově žalovaný za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpal částku 50 000 Kč a uhradil částku 42 550 Kč; zůstal tak žalobkyni na jistině úvěru dlužen 47 125,98 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 14. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 9 989,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 47 125,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 1 770,86 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 49 225,98 Kč za období od 25. 7. 2023 do zaplacení. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalovaného a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Konkrétně žalobkyně zohlednila příjem žalovaného ve výši 38 000 Kč a jako výdaje vzala v úvahu splátky jiným společnostem mimo žalobkyni ve výši 1 404 Kč, a splátky v rámci žalobkyně ve výši 1 600 Kč, životní minimum dospělých členů domácnosti ve výši 3 410 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 1 168 Kč, měsíční výdaje domácnosti uvedené žalovaným 20 000 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 1 070 Kč. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaný byl schopen po dobu delší tří let úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení jeho úvěruschopnosti.
Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2019 smlouvu o úvěru Anonymizováno – revolvingový úvěr č. hodnota. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 50 000 Kč s úrokovou sazbou 19,88 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 2,14 % z úvěrového rámce, tj. 1 070 Kč a celková částka k zaplacení činila 55 384 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba. s kódem Anonymizováno, které žalobkyně soudu předložila. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem 7.1 úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy ke dni uzavření smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se mohla v budoucnu měnit a žalobkyně byla povinna tuto výši žalovanému písemně oznámit. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.
Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaný je od prosince 2016 zaměstnán u společnosti právnická osoba. s čistým měsíčním příjmem ve výši 38 000 Kč, bydlí ve vlastním domě/bytě, je rozvedený a bezdětný.
Informace o žalovaném a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“), z níž plyne, že žalovaný je rozvedený, bezdětný a bydlí ve vlastním domě/bytě. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je zaměstnán s měsíčním příjmem ve výši 38 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti činí 20 000 Kč. Lustrace žalovaného v příslušných registrech byly negativní (NRKI – OK, MVCR – ověřeno, JAP PUJCKA – OK, ISIR – nenalezen, CEE - OK).
Z metodiky – posouzení úvěruschopnosti klienta je patrné, jakými postupy a výpočty žalobkyně dospěla k limitu nejvyšší měsíční splátky na žalovaného a na domácnost žalovaného, a to za využití statistických dat.
Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaný v době před poskytnutím úvěru měl jeden „existující“ nesplátkový úvěr (kontokorent s úvěrovým rámcem 74 000 Kč) a jeden úvěr z kreditní karty (s úvěrovým rámcem 40 000 Kč) u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů, ve stavu „ukončeno“ pak byly evidovány dva splátkové úvěry.
Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu čerpal celkem 50 000 Kč a uhradil celkem 42 550 Kč.
Dopisem ze dne 13. 4. 2023, jehož odeslání dne 14. 4. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem, byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 6. 2023, jejíž odeslání dne 16. 6. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.
Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
Žalobkyně nedoložila, že by si od žalovaného za účelem zjištění jeho příjmových a výdajových poměrů vyžádala jakékoli dokumenty a vycházela pouze z informací sdělených žalovaným a ze statistických dat. Žalobkyně kalkulovala s příjmem žalovaného ve výši 38 000 Kč, tento příjem však nebyl nikterak doložen (výplatní páskou, výpisem z účtu). Ani výdaje žalovaného (na bydlení, stravu, ošacení a další běžné výdaje) žalobkyně nijak neověřovala a při svých výpočtech vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum) a z údajů sdělených žalovaným (výdaje domácnosti 20 000 Kč). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Zejména pokud jde o pravidelné náklady žalovaného spojené s bydlením, které nepochybně musel hradit, tyto náklady žalobkyně žádným způsobem nezkoumala a nezjišťovala. Zároveň je významná informace, že žalovaný měl u jiné společnosti závazek z kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 74 000 Kč a z úvěru z kreditní karty s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku : „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
Žalovaný celkem uhradil částku 42 550 Kč a zbývá mu uhradit na jistinu částku 7 450 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 13. 4. 2023, jejíž odeslání dne 14. 4. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 27. 4. 2023 a ode dne následujícího, tj. ode dne 28. 4. 2023, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku : „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 269,42 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 450 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 39 675,98 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvních pokut ve výši 1 500 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 9 989,82 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 47 125,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 28. 4. 2023 do 24. 7. 2023 ve výši 1 501,44 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 775,98 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení soud žalobu zamítl.
Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.