Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 348/2023-34
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: jméno zainteresované osobys., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, titul sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení částky 120 196,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 92 982 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 27 214,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 21 038,54 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 998,09 Kč za dobu od 28. 4. 2023 do 17. 7. 2023, úrok ve výši 15 % ročně z částky 118 096,81 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 196,81 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 92 982 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 27 214,81 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 21 038,54 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 3 998,09 Kč za dobu od 28. 4. 2023 do 17. 7. 2023, úrok ve výši 15 % ročně z částky 118 096,81 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 196,81 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 120 196,81 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru prostřednictvím kreditní karty č. číslo, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. 3. 2022. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše úvěrového rámce 120 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci. Žalovaná takto vyčerpala celkem částku ve výši 121 300 Kč a celkem uhradila částku 28 318 Kč. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru (jistina), sjednané úroky a poplatky. Jelikož žalovaná nehradila splátky řádně a včas, využila žalobkyně svého oprávnění a zesplatnila celý úvěr ke dni 13. 4. 2023. Dopisem z téhož dne vyzvala žalovanou výzvou ke splacení celého úvěru. Ke dni podání žaloby tak žalovaná žalobkyni dluží částku 120 196,81 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 118 096,81 Kč, z nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a ze smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Příslušenství pak představují kapitalizované úroky ve výši 21 038,54 Kč, úroky ve výši 15 % ročně z částky 118 096,81 Kč od 18. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 3 998,09 Kč za dobu od 15. dne po zesplatnění úvěru, tj. 28. 4. 223 do 17. 7. 2023 (sepsání žaloby) a úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 120 196,81 Kč od 18. 7. 20023 do zaplacení. Žalobkyně přímo v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované při uzavírání smlouvy důsledně zjišťovala posouzením kreditního skóre žadatele o úvěr, tedy posuzovala spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále přezkoumávala klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Následně v podání ze dne 18. 12. 2023 doplnila, že úvěruschopnost každého klienta posuzuje důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Vyvstává-li navzdory takto podrobnému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje úvěrující subjekt k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech (SOLUS a NRKI). Pro zjištění kreditního skóre, resp. pro zjištění limitu nejvyšší měsíční splátky, posuzovala žalobkyně u žalované zdroje příjmů, čistý měsíční příjem (35 000 Kč), měsíční výdaje domácnosti na bydlení (16 000 Kč). Žalobkyně dále vycházela z životního minima dospělého člena domácnosti v době schvalování úvěru a měsíčních nákladů domácnosti na bydlení dle údajů ČSÚ. Žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS a NRKI, z něhož vyplynula, že žalovaná těmito registry neprochází.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 2. 1. 2024 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 29. 1. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr ze dne 30. 3. 2022 včetně přílohy č. 1, úvěrovými podmínkami, posouzením úvěruschopnosti klienta, listino u nazvanou potvrzení o provedení ověření bonity klienta (oddělení řízení rizik), výpisem z účtu žalované za období od 27. 1. 2022 do 25. 3. 2022, snímky obrazovky telefonu, úvěrovou zprávou, výpisem čerpání, splátek a úhrad, listino u označenou jako výzva ke splacení celého úvěru ze dne 13. 4. 2023 včetně podacího archu a předžalobní upomínkou ze dne 4. 5. 2023 včetně podacího archu. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaná se dne 30. 3. 2022 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované bezúčelový revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty s úvěrovým rámcem až do výše 45 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou tak, že výše měsíční splátky byla stanovena na 3,05 % z úvěrového rámce, tj. 1 370 Kč. Splátky byly splatné vždy k 20. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou, součástí smlouvy byla i dohoda o pojištění úvěru. Roční úroková sazba byla sjednána na 27,88 %, RPSN na 31,74 %. Žalovaná čerpala celkem částku 121 300 Kč a žalobkyni přitom uhradila celkem 28 318 Kč, kterou žalobkyně rozpočetla na jistinu, na náklady na vymáhání, na smluvní pokutu, na úroky a na pojištění. Žalovaná se dostala do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne 13. 4. 2023 k tomu, aby splatila celý úvěr ve výši 132 895,41 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání této listin y. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne 14. 4. 2023. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalované z údajů, které tato uvedla v úvěrové smlouvě a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalované, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaná má průměrný čistý měsíční příjem 29 791 Kč, měsíční výdaje na bydlení ve výši 16 000 Kč, je svobodná, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v podnájmu. Z výpisu z účtu vyplynulo, že žalovaná měla z měsíc únor i březen 2022 vyšší výdaje než příjmy, které dokonce řešila získáním půjčky od společnosti Zonky.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě revolvingového úvěru, a to do výše úvěrového rámce ve výši 45 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
9. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalované a dále toliko z dostupných registrů o jejich dřívějších závazcích. U příjmů žalované vycházela žalobkyně jen z jejich tvrzení (35 000 Kč), aniž by je porovnala s výpisy z účtu, ze kterých vyplynulo, že příjmy žalované v té době nečinily 35 000 Kč, jak bylo uvedeno, nýbrž průměrně toliko necelých 30 000 Kč. Z předložených důkazů není zřejmé, jakým způsobem žalobkyně zjišťovala a ověřovala výdaje žalované, když dospěla k částce 16 000 Kč na měsíční výdaje domácnosti. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány výdaje na podnájem, energie či jakékoli jiné běžné (pravidelně opakující se) výdaje. Kdežto z předloženého výpisu z účtu jednoznačně vyplynulo, že žalovaná nebyla schopna ničeho ušetřit, když každý měsíc měla vyšší výdaje než příjmy a tuto nešťastnou situaci vyřešila např. dne 1. 3. 2022 půjčkou od společnosti Zonky ve výši 30 000 Kč. Z výpisu z účtu žalované za období předcházející poskytnutí úvěru jednoznačně vyplývá, že žalovaná měla vyšší výdaje než příjmy, a proto nebyla schopna splácet jakýkoli poskytnutý úvěr a toliko „vytloukala klín klínem“. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 30. 3. 2022 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 30. 3. 2022 žalované peněžní prostředky ve výši 121 300 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 28 318 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 92 982 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 -160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaná se nemohla dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky (jistiny) 92 982 Kč, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta spolu s kapitalizovaným příslušenstvím ke dni rozhodnutí soudu (v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 ) činí 83 059,42 Kč. Úspěch žalobkyně tak v řízení činil 53 % a neúspěch 47 %. Jelikož se jedná o toliko nepatrný úspěch žalobkyně v řízení, proto soud v souladu s výše citovaným ustanovením rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.