Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
9 C 30/2024-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Hankovou ve věci
žalobkyně: právnická osoba a.s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 145 825,91 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 106 092,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 39 733,33 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 466,60 Kč vzniklým sazbou 13,99 % ročně z částky 143 881,91 Kč od datum do datum, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 716,92 Kč vzniklým zákonnou sazbou ročně z částky 143 881,91 Kč od datum do datum, s úrokem ve výši 13,99 % ročně z částky 143 881,91 Kč od datum do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 143 881,91 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 139 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 106 092,61 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 39 733,33 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 466,60 Kč vzniklým sazbou 13,99 % ročně z částky 143 881,91 Kč od , datum, do , datum, , s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 716,92 Kč vzniklým zákonnou sazbou ročně z částky 143 881,91 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem ve výši 13,99 % ročně z částky 143 881,91 Kč od , datum, do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 143 881,91 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 139 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 145 825,91 Kč z titulu smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně. Společnost právnická osoba. (dále také „ČS“) uzavřela se žalovaným dne datum smlouvu o úvěru č. hodnota, jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, na základě které ČS poskytla žalovanému částku 150 582 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit za to úrok 13,99 % ročně a dále poplatky dle odstavce 4.2. smlouvy, a to v měsíčních splátkách po 2 800 Kč. Žalovaný neplnil svůj závazek a dostal se s úhradou splátek do prodlení a ČS tudíž vzniklo právo prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle Sazebníku, což banka udělala a prohlásila úvěr dne datum za okamžitě splatný. Žalovaný se počínaje dnem následujícím dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu a dluží žalobkyni částku 143 881,91 Kč na jistině, 1 944 Kč na poplatcích, 3 466 Kč na smluvním úroku (13,99 % ročně z jistiny do datum), částku 3 716,92 Kč na zákonném úroku z prodlení (z řádně a včas nesplacených částek do datum, smluvní úrok z jistiny od datum do zaplacení a úrok z prodlení 15 % ročně z jistiny od datum do zaplacení. Smlouvou o postoupení souboru pohledávek ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum ČS postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou, avšak žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.
2. Žalobkyně doplnila, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet tak, že vyšla z údajů poskytnutých klientem, kontrolovala informace v interních a externích databázích, nahlédla do insolvenčního rejstříku, jakož i do informací z CBCB a jeho příjem a výdaje odhadnuté na základ historických dat z ČSÚ spolu porovnala a získala tak částku disponibilních zdrojů. Žalovaný v žádosti uvedl příjem 23 000 Kč, což ČS zkontrolovala na základě příchozích transakcí na jeho účet vedený u ČS. Jelikož žalovaný v žádosti uvedl výdaje 0 Kč, předchůdkyně žalobkyně výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace stanovila dle svého interního ekonomického modelu na 6 777 Kč, a dále učinila dotaz do CCB a vlastních systémů, přičemž zjistila, že žalovaný měl ü ČS revolvingový úvěr s limitem 40 000 Kč, dále dva hotovostní úvěry v ČS, které byly předmětnou smlouvou zkonsolidovány.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne datum náhradním způsobem. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.
4. Ze žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Smlouvou o úvěru ze dne datum bylo prokázáno, že v dohodě ČS jako banka prohlásila, že sa zavazuje žalovanému jako úvěrovanému poskytnout úvěr v celkové výši 150 582 Kč s tím, že jej splatí nejpozději do datum v měsíčních splátkách po 2 800 Kč. Úroková sazba byla ujednána na 13,99 % ročně. Strany si ujednaly i pojištění úvěru, za kterou si ČS účtovala paušální úhradu ve výši dle aktuálně platného ceníku, jejíž výše je odvozena od výše ujednané splátky úvěru a ke dni uzavření citované smlouvy činila 196 Kč. Úhrada měla být placena samostatně za každý započatý kalendářní měsíc. Ze Smlouvy navíc vyplývá, že se jednalo o konsolidaci a úvěr tedy bude užit na úhradu dvou dluhů u ČS v celkové výši 143 582 Kč s tím, že zbytek prostředků do poskytnuté částky může žalovaný užít dle libosti.
5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila společnost ČS pohledávku za žalovaný postupníkovi I-Xon a. s. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum postoupila společnost I-Xon a. s. jako postupitel pohledávku za žalovaný za sjednanou úplatu žalobkyni jako postupníkovi. Postoupení pohledávky ČS oznámila žalovanému dopisem ze dne datum, který předala k poštovní přepravě dne datum. Stejnou skutečnost oznámila žalovanému i společnost IXon a. s. poté, co pohledávku postoupila žalobkyni, a to dopisem ze dne datum.
6. Předžalobní upomínkou ze dne datum bylo prokázáno, že zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě shora uvedeného dluhu ve lhůtě 7 dnů ode dne odeslání této výzvy. Žalobkyně rovněž žalovanému sdělila, že pokud dluh nezaplatí má tento dopis brát jako předžalobní výzvu. Dle připojené kopie poštovního podacího archu byla tato výzva předána k poštovní přepravě dne datum.
7. Z „Podkladů pře súdne konanie“ soud vypočítal, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 44 489,39 Kč, přičemž soud jako úhrady počítal operace s názvem „splátka poplatku“, „bezhotovostní splátka úvěru“, „splátka úroku z prodlení“, „splátka jistiny po splatnosti“ a „splátka jistiny“. Touto listino u bylo rovněž prokázáno, že ČS žalovanému skutečně poskytla prostředky ve výši 150 582 Kč, a to dne datum. Žalovaný uhradil poslední řádnou splátku dne datum, poté po splatnosti ještě uhradil dne datum částku 2784 Kč a poté již hradil splátky po splatnosti a ve výších pár stovek korun. Od datum již neuhradil ničeho.
8. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil, že z účtu vždy odešlo více prostředků, než na něj v daný měsíc přišlo, s výjimkou měsíce června rok, kdy však na účet přišla úhrada 100 000 Kč, jako úhrada od jméno FO. Z výpisů bylo zjištěno, že příjmy žalovaného si žalobkyně ověřit mohla, jelikož výplata přicházela žalovanému právě na tento účet. Jinak soud z výpisů nezjistil nic, výpisy neobsahují žádné pravidelné výdaje, spíše se jedná o vklady a odesílání různých částek. Navíc z výpisu ani není patrné, zda na účtu byly uloženy prostředky žalovaného či i další prostředky od jiné osoby.
9. Z listin y nazvané Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že ČS popsala, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného (viz žalobní tvrzení) a dále je zde uvedeno, že v databázi CCB byly k žalovanému vyhledány tři kontrakty, tedy shodně, jak žalobkyně tvrdila.
10. Z dalších předložených listin soud s ohledem na níže rozvedený právní závěr již nic nezjišťoval. Všechny shora uvedené důkazy soud následně hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci.
11. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru ze dne datum se společnost ČS poskytla žalovanému částku 150 582 Kč při úrokové sazbě 13,99 % ročně s tím, že žalovaný se zavázal tuto částku spolu s úrokem uvedené společnosti vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 800 Kč. ČS tyto finanční prostředky žalovaný načerpal dne datum, a to jednak na úhradu předchozích dvou závazků žalovaného u ní (celkem 143 582 Kč) a zbytek na libovolné užití. Před sjednáním dohody společnost ČS zkoumala schopnost žalovaného splácet dohodnuté splátky tak, že žalovaný vyplnil žádost, ve které uvedl příjmy 23 000 Kč a výdaje 0 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně lustrovala žalovaného v databázi CCB, jakož i ve vlastních systémech. Příjem ze zaměstnání si předchůdkyně žalobkyně ověřila výpisy z účtu. Skutečné výdaje žalovaného nebyly nijak zjišťovány, žalobkyně je pouze odhadla na základě vlastního ekonomického modelu, resp. historických dat ČSÚ. Na výpisech z účtu je patrné, že žalovaný utrácel více, než činily jeho příjmy a jeho konečný zůstatek na účtu byl na konci měsíce většinou záporný. Žalovaný následně porušoval povinnosti, neplnil splátky řádně a včas. Žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 44 489,39 Kč. Společnost ČS následně dohodou ze dne datum prodala pohledávku za žalovaným společnosti I-Xon a. s., která ji následně smlouvou datovanou dne datum prodala žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisy ze dne datum a datum. Žalobkyně dopisem ze dne datum vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody do 7 dnů od data odeslání, a zároveň jej poučila, že pokud dluh nezaplatí má tento dopis brát jako předžalobní výzvu. Tato zásilka byla do poštovní přepravy dána dne datum.
12. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU “) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 87 odst. 1 ZSU Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které ČS poskytla žalovanému prostředky ve výši 150 582 Kč na splacení jeho předchozích závazků a ve zbytku k libovolnému užití. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat ZSU , jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU ).
17. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 .
18. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Pokud se jedná o příjmy, předchůdkyně žalobkyně si tyto ověřila dostatečně, když k tomu dle svých tvrzení využila historické výpisy z účtu žalovaného, jejichž předložením tuto skutečnost i prokázala. Z předložených důkazů dále vyplývá, že žalobkyně zcela rezignovala na ověření reálných výdajů žalovaného, a to ať už se týká bydlení či jiných potřeb, na které žalovaný měsíčně vynakládá prostředky. Soud má za to, že v případě výdajů nelze vycházet jen a pouze ze statistických údajů, ze kterých vychází interní ekonomický model předchůdkyně žalobkyně, ale je potřeba každý případ posuzovat individuálně a výdaje žalovaného zjišťovat a alespoň obecně ověřit, ať už se jedná o výpis z účtu, nájemní smlouvu, dokladů SIPO, faktur apod. za období přiměřené tomu, aby z něj byly patrné pravidelné výdaje žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalobkyně sice soudu předložila výpisy z účtu žalovaného, avšak k prokázání zkoumání příjmové stránky, nikoliv té výdajové. Z výpisu je však stejně patrné, že žalovaný utrácel většinou více než na účet došlo, navíc z příchozích transakcí je těžko znatelné, zda se na účtu nacházely pouze jeho prostředky nebo i prostředky jiné osoby (viz příchozí platba 100 000 Kč). Jelikož se navíc jednalo o produkt konsolidující předcházející závazky žalovaného, měla si ČS počínat o to pečlivěji a výdaje žalovaného zkoumat o to lépe. Namísto toho se žalobkyně spokojila s tvrzením žalovaného o výdajích ve výši 0 Kč a namísto nich si dosadila své, ničím neověřené částky vyplývající ze statistiky (6 750 Kč byla v roce rok částkou životního minima na dvě spolužijící dospělé osoby). Posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr proto nebylo dle závěru soudu dostatečně a správné, proto právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, zejména pokud se týká výdajové stránky. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, jak mu nyní ukládá § 87 odst. 1 ZSU (nad rámec i obecný právní předpis v § 588 o. z. stanoví, že je soud povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet, neboť předmětný úvěr je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání). V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního nebo břemene tvrzení, ale na podkladě zjištěného skutkového stavu, který ve vztahu k úvěruschopnosti, vyhodnotil jako nedostatečný.
19. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 odst. 1 ZSU a uložit žalovanému povinnost vrátit zbytek neuhrazené jistiny Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 150 582 Kč a žalovaný jí vrátil částku 44 489,39 Kč, pročež jí stále dluží částku 106 092,61 Kč, kterou musí žalobkyni vrátit. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení uvedené částky. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení a dalšího příslušenství, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU , které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku , totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160 , který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dle předložené historie uhradil poslední řádnou splátku dne datum (poté hradil splátky po splatnosti a ve výších pár stovek korun), je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit. Ve zbytku proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož mělli účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný. Soud kapitalizoval požadované a přiznané příslušenství ke dni vydání rozsudku (jak toto vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ) a zjistil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 106 092,61 Kč (58 % celku) a neúspěšná v částce 76 471,65 Kč (42 % celku), z čehož vyplývá, že po odečtení neúspěchu od úspěchu, má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 16 %. Soud při výpočtu nákladů řízení postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT “). Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku 5 834 Kč a dále z odměny za zastupování advokátem za 3 úkony právní pomoci po 6 940 Kč podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 6. AT za přípravu a převzetí věci, předžalobní upomínku, sepis žaloby, tj. celkem 20 820 Kč, za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT , tj. 900 Kč, a to vše navíc zvýšené o 21% DPH (z částky 21 720 Kč), tj. 4 562 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně činí 32 116 Kč. Jelikož má žalobkyně právo na náhradu nákladů pouze v rozsahu 16 %, soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatil částku 5 139 Kč.
21. Lhůtu k plnění soud v případě výroků I. a III. rozsudku stanovil v souladu s § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když k jinému postupu neshledal podmínky.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve FrýdkuMístku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.