Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 269/2023-24
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: jméno zainteresované osoby., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne datum bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení částky 15 471,52 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 471,51 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 171,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 516,29 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 439,62 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111026923, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 471,51 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 171,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 516,29 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 439,62 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo 3703-223781/0710, VS: 1111026923, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 15 471,52 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 10 439,62 Kč a příslušenství 5 031,90 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba., dne 20. 7. 2020 smlouvu o úvěru číslo, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal v místě svého bydliště oproti podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného příslušenstvím v celkové výši 12 888 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů a inkasního poplatku. Celkovou částku 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 9. 2021. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 8 999,99 Kč, která byla započtena původním věřitelem zčásti jak na úhradu jistiny, tak na úhradu příslušenství a poplatků. Strany si ve smlouvě dále sjednaly, že pokud žalovaný poruší svoji povinnost platit měsíční splátky řádně a včas, je povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, kterou žalobkyně požadovala pouze za dobu od 21. 9. 2021 do 16. 1. 2023 v kapitalizované výši 5 031,90 Kč. Dluh žalovaného se stal splatným nejpozději dnem splatnosti poslední předepsané splátky, tj. dnem 20. 9. 2021, od 21. 9. 2021 se tak žalovaný dostal do prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 2. 2023, s účinností k 3. 2. 2023, uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalobkyně došlo k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 9. 2. 2023, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 33 140,31 Kč (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje). K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, do které uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listin y či doklady, které byly žalovaným předloženy k posouzení jeho bonity a úvěruschopnosti. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem žádosti o úvěr. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Neboť dospěl k závěru, že žalovanému měsíčné zbývalo k úhradě případných ostatních závazků částka ve výši 10 913 Kč. Veškeré relevantní informace o obsahu závazku a povinností plynoucích z uzavřené smlouvy žalovaný získal z dokumentu Standardní informace o spotřebitelském úvěru, kdy seznámení se s obsahem tohoto dokumentu žalovaný potvrdil připojením vlastnoručního podpisu na uvedený dokument. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 30. 10. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 20. 11. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o úvěru ze dne 20. 7. 2020 vč. smluvních podmínek a předpisu splátek, žádosti o úvěr ze dne 20. 7. 2020, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 7. 2020, dokumenty k ověření bonity (pracovní smlouva, čestné prohlášení a výplatní pásky za období 4-6/2020), smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022 ve znění dodatku ze dne 3. 6. 2022 a ze dne 1. 2. 2023, oznámením právního předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 9. 2. 2023 včetně podacího archu ze dne 10. 2. 2023 a předžalobní upomínkou ze dne 24. 5. 2023 vč. podacího archu ze dne 29. 5. 2023. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 20. 7. 2020 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které právnická osoba. poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč (celkem navýšené o 12 888 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného (žádosti o úvěr) bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíčním čistým příjmem ve výši 15 773 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 4 860 Kč měsíčně, která sestává z částek 1 000 Kč za bydlení a energie a částky 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku 10 913 Kč. S tím, že žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost.. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v žádosti o úvěr prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, řidičský průkaz a kartičku pojištěnce. Dále ověřil pracovní smlouvu a výplatní pásky za období 4-6/2020, ze kterých bylo zjištěno, že průměrný příjem žalovaného by činil cca 19 000 Kč měsíčně pokud by nebyl v exekuci a veškerá mzda by nebyla strhávána. Smlouvou o postoupení pohledávek došlo dne 3. 2. 2023 k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 9. 2. 2023 a současně byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu, který byl odeslán dne 10. 2. 2023. Dopisem ze dne 24. 5. 2023 oznámil právní zástupce žalobkyně převzetí věci advokátní kanceláří a opětovně vyzval k úhradě dluhu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 24. 5. 2023 a odeslána 29. 5. 2023 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 2. 6. 2023.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jeho pracovní smlouvu a výplatní pásky, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období apod.). Z těchto listin vyplývá, že žalovaný byl v exekuci a jeho průměrný měsíční příjem za období 4-6/2020 by činil cca 19 000 Kč čistého, avšak vzhledem k exekuci mu byla celá výše mzdy strhávána. Soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v žádosti o úvěr totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda žalovaný měl žít s někým ve společné domácnosti a zda jsou tito výdělečně činní a jaká je výše jejich příjmů, neboť i toto má vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Z žádosti také vyplývá, že žalovaný měl měsíční výdaje na bydlení toliko 1 000 Kč, byl v exekuci a celá výše mzdy mu byla z platu strhávána, kdy již tato skutečnost by měla být alarmující pro poskytovatele úvěru, aby postupoval velmi opatrně a zvážil skutečná rizika, zda poskytnout žalovanému úvěr za této situace. V žádosti o úvěr původní věřitel prohlásil jako použitelný měsíční příjem částku 10 913 Kč, přičemž soudu není známo, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně k této částce dospěl, když žalovaný byl v exekuci a byly mu prováděny srážky ze mzdy. Z výše uvedeného lze konstatovat, že žalovaný není schopen splácet jakýkoli úvěr. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 20. 7. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 20. 7. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 8 999,99 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 6 000,01 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 -160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 6 000,01 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny spolu se smluvní pokutou, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 9 471,51 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 15 471,52 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.