Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
8 C 54/2024-36
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1, Anonymizováno.Anonymizováno. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o 23.399,74 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.847 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8.847 Kč od 2. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 14.552,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.883,24 Kč od 2. 10. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 14.416,72 Kč od 22. 9. 2022 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8.847 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8.847 Kč od 2. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 14.552,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.883,24 Kč od 2. 10. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 22,02 % ročně z částky 14.416,72 Kč od 22. 9. 2022 do zaplacení.III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 23.399,74 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. hodnota uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba. a žalovaným dne datum. Žalobkyně požadovala uhradit dlužnou jistinu ve výši 14.416,72 Kč, dlužný obchodní úrok ve výši 2.313,52 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 6.669,50 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba. a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru bezúčelového. Celková výše úvěru 15.000 Kč. Celková částka k úhradě 42.192 Kč. Doba trvání úvěru 48 měsíců. Výše splátky 849 Kč, počet splátek 48. Zápůjční úroková sazba 64,65 % ročně. Dle části B smlouvy čl. 6.1. byla sjednána smluvní pokuta ve výši 249 Kč za každou splátku, u které se dlužník ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Dle čl. 6.5. smlouvy vzniká nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru). Žalovaný na daný případ uhradil částku ve výši 6.153 Kč (tvrzení žalobkyně). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a společným prohlášením smluvních stran o postoupení pohledávek ze dne datum a oznámením o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání. Dále má soud za prokázané, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobkyně zaslán přípis ze dne 21. 9. 2022, kterým bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k úhradě vzniklého dluhu nejpozději do 10 dnů od data odeslání oznámení (oznámení z 21. 9. 2022). Žalovaný čerpal celkem částku ve výši 15.000 Kč (smlouva o úvěru, doklad o vyplacení úvěru ze dne datum). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě vzniklého dluhu předžalobní výzvou (výzva ze dne 3. 11. 2023 včetně dokladu o odeslání).
5. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení v podání z 24. 4. 2024 a ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru uvedla, že tyto povinnosti byly právním předchůdcem žalobkyně splněny. Uvedla, že žalovaný předložil právnímu předchůdci výpis z účtu, tj. potvrzení o přijetí mzdy za 8, 9, 10 a 11/2021 a byl tak zjištěn průměrný měsíční příjem ve výši 15.443 Kč. Další údaje zjištěného ohledně žadatele o úvěr jsou zapsány ve formuláři hodnocení klienta. Ohledně výdajů žalovaného bylo postupováno dle informací získaných od žalovaného a bylo kalkulováno životní minimum stanovené zákonem ve výši 3.860 Kč. Dále byl žalovaný prověřen v registrech NRKI a SOLUS. Z předloženého hodnocení klienta vyplývá pravidelný čistý měsíční příjem klienta 15.443 Kč ze zaměstnání. Je uveden výdaj životní minimum 3.860 Kč a dále bydlení 2.603 Kč. Je uveden zaměstnavatel právnická osoba. v adresa s datem nástupu 2. 11. 2020. Jako hlavní pracovní poměr je uvedeno, že se nejedná o pracovní poměr na dobu určitou. Vzdělání uvedeno maturita (karta hodnocení klienta). Dále byly doloženy výtisky od právnická osoba s uvedením od právnická osoba. pro majitele účtu Jméno zainteresované osoby 0/0. Datum zaúčtování 15. 11. 2021 na částku 16.186 Kč, dne 15. 10. 2021 na částku 15.686 Kč, dne 15. 9. 2021 na částku 14.458 Kč a dne 18. 8. 2021 na částku 10.097,76 Kč (výtisky). Výsledkem výpisu záznamu z registru SOLUS je výsledek negativní. U výpisu z NRKI je uvedeno skóre 331 (výpisy).
6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku , kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019 -103 ze dne 5. 11. 2019).
9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech žalovaného a ověřením ve veřejných registrech. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval výdajovou stránkou poměrů žalovaného, když ohledně výdajů je zohledněno pouze životní minimum klienta a zřejmě žalovaným uváděné náklady na bydlení. Dále nebylo zjišťováno, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby. Tím, že právní předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedl lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl vedena, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.
10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno FO ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
11. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
13. S ohledem na výše uvedené vyhověl soud žalobě co do poskytnuté jistiny ve výši 15.000 Kč ponížené o žalovaným provedené úhrady ve výši 6.153 Kč. Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení (povinnost k plnění) nastává dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku dochází následující den k prodlení (viz rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 3 Odo 871/2005 ). Žalobkyně tedy v případě nároku z bezdůvodného obohacení musí o plnění nejdříve požádat. Za takovou výzvu k plnění považuje soud oznámení o zesplatnění úvěru a závěru výzvu k plnění ze dne 21. 9. 2022. V této výzvě byla poskytnuta žalovanému lhůta k plnění do 10 dnů od odeslání oznámení. Žalovaný je tak v prodlení od 2. 10. 2022. Zákonné úroky z prodlení byly přiznány v souladu s ust. § 1970 obč. zákoníku ve výši dle nař. vlády č. 351/2013 Sb. Další nároky uplatněné žalobou byly shledány nedůvodnými s ohledem na dovozenou absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy a byly zamítnuty.
14. O náhradě nákladů rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s ohledem na procesní úspěch žalovaného ve věci. Dle obsahu spisu žalovanému náklady řízení nevznikly a žalovaný náklady řízení nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu ).