Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
6 C 165/2023-57
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 29.123,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18.482 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 27.320,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 19.123,60 Kč od 14. 7. 2019 do zaplacení, 10 % p. a. z částky 10.000 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení a úroku 10 % p. a. z částky 19.123,60 Kč od 13. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18.482 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba na zaplacení částky 27.320,51 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10 % p. a. z částky 19.123,60 Kč od 14. 7. 2019 do zaplacení, 10 % p. a. z částky 10.000 Kč od 26. 8. 2023 do zaplacení a úroku 10 % p. a. z částky 19.123,60 Kč od 13. 10. 2019 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 8. 2023, doplněným podáním doručeným dne 15. 9. 2023 a 12. 10. 2023, se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 19.123,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19.123,60 Kč od 14. 7. 2019 do zaplacení ve výši 10 %, kapitalizovaným úrokem ve výši 14.829,44 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1.367,47 Kč, úrokem 10 % ročně z částky 19.123,60 Kč od 13. 10. 2019 do zaplacení, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč a dále zaplacení částky 10.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 10.000 KČ od 26. 8. 2023 do zaplacení ve výši 10 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalovaný dne 19. 1. 2018 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČ: IČO, smlouvu o zápůjčce č. anonymizováno. Na základě smlouvy poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Spolu s jistinou se žalovaný zavázal splatit i poplatek ve výši 16.259 Kč, celkem tedy částku ve výši 36.259 Kč, to vše v 18 pravidelných měsíčních splátkách, kdy splatnost poslední splátky připadla na den 13. 7. 2019. Smluvní úroková sazba byla sjednána ve výši 29 % ročně. Žalovaný však řádně a včas ke dni splatnosti poslední splátky svůj závazek nesplnil, přičemž předchůdci žalobkyně uhradil částku ve výši 4.505,96 Kč (resp. 2.000 kč a 2.505,96 Kč představuje odpis pohledávky). Žalovaný se tak ode dne 14. 7. 2019 dostal do prodlení s úhradou částky 31.753,04 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny pohledávky ve výši 19.123,60 Kč a zůstatku souhrnného poplatku ve výši 12.629,44 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniknul rovněž nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky a dále na sjednané sankční poplatky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 19. 12. 2022 mezi předchůdcem žalobkyně a žalobkyní došlo s účinností ke dni 20. 12. 2022 k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem předchůdce žalobkyně. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 47.372,76 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 19.123,60 Kč, poplatku ve výši 12.629,44 Kč, sjednaných poplatků za upomínání žalovaného a za předání pohledávky k vymáhání ve výši 2.200 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 13.419,72 Kč. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení za období od prvního dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky, tj. od 14. 7. 2019 do zaplacení, a to z postoupené jistiny. Žalobkyně dále požaduje přiznat smluvní úrok v sazbě 29 % ročně z nesplacené jistiny úvěru za období 90 dnů ode dne následujícího po dni splatnosti poslední splátky závazku, tj. od 14. 7. 2019 do 12. 10. 2019 ve výši 1.367,47 Kč, a smluvní úrok v sazbě 10 % ročně od 13. 10. 2019 do zaplacení. Žalobkyně rovněž požaduje úhradu účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky ve výši 482 Kč (za odeslaný obyčejný dopis 48 Kč a za 2 osobní návštěvy 2 x 217 Kč). V důsledku prodlení žalovaného vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení a žalobkyně požaduje smluvní pokutu z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 19.123,60 Kč v sazbě 0,1 % denně, a to za období od 14. 7. 2019 do 17. 12. 2020, ve výši 10.000 Kč, když v takto vypočtené smluvní pokutě je zahrnuta i postoupená smluvní pokuta. Ode dne postoupení pohledávky žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Poslední upomínka před podáním žaloby byla ze dne 29. 5. 2023.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání jí bylo doručeno fikcí do datové schránky dne 25. 3. 2024. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 1. 2018 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovanou jako dlužníkem a společností Anonymizováno právnická osoba., jako věřitelem, pod č. anonymizováno. Na základě smlouvy byla žalované poskytnuta zápůjčka v částce 20.000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou 29 % p. a., kterou obdržela v hotovosti. Žalovaná se pak zavázala věřiteli uhradit celkovou dlužnou částku 36.259 Kč, zahrnující jistinu úvěru, úrok ve výši 4.901 Kč, úhradu za zpracování, doručení a flexibilní splácení 5.340 Kč a částku za administrativní činnost a komfortní splácení 6.018 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách ve výši 2.015 Kč. Pro případ prodlení s úhradami splátek byla mj. dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
7. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 27. 11. 2023 odkazujícím na zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr.
9. Z této žádosti žalované o úvěr ze dne 19. 1. 2018 pak soud zjistil, že žalovaná sdělila informace o své osobě tak, že je svobodná, bydlí u rodičů, má dvě vyživované osoby, pracuje na plný úvazek jako operátor ve výrobě s příjmy 12.774 Kč, ostatní příjmy má ve výši 3.800 Kč a odhadované výdaje 10.000 Kč. Zápůjčky u jiné společnosti neuváděla. K žádosti měly být doloženy výplatní pásky, pracovní smlouva a výpisy z účtu (tyto doklady však žalobkyní doloženy nebyly). Jiné doklady žalobkyně v této souvislosti v průběhu řízení nepředložila.
10. Na základě uvedených zjištění pak soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet nelze považovat za dostatečný a průkazný. Předchůdce žalobkyně předně podle obsahu spisu dostatečně nezjišťoval a neověřoval pravidelné výdaje žalované, které jsou v žádosti uvedeny jen jako určitý odhad a není zřejmé z čeho vychází (např. zda a jakou část výdajů představují pravidelné náklady na bydlení, byť u rodičů, jaké jsou pak ostatní osobní výdaje žalované, zda jsou v uvedené částce zahrnuty i výdaje na dvě vyživované osoby apod.). Z obsahu spisu se rovněž nepodává, že by předchůdce žalobkyně ověřoval, a to alespoň v běžně dostupných registrech, případné další zadlužení žalované, tedy zda informace od žalované, že nemá další zápůjčky odpovídala skutečnosti. Vše za situace, kdy příjmy žalované byly vykázány v poměrně nízké výši cca 16.500 Kč. Lze také vytknout, že žalobkyně nepředložila žádné listin y, na jejichž základě mely být žalovanou uváděné informace ověřovány a soud tak neměl možnost zjistit, zda byly tyto pravdivé či nikoliv.
11. K tomu lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu je tedy podstatné to, že některými relevantními údaji o žalované se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
12. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
13. Již na tomto základě proto soud dovodil, že podle obsahu spisu předchůdce žalobkyně v postavení věřitele nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojil s neúplnými informacemi od žalované, které zejména pokud jde o pravidelné výdaje dále neověřoval (resp. tuto skutečnost soud nepovažoval za prokázanou), a žalované úvěr poskytnul na základě jednoduchého výpočtu rozdílu jejích příjmů a deklarovaných výdajů. Přitom zde byly určité rizikové faktory spočívající minimálně ve zjištění, že příjmy žalované byly poměrně nízké a měla dvě vyživovací povinnosti, na což měl předchůdce žalobkyně reagovat pečlivějším postupem nebo rozhodnutím úvěr neposkytnout.
14. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
15. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty apod.
16. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 20.000 Kč, z níž podle žaloby uhradila 2.000 Kč (žalovaná v průběhu řízení netvrdila, ani neprokázala úhradu jiné částky). Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 18.000 Kč, která představuje právě rozdíl poskytnutého úvěru a zaplacených splátek. Současně byly přiznány jako příslušenství pohledávky i náklady spojené s jejím uplatněním v částce 482 Kč (§ 513 o. z.). Ve zbytku předmětu řízení pak byla žaloba zamítnuta.
17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
18. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
19. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
20. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
21. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
22. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla). S ohledem na procesní pasivitu žalované však nezbylo, než jí uložit přiznanou částku uhradit jednorázově podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku.
23. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
24. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena především oznámením předchůdce žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne 20. 12. 2022 adresovaným žalovanému. Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byla-li žalovaná o postoupení vyrozuměna, nebo bylo-li postoupení pohledávky prokázáno (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je povinna plnit žalobkyni.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , za situace, kdy žalovaná byla v řízení úspěšnější, avšak podle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.