Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 30/2024-76

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Strnadem ve věci

žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem adresa

zastoupen advokátem právní zástupce sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0

proti

žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne datum bytem Adresa zainteresované osoby 0/0

o zaplacení 172.814,64 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 11. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 172.814,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.881,52 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6.266,76 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 165.014,64 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 1. 6. 2016 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření, na základě které žalobce zřídil žalovanému účet stavebního spoření a dne 15. 6. 2016 mu poskytl překlenovací úvěr ve výši 245.000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou pravidelných měsíčních splátek spolu s úroky a dohodnutými poplatky a zavázal se také k měsíční splátce povinného spoření. Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil ke dni 28. 7. 2023. Po zesplatnění ještě žalovaný uhradil na dlužnou pohledávku dne 9. 8. 2023 platbu ve výši 2.173 Kč. Žalovaný tak dosud na jistině úvěru dluží 165.014,64 Kč. Žalobce dále požadoval poplatky za výzvy k úhradě dlužné částky v celkové výši 7.800 Kč.

2. Žalovaný při jednání soudu dne 12. 6. 2024 uvedl, že úvěr si bral proto, aby s přítelkyní postavili dům. Plánovali ještě navýšení půjčky, ale to už mu nebylo schváleno. Smlouvu o úvěru s ním uzavírala jeho známá. Na okolnosti uzavření si již nepamatuje, nejspíše při uzavírání smlouvy dokládal jen příjmy ze zaměstnání. Snažil se splácet, dokud to šlo, ale pak už nemohl.

3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. . Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. -80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.

4. Podle , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. ). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v d. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“

6. Soud zjistil, že žalobce Anonymizováno s žalovaným uzavřel dne 27. 5. 2016 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – RU ke smlouvě o stavebním spoření 47318227 ze dne 26. 4. 2016 (viz smlouvu na č. l. 28 a násl. soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalovanému překlenovací úvěr nezajištěný zástavou nemovitosti až do částky 245.000 Kč, a dále poskytnout žalovanému úvěr ze stavebního spoření až do výše rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu stavebního spoření k datu přidělené cílové částky. Úvěr byl poskytnut výhradně na bytový účel, konkrétně na koupi stavebního pozemku parc. č. Anonymizováno v k. ú. adresa. Úroková sazba byla sjednána ve výši 2,99 % p. a. Měsíční splátka byla sjednána ve výši 2.173 Kč. Z přehledu stavu účtu ke dni odstoupení – 28. 7. 2023 na č. l. 8 a násl., platebního příkazu na č. l. 26 a potvrzení o převodu na č. l. 15 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal úvěr ve výši 245.000 Kč. Ke dni zesplatnění celého úvěru žalovaný žalobci splatil celkem 244.547,36 Kč a podle tvrzení žalobce uhradil ještě dne 9. 8. 2023 dalších 2.173 Kč, celkem tedy 246.720,36 Kč.

7. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce vycházel z formuláře nadepsaného jako Návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a žádost o překlenovací úvěr Anonymizováno ze dne 25. 4. 2016 (na č. l. 55 soudního spisu), v němž žalovaný uvedl, že pracuje jako dělník, bydlí u rodičů, jeho čistý měsíční příjem činí 19.773 Kč a nemá žádné výdaje. Tedy i v kolonkách jako jsou výdaje na bydlení, výdaje na stravování a domácnost nebo ostatní pravidelné výdaje byl uveden údaj 0 Kč. Počet členů domácnosti uvedl žalovaný 1, tedy že žije sám. V potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele (č. l. 58 soudního spisu) byl průměrný měsíční čistý příjem žalovaného za posledních šest měsíců vyčíslen na 19.773 Kč. Žalobce si ověřil v úvěrových registrech CBCB, že žalovaný nemá žádné existující závazky u jiných bank (č. l. 49 a násl. soudního spisu). Do výdajů žalovaného žalobce započítal též částku 7.886 Kč, což byla předpokládaná splátka hypotečního úvěru, který si žalovaný v té době u žalobce též vyřizoval za účelem dofinancování celého finančního záměru (č. l. 51 soudního spisu). Dle tvrzení žalobce byly životní náklady žalovaného vypočteny za pomoci životního minima. Žalobce tedy při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z toho, že jeho životní výdaje jsou tvořeny 1,2násobkem životního minima. Za životní náklady žalovaného tedy žalobce považoval částku 4.092 Kč měsíčně.

8. Takové hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobcem nemůže obstát. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Žalobce však vycházel pouze z formuláře, ve kterém žalovaný své životní náklady vyčíslil na 0 Kč, a z odhadu stanoveného žalobcem výpočtem z životního minima, přičemž je zřejmé, že reálné životní náklady žalovaného musely být znatelně vyšší. Žalovaný si žádal o úvěr v době, kdy mu bylo 25 let, žil u rodičů a úvěr byl poskytnut za účelem pořízení vlastního bydlení. Je nepochybné, že v případě vlastního bydlení by životní náklady žalovaného byly nutně mnohem vyšší než náklady stanovené odhadem podle životního minima.

9. Žalobce neprokázal, že by jakkoliv zkoumal a ověřoval skutečné náklady žalovaného na živobytí.

10. Žalobce argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č.j. -133, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Předně je třeba uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká odlišné situace, než je v nyní projednávané věci, neboť žalobkyní byla společnost zabývající se skupováním pohledávek spotřebitelů, kteří uzavřeli smlouvu o úvěru a úvěr splatili, žalobkyně se následně jako jejich právní nástupce domáhala vrácení bezdůvodného obohacení na základě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele. V takové situaci se tedy zcela vytratil základní účel ustanovení o spotřebitelském úvěru, které na věc dopadá, tedy ochrana spotřebitele. Původní spotřebitel již v těchto sporech jako účastník řízení nevystupuje. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí uvedl: „[…] samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“ Soud má za to, že i ve světle této argumentace rozhodnutí v nyní projednávané věci obstojí. Žalovaný uvedl ve formuláři své životní náklady ve výši 0 Kč, přičemž běžným rozumem lze dospět k závěru, že takovéto údaje nemohou být správné. Žalobce však i přesto následně nijak nezjišťoval skutečné výdaje žalovaného (nevyžádal si například ani výpisy z bankovního účtu apod.), namísto toho je stanovil pouze odhadem, a to na částku, která neodráží realitu ve výše popsané situaci žalovaného. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem žalobce musel mít důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

11. Žalovaný sice úvěr nějakou dobu splácel, ale následně už splácet nedokázal. To, že dlužník nějakou dobu úvěr splácí, dle názoru soudu samo o sobě nemůže znamenat zhojení nedostatku úvěruschopnosti a jejího zkoumání v době uzavírání smlouvy. Primárním hlediskem je zde ochrana spotřebitele před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužení domácností. Ani to, že dlužník splácí, samo o sobě neznamená, že je skutečně schopen splácet – splátky mohou například pocházet z dalších půjček, od rodiny, přátel apod., čímž se finanční situace dlužníka, často i jeho okolí, jen dále zhoršuje.

12. Z výše uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, zejména pak proto, že rezignoval na alespoň základní zjištění skutečných výdajů žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tedy absolutně neplatná.

13. Z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 245.000 Kč a ten mu posléze na dluh zaplatil do dne zesplatnění celkem 244.547,36 Kč a následně dne 9. 8. 2023 zaplatil ještě částku 2.173 Kč. Celkem tedy žalovaný žalobci zaplatil 246.720,36 Kč. Protože žalovaný zaplatil žalobci více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout.

14. Právo na náhradu nákladů řízení by podle náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání. Odvolání se podává u nadepsaného soudu ve lhůtě patnácti dnů od doručení rozsudku, odvolacím soudem je Krajský soud v Hradci Králové.

Nebude-li povinnost uložená pravomocným rozsudkem splněna dobrovolně, může být vymáhána cestou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.