Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
7 C 65/2024-109
Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0
se sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
zastoupená Jméno zainteresované osoby 0/0, advokátem
se sídlem Adresa zainteresované osoby 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 1/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 1/0
bytem Adresa zainteresované osoby 1/0
o zaplacení 21 500 Kč s příslušenstvím,
takto:
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 4 652,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 17. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 16 847,65 Kč s příslušenstvím, se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 4 652,35 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 17. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 16 847,65 Kč s příslušenstvím, se zamítá.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 13. 2. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 21 500 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný předal dne 13. 4. 2016 žalobkyni vyplněnou žádost o založení osobního účtu – návrh na uzavření smlouvy, v níž žádal o uzavření smlouvy o běžném účtu. Mezi účastníky ta došlo k uzavření smlouvy o osobním účtu, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu č. č. účtu a úprava vzájemných práv a povinností. Následně došlo mezi stranami dne 26. 9. 2017 k uzavření smlouvy o kontokorentu reg. č. Anonymizováno. Žalobkyně umožnila žalovanému přečerpat jeho běžný účet do výše dílčího úvěrového limitu ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky dle smlouvy o kontokorentu až do výše úvěrového limitu ve výši 17,90 % ročně, přičemž nesplacená jistina byla dále po 90. dni od počátku prodlení žalovaného úročena sazbou ve výši 8,05 % ročně. Žalovaný se naposledy ocitl v prodlení ke dni 19. 9. 2022, žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru po opakovaném prodlení s úhradou měsíčních splátek po odeslání výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne 10. 11. 2022 žalovanému. Oznámením o zesplatnění úvěru byly veškeré závazky žalovaného prohlášeny za splatné ke dni 30. 1. 2023. Žalovaný dluží žalobkyni částku 23 544,73 Kč, přičemž tato sestává z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 003,25 Kč , kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 41,48 Kč a poplatku ve výši 1 500 Kč. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 1. 2. 2023. Žalovaný svou povinnost nesplnil a dlužná částka nebyla dosud uhrazena.
V podání došlém soudu dne 30. 4. 2024 žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru, jehož zaplacení se v projednávané věci domáhá, s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to vyhodnocením informací získaných z dostupných registrů, konkrétně výpisů z databáze CRIF, BRKI a NRKI, hodnocení klienta a prohlášení klienta, dále z výpisu z běžného účtu žalovaného, z nichž je patrné, že měsíční příjem žalovaného činil 22 902 Kč a celkové měsíční náklady žalovaného činily 15 000 Kč (životní náklady a výdaje, které vstupovaly do výpočtu platební kapacity). Z podkladů bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení činí 7 902 Kč. Na základě shora uvedených údajů byl proveden tzv. scoring klienta, jenž byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Dále žalobkyně vycházela z údajů Českého statistického úřadu zveřejněných za rok 2016 a 2017. Žalobkyně do výpočtu platební kapacity žalovaného zadávala výdaje, které odpovídají průměrným výdajům domácnosti za rok 2016, 2017 přepočtené na jednu osobu. Žalobkyně rovněž poukázala na judikaturu, kdy je zásadně věcí účastníků a nikoliv soudu, aby v řízení snesli tvrzení. Zásadně není možné, aby ve sporném řízení soud právně významné skutečnosti, které nebyly účastníkem, jehož ve vztahu k nim tíží povinnost tvrzení, uplatněny, sám vyhledával, a to ani tehdy, jestliže by jejich zjištění mohlo k závěru o neplatnosti hodnoceného jednání vést. Žalobkyně považovala uvedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující, kdy po zhodnocení výše uvedených dokumentů, v jejich vzájemném souladu, a po porovnání příjmů a výdajů, bylo prokázáno, že bylo možno poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu provedeného žalobkyní. Z doplnění žaloby vyplývá, že žalovaný celkem čerpal 1 705 072 Kč a uhradil 1 700 419,65 Kč. Případná výše bezdůvodného obohacení tedy činí 4 652,35 Kč.
Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
Z jednání soudu se žalobkyně omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adresu trvalého pobytu shora), k jednání soudu bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal a rozhodl s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen “o.s.ř.”) v nepřítomnosti účastníků řízení.
Provedeným dokazování byly soudem zjištěny následující skutečnosti:
Z žádosti o poskytnutí úvěru bylo zjištěno, že žalovaný dne 26. 9. 2017 požádal žalobkyni o kontokorent k účtutel. číslo/Anonymizováno do výše úvěrového limitu 20 000 Kč. V žádosti žalovaný uvedl, že je svobodný, bezdětná, žije u rodičů, má základní vzdělání, je studentem, jeho měsíční čistý příjem ze závislé činnosti činí 6 000 Kč, v kolonce doložení příjmu je uvedeno „žádné“. Shora uvedenou listinu žalovaný podepsal.
Ze smlouvy o kontokorentu č. Anonymizováno ze dne 26. 9. 2017 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelový úvěr formou kontokorentu do výše úvěrového limitu 20 000 Kč na účettel. číslo/0300, přičemž peněžní prostředky mohly být čerpány ke dni 26. 9. 2017. Výše úrokové sazby činila 17,90 % ročně. Žalovaný byl povinen hradit úrok z vyčerpané částky kontokorentu vždy ke konci kalendářního měsíce. Roční procentní sazba nákladů činila 20,45 % ročně, přičemž celková částka, kterou bylo třeba zaplatit činila 20 934,94 Kč. Shora uvedenou listinu žalovaný podepsal. Součástí smlouvy byly rovněž Předsmluvní informace ke kontokorentu - spotřebitelský úvěr obsahující podpis žalovaného, dále Vysvětlení předsmluvních informací a základní informace o jednotlivých druzích spotřebitelských úvěru poskytovaných Anonymizováno, Sazebník Anonymizováno pro fyzické osoby-občany a Obchodní podmínky pro Anonymizováno spotřebitelské úvěry. Dle čl. 9 obchodních podmínek, které byly sjednány jako součást smlouvy, bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna úvěr prohlásit písemným oznámením za splatný, pokud bude žalovaný v prodlení s jakoukoliv platební povinností z dané smlouvy.
Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 1. 2. 2023 vyplynulo, že žalobkyně upozornila žalovaného, že s ohledem na neplnění jeho povinností z předmětného úvěru prohlašuje tento za splatný ke dni 30. 1. 2023, dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 3. 2. 2023.
Z poslední výzvy k zaplacení dlužné částky ze dne 10. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, kdy ke dni 9. 11. 2022 činila dlužná částka 2 474,66 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu) s upozorněním, že v opačném případě bude nucena přistoupit k předčasnému zesplatnění úvěrové pohledávky, dle přiložené dodejky byla písemnost ve sféře dispozice žalovaného dne 15. 11. 2022.
Z opakované výzvy k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, kdy ke dni 9. 10. 2022 činila dlužná částka 1 642,34 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu) s upozorněním, že v opačném případě bude nucena přistoupit k předčasnému zesplatnění úvěrové pohledávky.
Z výzvy k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, kdy ke dni 18. 9. 2022 činila dlužná částka 825,03 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení a poplatku 500 Kč za tuto výzvu).
Z upomínky k zaplacení dlužné částky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu, kdy ke dni 11. 9. 2022 činila dlužná částka 325,03 Kč (splátka včetně úroků, úroků z prodlení).
Z předžalobní upomínky ze dne 29. 1. 2024 a připojeného potvrzení o podání, ze dne 1. 2. 2024 soud zjistil, že tuto adresoval právní zástupce žalobkyně žalovanému, kde žalovaný byl upozorněn, že je v prodlení se splácením dluhu z předmětného úvěru.
Z výpisu z účtu žalovaného (č. hodnota - kontokorent) za období od 26. 9. 2017 do 19. 12. 2023 vyplynulo, že počáteční dlužná jistina činila 13 625,57 Kč, konečná dlužná jistina činila 20 000 Kč, naběhlé úroky činily 4 135,28 Kč, úroky z proudění činily 1 595,11 Kč a dlužné poplatky činily 1 500 Kč.
Žalobkyně rovněž doložila interní listiny - Informace z právnická osoba (Anonymizováno Informace) dokládající, že žalobkyně disponovala osobními údaji žalovaného, a dále Informace z Českého statistického úřadu pro rok 2016 a pro rok 2017. Dále z výpisu čísla účtutel. číslo - poštovní účet - uvedeny pouze příjmy - vyplývá, že za období 13. 9. 2017 do 7. 6. 2017 měl žalovaný na účtu nepravidelný příjem pohybující se od částky 531 Kč do 2 458 Kč.
Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru, jak je shora uvedeno, v souvislosti s touto smlouvou čerpal částku 1 705 072 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 17,90 % ročně. Jelikož žalovaný nehradil splátky řádně a včas (na předmětný úvěr žalovaný uhradil celkem 1 700 419,65 Kč), žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními prohlásila úvěr za splatný ke dni 30. 1. 2023, což žalovanému písemně oznámila dopisem ze dne 1. 2. 2023. K datu zesplatnění činila dlužná částka 23 544,73 Kč (jistina, smluvní úrok, úrok z proudění a poplatky). Žalobkyně zaslala žalovanému upomínku a výzvy k zaplacení. Žalovaný již ničeho neuhradil i přes zaslání předžalobní výzvy právním zástupcem žalobkyně.
Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dle § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Dle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
Dle § 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. 009981368R (dle § 2395 občanského zákoníku) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 1 705 072 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
Je nepochybné, že na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Shora uvedenému však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. V doložené žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost k dítěti, žije u rodičů, má základní vzdělání, je studentem s čistým měsíčním příjmem 6 000 Kč. Dle názoru soudu z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebylo dostatečně zjištěno, zda je žalovaný schopen podmínkám úvěru dostát, když nebyly vzaty v potaz další závazky žalovaného, tedy nebyly vůbec zjišťovány jeho výdaje. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že nebylo objektivně zjištěno, zda je žalovaný osobou, jehož majetkové poměry by odůvodňovaly schopnost splácet úvěr. V tomto ohledu je zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany předchůdkyně žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119). Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Pokud pak bylo prokázáno, že uhradila žalovanému 1 705 072 Kč a žalovaný vrátil 1 700 419,65 Kč, je třeba na rozdíl v obou částkách 4 652,35 Kč pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný sice byl dle tvrzení žalobkyně k zaplacení dluhu vyzván předžalobní výzvou ze dne 1. 2. 2023, avšak žalobkyně neprokázala, že tato výzva byla žalovanému doručena a že měl možnost se s ní seznámit. Žalovaný byl tak k vrácení bezdůvodného obohacení poprvé prokazatelně vyzván až žalobou, která mu byla doručena dne 15. 4. 2024. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího pracovního dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, ocitl se ode dne následujícího (17. 4. 2024) v prodlení. K prvnímu dni prodlení byla dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba úroku z prodlení 15 % ročně (výrok I.).
Ve výroku II. rozsudku soud žalobu částečně zamítl ve zbytku žalobního nároku (viz výše).
Podle § 151 o. s. ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když měl žalovaný v řízení většinový úspěch, avšak žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se návrhem domáhat výkonu rozhodnutí.