Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 49/2024-134
Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudkyní Mgr. Ivou Opletalovou ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno a. s., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 7 069,06 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 155,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 2 913,80 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 8,30 % ročně z částky 7 069,06 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 069,06 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 597 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 155,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se částečně zamítá co do částky 2 913,80 Kč, co do úroku z úvěru ve výši 8,30 % ročně z částky 7 069,06 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 069,06 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 597 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Návrhem doručeným soudu dne 10. 4. 2024 domáhala se žalobkyně zaplacení částky 7 069,06 Kč spolu s úrokem z úvěru, zákonným úrokem z prodlení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že dne 2. 9. 2021 uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru s úvěrovým rámcem 5 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut, žalovaný se zavázal úvěr splácet a uhradit poplatek a úroky z úvěru. Před uzavřením smlouvy došlo k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. právnická osoba s obchodními podmínkami, které byly součástí smluvního ujednání, byla žalovanému ze strany žalobkyně zaslána výpověď úvěrové smlouvy a výzva k úhradě dlužné částky, na základě čehož byla smlouva vypovězena ke dni 2. 9. 2022. Žalovaný dluh neuhradil, žalobkyně proto požaduje dále úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení, vše z dlužné částky (evidované do 31. 3. 2024) od 1. 4. 2024 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslané upomínce.
2. Žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla z údajů uvedených v žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 28. 8. 2021, které zaznamenala do tabulky posuzování. Žalovaný uvedl, že jeho průměrná výše příjmů odpovídá částce 20 000 Kč od zaměstnavatele právnická osoba. adresa. Příjem žalovaného si žalobkyně ověřila z výpisu z účtu, kam žalovanému v období od 1. 3. 2021 do 31. 8. 2021 příjem v průměrné výši 18 924 Kč přicházel. Žalovaný uvedl, že nemá žádný další úvěr, což si žalobkyně ověřila v bankovním registru klientských informací BRKI a kopii záznamu doložila k žalobě. K dalším výdajům uvedl žalovaný v žádosti částku 5 000 Kč, kterou si žalobkyně ověřila z transakční historie účtu žalovaného, k němuž poskytla kontokorentní úvěr, a výsledek posuzování zaznamenala do tabulky posuzování. Žalobkyně na straně výdajů pracovala s částkou 9 885 Kč, kterou vypočetla jako částku aktuálního životního minima, nezbytných výdajů žalovaného podle transakční historie a nezbytných výdajů uvedených v žádosti o úvěr. Částku výdajů žalobkyně z vlastní iniciativy navýšila oproti tvrzení žalovaného a s ní poté počítala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Při odečtení výdajů ve výši 9 885 Kč od příjmu zbývalo žalovanému na splácení dluhů alespoň 9 039 Kč, což značně převyšovalo simulovanou splátku úvěru ve výši 200 Kč. Žalobkyně proto úvěr žalovanému poskytla.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10 ).
4. Soud proto projednal věc v nepřítomnosti žalovaného, který se, ač řádně předvolán, k jednání nedostavil.
5. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 2. 9. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, na základě které se žalovanému zavázala na jeho běžný účet č. č. účtu zřízený na základě Rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne 8. 1. 2016 poskytnout kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč s dobou trvání spotřebitelského úvěru 1 rok s možností obnovy poskytnutí úvěru na následující rok (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č.l. 14, rámcová smlouva č.l. 16). Učinili tak na základě elektronické žádosti žalovaného o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 28. 8. 2021, v níž žalovaný uvedl, že má průměrný měsíční příjem 20 000 Kč od právnická osoba. adresa, nemá žádné další závazky či úvěry, nezbytné výdaje činí částku 5 000 Kč (viz žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru č.l. 30). Žalovaný kontokorentní úvěr vyčerpal (viz výpisy z účtu č.l. 32 a násl.) a podle tvrzení žalobkyně dluh ve lhůtě splatnosti (do jednoho roku) neuhradil. Dne 10. 6. 2022 odeslala žalobkyně žalovanému v souladu s obchodními podmínkami (viz č.l. 27) na jeho adresu uvedenou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru výpověď úvěrové smlouvy a výzvu k úhradě dluhu, na základě které žalobkyně ke dni 2. 9. 2022 smlouvu o úvěru vypověděla (viz výpověď č.l. 96). Naposledy byl žalovaný upomínán předžalobní upomínkou ze dne 2. 2. 2024 (viz výzva k plnění, doručenka č.l. 104).
6. Žalobkyně ani přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. neprokázala, že by před poskytnutím úvěru žalovanému měla jím uváděné údaje o příjmech, výdajích a konkrétní finanční i celkové životní situaci za ověřené. Z doložené transakční historie účtu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně ověřovala příjem žalovaného. Výdaje však žalobkyně vzala v potaz pouze v odhadované výši a dostatečně je neověřila.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb. “), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
8. Podle soudu však žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.
9. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka).
10. V projednávané věci vyšla žalobkyně z prohlášení žalovaného, které ověřovala pouze omezeně v rozsahu příjmů žalovaného. K výdajům však vzala v potaz neověřené tvrzení žalovaného, že jeho výdaje činí částku 5 000 Kč, aniž by dále zjišťovala, z čeho se částka výdajů skládá. Sama pak ověřovala výdaje žalovaného z jeho výpisu z účtu za předcházející měsíce. Z nich však vyplývá, že žalovaný většinu svých finančních prostředků několik dní po obdržení mzdy od zaměstnavatele právnická osoba. vybral z bankomatu v hotovosti a dále provedl pouze minimum plateb kartou (většinou za nákup potravin v řádu stokorun). Z transakční historie tak nebylo možné ověřit, jaké má žalovaný výdaje na bydlení a další nutné výdaje. Žalobkyně při výpočtu výdajů žalovaného přistoupila k odhadu jeho výdajů na základě částky životního minima, tvrzení žalovaného a několika položek výdajů zjistitelných z výpisu z účtu. Vzhledem ke zjištěným (resp. nezjištěným) skutečnostem neměla z pohledu soudu žalobkyně dostatek (ověřených) informací pro to, aby mohla řádně a s odbornou péčí vyhodnotit, je-li žalovaný úvěruschopen či nikoli. Poskytla-li spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb.
11. Po poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. žalobkyně uvedla, že posuzování úvěruschopnosti probíhá automaticky tak, že jsou z výpisů z účtu zaznamenávány zbytné a nezbytné výdaje do excelovské tabulky, přičemž k posouzení úvěruschopnosti jsou brány v potaz nezbytné výdaje. V případě pochybností se provádí dotaz na klienta k doplnění informací. Žalobkyně navrhla doplnění dokazování kopií komunikace s klientem. Soud návrh žalobkyně na doplnění dokazování zamítl, jelikož ani existence takového důkazu (která podle vyjádření žalobkyně byla i tak nejistá) by nemohla zvrátit výsledek řízení. Ani prokázaná skutečnost, že si žalobkyně zjišťovala podrobnější strukturu výdajů od žalovaného by nepostačovala ke splnění požadavků zákona 257/2016 Sb. na posouzení úvěruschopnosti, jelikož žalobkyně nedisponovala důkazy, z nichž by vyplývalo, že si zjištěné informace o výdajích žalovaného ověřila. Komunikace s žalovaným by k ověření jeho výdajů nepostačovala.
12. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (podobně jako i za dřívější úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016 – srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb. , ve znění účinném od 1. 12. 2016 do 28. 5. 2022, mohla sice navozovat dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona), při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ) a i s odkazem na naznačené stanovisko SDEU z roku 2014 je nepochybné, že novou úpravou sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, nikoliv její oslabení (viz dále důvodová zpráva i samotný rozsah nové úpravy). SDEU ostatně přímo ve vztahu k aplikované úpravě rozhodl ve věci C-679/18 (dne 5. 3. 2020) k předběžné otázce tuzemského soudu tak, že ukládala-li spotřebiteli povinnost uplatnit námitku neplatnosti smlouvy ve stanovené lhůtě, pak nebyla souladná se směrnicí (proto také viz dnešní znění § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , účinného podle zákona č. 96/2022 Sb. od 29. 5. 2022, podle kterého přihlédne soud k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v důsledku nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i bez návrhu). Je-li cílem nové úpravy „posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být stanovením účinných sankcí (absolutní, nikoli relativní neplatnosti právního jednání porušujícího zmíněná kogentní ustanovení) dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností. Uvedený výklad je konečně podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , podle kterého „to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
13. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která odpovídají předloženým listinným důkazům, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný provedl na účtu debetní transakce v částce 125 332,27 Kč a uhradil na účet částku 121 177,01 Kč (včetně počátečního zůstatku na účtu). Rozdíl mezi debetními transakcemi a úhradami činí částku 4 155,26 Kč, o kterou se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.
14. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na úrok z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaný dostane až tehdy, neuhradí-li dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou soud považuje za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 597 Kč, přičemž tato částka představuje 17,6 % z jejich celkové výše 3 391 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,8 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,2 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 069,06 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada nákladů za účast u jednání soudu dne 3. 7. 2024, kterého se zúčastnila pověřená zaměstnankyně, ve výši 100 Kč jako náklady nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. – soudu je z úřední činnosti známo, že se jedná o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč (viz § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ). Žalobkyni náleží též cestovné za cestu vlakem z Prahy do Kroměříže a zpět ve výši 1 202 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.