Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 176/2023-59
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno AnonymizovánoAnonymizovánoAnonymizováno., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno.Anonymizováno. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 13 978,71 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 945 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 256,05 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 417,84 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 971,60 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 458,06 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 945 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 256,05 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 11 417,84 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 971,60 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 458,06 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 978,71 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 19. 6. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě níž žalobkyně umožnila žalované čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 22. 11. 2022. Celkově žalovaná za dobu trvání tohoto smluvního vztahu od žalobkyně načerpala částku 21 450 Kč a uhradila částku 16 505 Kč; zůstala tak žalobkyni na jistině úvěru dlužna 11 971,60 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž zaplacení poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 76,11 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 175 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 23. 11. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 2 384,13 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny 11 971,60 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 714,11 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z celkové dlužné částky 13 978,71 Kč za období od 12. 4. 2023 do zaplacení. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byla vyzvána k vyplnění registračního formuláře, kam zadala své osobní údaje. Poté si zvolila přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedla řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující mu uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalované na smlouvě byl nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo na webových stránkách žalobkyně. Totožnost žalované byla ověřena předložením dvou dokladů totožnosti. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smluv zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že byla posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále byly zohledněny proměnné jako věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení atd. Současně provedla žalobkyně lustraci žalovaného v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Žalobkyně si rovněž vyžádala od žalované výpis z bankovního účtu, dále pracovala se statistickými daty jako výše životního minima a normativních nákladů na bydlení. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po dobu delší jednoho roku úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti. Konečně žalobkyně uvedla, že v Kartě klienta je chybně uvedena částka „splátky jiným společnostem uvedené v žádosti“, když ve skutečnosti se jedná o výdaje na domácnost.
Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 19. 6. 2021 smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním č. hodnota. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 16 990 Kč s úrokovou sazbou 26,28 % ročně, kdy výše měsíční splátky činila 4 % z dlužné částky. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila s převodem peněžních prostředků ve výši prvního čerpání úvěru přímo ve prospěch osoby prodávající zboží uvedené v sekci Informace o zboží, tj. iPhone 11, 64GB, (PRODUCT)RED? a další zboží za cenu 16 990 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy byly Úvěrové podmínky společnosti právnická osoba. – Anonymizováno platné od datum, které žalobkyně soudu předložila. Smlouva o úvěru byla uzavřena za pomoci prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem Anonymizováno. Úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Dále bylo ve smlouvě ve spojení s článkem Anonymizováno úvěrových podmínek stanoveno, že v případě prodlení žalované s úhradou splátky je žalobkyně oprávněna účtovat jí účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním, kdy ke dni uzavření smlouvy byla výše nákladů vypočtena na 100 Kč za měsíc vymáhání, přičemž tato částka se mohla v budoucnu měnit a žalobkyně byla povinna tuto výši žalované písemně oznámit. Dále byla žalobkyně oprávněna účtovat smluvní pokutu ve výši 500 Kč (v případě dlužné splátky nižší než 500 Kč maximálně ve výši dlužné splátky) a jednorázovou smluvní pokutu po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky.
Ve smlouvě bylo uvedeno, že žalovaná je od února 2021 zaměstnána u společnosti právnická osoba. s čistým měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, bydlí u rodičů, je svobodná, bezdětná a příjem ostatních členů domácnosti činí 60 000 Kč měsíčně.
Informace o žalované a výsledky lustrací v příslušných registrech jsou shrnuty v úvěrové kartě klienta („Anonymizováno“), z níž plyne, že žalovaná je svobodná, bezdětná a bydlí u rodičů. Dále je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s měsíčním příjmem ve výši 30 000 Kč, příjem partnera žalované činí 60 000 Kč a žalovaná splácí jiným společnostem 5 000 Kč měsíčně. Lustrace žalované v příslušných registrech byly negativní (nebylo proti ní vedeno insolvenční ani exekuční řízení, u výsledků z ostatních registrů je uvedeno OK). Žalobkyně provedla výpočet disponibilní částky domácnosti žalované s tím, že zohlednila měsíční příjem žalované ve výši 23 300 Kč a příjem ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč měsíčně, jako výdaje vzala žalobkyně v úvahu splátky jiným společnostem ve výši 9 972 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 2 713 Kč, životní minimum členů domácnosti ve výši 3 860 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 680 Kč; žalobkyně tak vycházela z disponibilní částky domácnosti žalované ve výši 66 075 Kč. Údaj měsíční výdaje domácnosti ve výši 5 000 Kč uvedené žalovanou je v kolonce přeškrtnut.
Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná v době před poskytnutím úvěru měla tři „existující“ splátkové úvěry u dalších nebankovních poskytovatelů úvěrů, osm žádostí o úvěr ze dne 26. 5. 2021 jí bylo odmítnuto, ve stavu „ukončeno“ bylo evidováno třicet jedna splátkových úvěrů, jeden nesplátkový Dále měla žalovaná jeden „existující“ úvěr z karty, jeden takový úvěr již měla „ukončený“. Co se týče existujících úvěrů, tak součet měsíčních splátek činil 16 052 Kč a celková částka, která zbývala žalované splatit činila 588 415 Kč. Co se pak týká úvěru označeného jako úvěr z karty, zde se jednalo o úvěr na stavební spoření s poskytnutým úvěrovým rámcem 462 518 Kč, se zbývající částkou k doplacení 616 000 Kč a s výší měsíční splátky 3 520 Kč.
Z doloženého výpisu z běžného účtu žalované bylo zjištěno, že dne 13. 5. 2021 došla na tento účet žalované mzda ve výši 23 018 Kč a dne 11. 6. 2021 mzda ve výši 23 680 Kč.
Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkem 21 450 Kč a uhradila celkem 16 505 Kč.
Dopisem ze dne 22. 11. 2022, jehož odeslání dne 23. 11. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 30. 1. 2023, jejíž odeslání dne 31. 1. 2023 žalobkyně prokázala podacím archem.
Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak je upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
Smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s § 561 odst. 1 občanského zákoníku: „(1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle § 562 odst. 1 občanského zákoníku, který stanoví, že „(1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7 (ve znění účinném do 23. 7. 2021) „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smluv způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl přístup pouze žalovaný po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“
Co se týká příjmů žalované, ty byly před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyní ověřeny výpisem z běžného účtu, žalovanou uvedený příjem ostatních členů domácnosti ve výši 60 000 Kč však nebyl ničím doložen. Z výdajů žalované žalobkyně ověřovala pouze její měsíční splátkové zatížení (zde však kalkulovala s částkou 9 972 Kč, ačkoli dle údajů z NRKI se jednalo o částku 16 052 Kč), ostatní výdaje (na bydlení, na jídlo, ošacení a další běžné výdaje neověřovala vůbec a vycházela pouze ze statistických údajů (vzala v potaz normativní náklady na bydlení a životní minimum). Tento postup je však zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Soud nikterak nezpochybňuje postup, kdy žalobkyně za účelem posouzení úvěruschopnosti klienta využívá automatizovaný systém vytvořený odbornými zaměstnanci. Je však nezbytné, aby vstupní údaje, jež mají být tímto systémem vyhodnocovány, byly řádně ověřeny. Dále soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná měla v době podání žádost o úvěr řadu jiných závazků, a to úvěry se splátkami v celkové výši 16 052 Kč a souhrnnou částkou zbývající k doplacení ve výši 588 415 Kč a celkem osm žádostí z 26. 5. 2021 jí bylo odmítnuto. Uvedené skutečnosti vzbuzující pochybnosti o úvěruschopnosti žalované měly žalobkyni vést k důkladnému prověřování její finanční situace, zejména stran jejích výdajů, což však žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze vyčerpanou jistinu ve výši 21 450 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
Žalovaná žalobkyni celkem uhradila částku 16 505 Kč a zbývá jí uhradit na jistinu částku 4 945 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 22. 11. 2022, jejichž odeslání dne 23. 11. 2022 žalobkyně prokázala podacím archem. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta 14 dnů od sepsání výzvy, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 6. 12. 2022 a ode dne následujícího, tj. ode dne 7. 12. 2022, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 256,05 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 945 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do části požadované jistiny ve výši 9 033,71 Kč, co do poplatků za vedení účtu ve výši 156 Kč, poplatků za pojištění ve výši 76,11 Kč, co do nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, co do smluvní pokuty ve výši 1 175 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 384,13 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 11 971,60 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 7. 12. 2022 do 11. 4. 2023 ve výši 458,06 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 033,71 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení soud žalobu zamítl.
Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, 695 46 Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.