Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
21 C 10/2024-62
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 83.284,25 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 60.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60.000 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.284,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23.284,25 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9.085,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 60.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60.000 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.284,25 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23.284,25 Kč od 24. 5. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 9.085,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným ke zdejšímu soudu dne 14. 9. 2023 domáhala zaplacení částky 83.284,25 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, IČO: IČO, sídlem datum, se žalovaným dne 20. 12. 2022. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 60.000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 20. 12. 2023. Peněžní prostředky byly na účet žalovaného č. č. účtu zaslány dne 20. 12. 2022. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 57.031,62 Kč, smluvního úroku ke dni zesplatnění ve výši 22.623,69 Kč a smluvní pokuty ke dni zesplatnění ve výši 660,56 Kč. Žalovaný žalovanou částku neuhradil, a to ani přes zaslání předžalobní upomínky ze dne 16. 6. 2023. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na úhradu dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o úvěru neuznal, požaduje, aby soud nárok posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V doplnění žaloby ze dne 20. 2. 2024 žalobkyně uvedla, že žalovaný prohlásil, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědom, že by byl evidován v žádné z databází dlužníků nebo databází pro tvorbu úvěrové historie. Zejména pak v interní databázi žalobkyně, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí, či v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jeho dluhů a povinností. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, pokud je to nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Dále žalovaný souhlasil s tím, že věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů. Úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrovou historií.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne 26. 3. 2024 se žalovaný bez omluvy nedostavil a žalobkyně a její zástupce se z tohoto jednání omluvili, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , Občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “).
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel dne 20. 12. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, IČO: IČO, sídlem datum, smlouvu o úvěru č. tel. číslo, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 60.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr ve 12 splátkách po 8.404,38 Kč vrátit spolu s úroky (viz smlouva o úvěru a obchodní podmínky). Úvěr ve výši 60.000 Kč byl žalovanému poukázán na účet dne 20. 12. 2022 (viz výpis z účtu). Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou ze dne 2. 1. 2023 na žalobkyni pohledávku z výše uvedené smlouvy a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 16. 6. 2023 (viz smlouva o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 6. 2023 (viz předžalobní upomínka vč. podacího lístku).
5. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno mimo jiné na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť všechny rozhodné skutečnosti nastaly již za jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 o. z.).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
9. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 12. 2016 s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne 20. 12. 2022.
12. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019 ) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s právní předchůdkyní žalobkyně uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C-616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č.bj. 22 Co 92/2021 -52).
13. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalovaného jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a jeho úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas, a dále tvrzením žalovaného, který prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. Jinými doklady ani listinami nedisponuje. Takové tvrzení je nicméně pro posouzení úvěruschopnosti nedostačující. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani její zástupce nedostavili k nařízenému jednání dne 26. 3. 2024, nemohli být soudem dále nad rámec již dříve zaslané výzvy vyzváni k doplnění tvrzení, jakým konkrétním způsobem byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána a k předložení důkazů k prokázání tohoto tvrzení, a poučeni o následcích nesplnění výzvy soudu ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. Takové procesní poučení se totiž poskytuje jen účastníkům přítomným u soudního jednání. Nebylo tak zjištěno, že by právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumala výdaje žalovaného, tedy, kde žalovaný bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Právní předchůdkyní žalobkyně zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalovaného jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Právní předchůdkyně žalobkyně ani nijak nezkoumala příjem žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.
14. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
15. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalovanému poskytnuta jistina a jakou částku žalovaný uhradil. Žalobkyně tvrdila, že dlužná částka činí 83.284,25 Kč. Z předložených listinných důkazů bylo zjištěno, že žalovaný celkem čerpal částku ve výši 60.000 Kč. Protože žalovaný dluh doposud neuhradil, dostal se ode dne následujícího po zesplatnění do prodlení (§ 1968 o. z.) a je povinen platit i úrok z prodlení v zákonné výši, tj. ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak shledal žalobu co do nároku na zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím důvodnou a ve zbývajícím rozsahu (23.284,25 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl (výrok I. a II.).
16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož má-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 72,04 % (60.000 Kč s příslušenstvím) proti 27,96 % (23.284,25 Kč s příslušenstvím) žalovaného, a proto rozhodl soud o tom, že má žalobkyně nárok na náhradu 44,08 % (72,04 % minus 27,96 %) svých účelně vynaložených nákladů, které se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.332 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému dle kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 . vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 83.284,25 Kč sestávající z částky 4.460 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění a písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 2.998,80 Kč. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve věci z 72,04 % oproti 27,96 % žalovaného, náleží jí částka na náhradu nákladů ve výši 9.085,24 Kč (44,08 % z 20.610,80 Kč). O povinnosti zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
17. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 , část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal soud důvody.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř. o. s. ř. ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb. ) u soudního exekutora