Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 207/2024-18
Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudkyní JUDr. Alexandrou Vaňkovou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1, Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 27 026,93 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 390 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 4. 6. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do částky 11 636,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 6 228,71 Kč od 4. 6. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 30 % ročně z částky 17 893,29 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 390 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za dobu od 4. 6. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se co do částky 11 636,93 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 6 228,71 Kč od 4. 6. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 30 % ročně z částky 17 893,29 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba., a žalovaným došlo dne 21. 12. 2022 k uzavření Smlouvy o úvěru č. hodnota, na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Když žalovaný se zavázal uhradit celkem částku 62 640 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutých peněžních prostředků, úroků se žalovaný zavázal uhradit v 48. měsíčních splátkách po 1 305 Kč počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil částku 2 610 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, byla ze strany právního předchůdce žalobkyně postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 žalobkyni, a to s účinností ke dni 30. 10. 2023. Žalobkyně požaduje zaplacení dlužné nové jistiny ve výši 21 618,71 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 5 408,22 Kč (vyčíslené ke dni 14.12.2023 jako součet neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění a smluvní pokuty po zesplatnění 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od 25. 5. 2023), úroků ve výši 30 % ročně z části dlužné nové jistiny ve výši 17 893,29 Kč od 25. 5. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné nové jistiny ve výši 21 618,71 Kč od 4. 6. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil.
3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „OSŘ “), bez nařízení jednání.
4. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že před podpisem smlouvy vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 18 000 Kč, a že byl sjednán úrok ve výši 83,56 % ročně. Na předmětný úvěr zaplatil žalovaný částku 2 610 Kč. Soud má za prokázané, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. hodnota dne 21. 12. 2022 ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „OZ “), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná.
5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 21. 12. 2022 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 83,56 % ročně, tedy byl sjednán úrok více jak 8 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu s délkou fixace 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Výpisem z databáze České národní banky je prokázáno, že v prosinci 2022, tj. v době sjednání úvěrové smlouvy, činil průměrný úrok úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu s délkou fixace úrokové sazby na dobu 1 až 5 let 10,26 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné.
6. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné. Ničeho na tomto nemění ani to, že žalobou je požadován úrok v nižší výši, když je nutné posuzovat smlouvu jednak jak byla uzavřena a jednak v době jejího uzavření.
7. Okresní soud v Chebu sp. zn. 12 C 167/2017 , v souladu s rozhodnutím Krajského soud v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018 -70 dospěl k následujícím právním závěrům: „Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů „zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí „nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že „úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120 % částky 110 352 Kč, tj. na 132 422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o. z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby „přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ Ke shodnému právnímu závěru dospěl Krajský soud v Plzni taktéž v rozsudku ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Co 309/2018 -67, v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 64 Co 1/2018 -70, v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 25 Co 321/2018 -51, v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2019, č. j. 25 Co 27/2019 -70, v rozsudku ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Co 21/2019 -71, v rozsudku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 25 Co 77/2019 -66 a v rozsudku ze dne 16. 9. 2020, č. j. 25 Co 209/2020 -66.
8. V souladu s ustanovením § 13 ObčZ, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1663/16 vyplývá: „Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva. Je však nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.“ Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2571/16 vyplývá: „Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.“ Soud považuje názory uvedené ve výše uvedeném rozhodnutí za právně správné, a to zejména i za situace, kdy tyto bylo potvrzeny rozhodnutími Krajského soudu v Plzni, a soud se tak ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury.
9. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodné obohacení představující vyplacenou částku ve výši 18 000 Kč a žalovaný uhradil částku 2 610 Kč, výrokem I. tak soud žalobě co do částky 15 390 Kč vyhověl, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ. Z judikatury Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3722/2007 vyplývá, že má-li být bezdůvodné obohacení vydáno v penězích a nesplní-li dlužník svoji platební povinnost včas, má věřitel právo požadovat též úroky z prodlení. Z těchto důvodu soud žalobě vyhověl, a to co do částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně požadavků na úrok z prodlení, jež jsou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , respektive žalobkyně tyto požadovala v nižší výši než zákonem uvedené.
10. Soud dále podotýká, že žalobkyně nerespektuje ani ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v němž je uvedeno, že u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. I z tohoto důvodu by musela být žaloba částečně zamítnuta co nad rámec požadovaných úroků, pokud by soud nerozhodl o neplatnosti smlouvy jako celku.
11. Nad rámec je nutné ještě připomenout, že žalobkyni tíží břemeno tvrzení v dané věci, zejména co se týče dlužné částky. Pokud tedy žalobkyně netvrdí podstatné náležitosti, jako např. jakou částku žalovaný uhradil na svůj dluh, musí být soudem dovyzvána k dotvrzení. Je tedy zcela irelevantní, pokud je součástí příloh, na něž žalobkyně odkazuje, platební historie, když tato je již samotným důkazem při absentujícím tvrzení.
12. Výrokem II. soud rozhodl tak, že ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající v úrocích a smluvní pokutě nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.
13. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 z. č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že větší poměr úspěchu byl na straně žalovaného, který však žádné náklady neuplatňoval a ani mu dle názoru soudu žádné nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku se lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Chebu.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.