Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
14 C 160/2024-12
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Vladimírou Fikkerovou ve věci
žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci]
proti
žalované: [osobní údaje žalované]
pro 112.302,27 Kč / úvěr
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 90.872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 90.872Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 21.430,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 35.612,16 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, úroku kapitalizovaného za období od 16. 8. 2023 do 21. 1. 2024 částkou 14.181,89 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13.797 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 90.872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 90.872Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba na zaplacení částky 21.430,27 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 35.612,16 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, úroku kapitalizovaného za období od 16. 8. 2023 do 21. 1. 2024 částkou 14.181,89 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč se zamítá.III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13.797 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 112.302,27 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. 140033 ze dne 22. 3. 2022.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 22. 3. 2022, z žádosti o doplňkové služby PODPORA, ze smlouvy o zřízení Doplňkové služby PODPORA ze dne 22. 3. 2022 bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 125.000 Kč, a to tak, že pouze částka ve výši 32.023 Kč měla být vyplacena na účet žalované, částka 80.477 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně coby věřitele žalované ze smlouvy [číslo] ze dne 20. 9. 2021 a částku ve výši 12.500 Kč započetla žalobkyně na své náklady na náklady související s vyřizováním úvěru žalované. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 29 % v 72 měsíčních splátkách po 5.407 Kč (3.680 Kč splátka úvěru a 1.727 Kč za doplňkové služby PODPORA), celkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 264.960 Kč RPSN činila 39,84 %. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátky bylo v čl V sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, právo na poplatek za 1. upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za 2. upomínkou 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaná neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.
5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaná má příjem 49.433 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 19.470 Kč, má jednorázově splatný úvěr u Cool Credit ve výši 30.000 Kč, v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, nemá další pravidelné finanční závazky, je svobodná a má dvě vyživovací povinnosti. Údaje uvedené v posouzení nebyly nikterak doloženy.
6. Z internetového bankovnictví bylo zjištěno, že žalované byla na účet uhrazena částka 32.023 Kč, částka 80.477 Kč byla uhrazena na účet žalobkyně.
7. Z upomínky ze dne 20. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovanou o úhradu splátky úvěru ve výši 5.407 Kč se splatností 15. 8. 2023 (5. splátka v pořadí), a z upomínky č. 2 ze dne 5. 9. 2023, že upomenula žalovanou opětovně o splátku splatnou dne 15. 8. 2022.
8. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3. 3. 2024.
9. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.
10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
15. V daném případě bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěru ve výši 125.000 Kč a žalovaná se jej zavázala žalobkyni splatit v dohodnutých splátkách včetně úroků. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně z částky 125.000 Kč započetla částku 12.500 Kč na úhradu poplatků souvisejících s poskytnutím úvěru a částka 80.477 Kč byla poukázána na úhradu předchozího dluhu žalované u žalobkyně dle smlouvy č. 135588 uzavřené zhruba před šesti měsíci dne 20. 9. 2021. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku ), a proto bylo nutné smlouvu posoudit z hlediska ochrany spotřebitele. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku .
16. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. , přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ).
17. V daném případě předložila žalobkyně soudu dokument nazvaný příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti, z něhož vyplývalo, že žalovaná má příjem 49.433 Kč měsíčně (není zřejmé, zda se jedná o hrubý či čistý příjem), náklady na bydlení činí 19.470 Kč, má jednorázově splatný úvěr u Cool Credit ve výši 30.000 Kč, v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, nemá další pravidelné finanční závazky, je svobodná a má dvě vyživovací povinnosti. Tyto údaje však nebyly ničím podloženy, nebyla předložena pracovní smlouva, výplatní pásky, výpisy z účtu žalované. Žalobkyně krom toho zcela pominula, že žalovaná, která má dvě vyživovací povinnosti, má zcela nepochybně krom výdajů na bydlení i další výdaje, tudíž údaj o finančním zůstatku žalované nemůže odpovídat skutečnosti. Žalobkyně dále pominula, že žalovaná šest měsíců před uzavřením smlouvy čerpala u žalobkyně jiný úvěr, jehož zůstatek k datu uzavření smlouvy činil cca 80.000 Kč a který nebyla schopna splácet, když měl být uhrazen právě z prostředků získaných úvěrem. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně aktivně nezjišťovala a neprověřovala schopnost žalované úvěr splácet. Soud proto pokládá smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku .
18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku ), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/202 , v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
19. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 125.000 Kč a na nákladech žalobkyně s úvěrem uhradila 12.5000 Kč a na splátkách (4 x 5.407 Kč) uhradila 21.628 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení částky 90.872 Kč (125.000 – 34.128 = 90.872) spolu s úrokem z prodlení dle ust. § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od data následujícího po datu splatnosti dle předžalobní výzvy, tj. od 4. 3. 22024. Všechna ostatní plnění požadovala žalobkyně dle neplatné smlouvy, a proto soud ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 21.430,27 Kč (112.302 – 90.872), úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 35.612,16 Kč od 4. 3. 2024 do zaplacení, úroku kapitalizovaného za období od 16. 8. 2023 do 21. 1. 2024 částkou 14.181,89 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 800 Kč, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. ”) tak, že žalobkyni, která měla ve věci úspěch z 81 %, přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 % (rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem), t.j. částku 13.797 Kč Náklady žalobkyně ve výši 22.253 Kč sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4.493 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 112.302,27 Kč sestávající z částky 5.620 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5.620 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 5.620 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.