Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
26 C 12/2024-119
Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci
žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno.Anonymizováno., Anonymizováno IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno.Anonymizováno. sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení částky 12 024,73 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 2. 11. 2020 do zaplacení.
II. Co do částky 5 724,73 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 12 024,73 Kč za dobu od 13. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se řízení zastavuje.
III. Žalovaný je povinen od tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 5 732,80 Kč.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 2. 11. 2020 do zaplacení.II. Co do částky 5 724,73 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 12 024,73 Kč za dobu od 13. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přiznaný výrokem I. tohoto rozsudku se řízení zastavuje.III. Žalovaný je povinen od tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 5 732,80 Kč.
1. Žalobou došlou soudu dne 29. 9. 2023 se žalobkyně vůči žalovanému domáhala zaplacení částky 12 024,73 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, společnost Anonymizováno jméno FO Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno, Anonymizováno.Anonymizováno., IČO IČO (dále též jen „společnost Anonymizováno“), a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru č. Anonymizováno/Anonymizováno ze dne 14. 3. 2017, na základě které mu poskytla kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem 5 000 Kč, úrok byl sjednán v roční sazbě 18 %. Jelikož žalovanému na úvěrovém účtu vznikl nepovolený debetní zůstatek, společnost Anonymizováno úvěr v souladu se smlouvou zesplatnila ke dni 12. 10. 2020 a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 12 024,73 Kč ve lhůtě do 1. 11. 2020. Dlužná částka je tvořena vyčerpaným úvěrem ve výši 4 900 Kč a odchozími platbami v celkové výši 1 400 Kč, dále sjednanými poplatky a úroky. Předmětnou pohledávku žalobkyně od společnosti Anonymizováno nabyla postoupením dne 17. 12. 2021, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně dále uvedla, že před uzavřením smlouvy společnost Anonymizováno náležitě prověřila úvěruschopnost žalovaného a popsala mechanismus tohoto postupu. Vedle částky 12 024,73 Kč žalobkyně uplatnila též úrok z této částky za dobu od 13. 10. 2020 do zaplacení (jen v sazbě 8,5 % ročně) a z téže částky zákonný úrok z prodlení za dobu od 1. 11. 2020 do zaplacení.
2. V průběhu řízení, dříve, než soud začal jednat ve věci samé, vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 5 724,73 Kč, úroku v sazbě 8,25 % ročně z částky 12 024,73 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení z částky 6 300 Kč za dobu od 2. 11. 2020 do zaplacení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci jednal dne 22. 4. 2024. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoliv k němu byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř. “), tj. na adresu místa trvalého pobytu vedenou dle zvláštního právního předpisu. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. tedy soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Při jednání dne 26. 4. 2024 byl jen vyhlášen rozsudek.
5. Soud provedl dokazování listinami označenými (a předloženými) žalobkyní, ze kterých zjistil následující skutečnosti:
6. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a zjistil, že předmět jejího podnikání tvoří mj. zprostředkování spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 14. 3. 2017, č. Anonymizováno/Anonymizováno, vyplývá, že společnost Anonymizováno poskytla žalovanému, k jeho účtu č. č. účtu, úvěr, který byl žalovaný oprávněn čerpat opakovaně, do výše sjednaného úvěrového rámce 5 000 Kč, a to s úrokem v sazbě 18 % ročně. Z obsahu smlouvy o úvěru dále vyplývá, že žalovaný se společnosti Anonymizováno nejednal ani v rámci podnikatelské činnosti ani výkonu samostatného povolání. Z výpisů z účtu žalovaného č. č. účtu soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu ke dni 1. 3. 2017 činil 0 Kč, s tím, že zde byl vyznačen kontokorentní limit 5 000 Kč, a dále, že žalovaný z úvěrového rámce vyčerpal dne 22. 3. 2017 celkem 4 900 Kč (výběrem hotovosti) a na vrub účtu postupně byly realizovány platby ve výši 2 x 150 Kč v březnu 2018, 150 Kč v dubnu 2018, 150 Kč v květnu 2019 a 800 Kč v červenci 2020; celkem tedy žalovaný z účtu odčerpal 6 300 Kč. Z výpisů z účtu dále vyplývá, že na něj nebyla přispána žádná částka (platba) a že evidovaný dluh žalovaného po celou dobu narůstal o poplatky a úroky, až na částku 12 024,73 Kč. Dopisem z 30. 6. 2020 společnost Anonymizováno žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu ve výši 6 465,73 Kč a upozornila jej, že v opačném případě úvěr zesplatní, a dopisem ze dne 1. 10. 2020 úvěr zesplatnila k 12. 10. 2020 a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu (12 024,73 Kč) ve lhůtě do 1. 11. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a prohlášení o okamžiku postoupení ze dne 17. 12. 2021, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky z 28. 12. 2021 vyplývá, že společnost Anonymizováno postoupila žalobkyni pohledávku za žalovaným vyplývající z předmětné smlouvy (12 024,73 Kč). Předžalobní upomínkou ze dne 30. 5. 2023 vyzvala žalobkyně, prostřednictvím advokáta, žalovaného k zaplacení dluhu a upozornila jej, že jinak zahájí soudní řízení. Z výpisu databáze SOLUS je patrné, že v době dotazu (datum neuvedeno) zde žalovaný neměl žádný záznam. Z výpisu z databáze CCB vyplývá, že je zde evidováno několik případů týkajících se žalovaného, mj. jeho odmítnuté žádosti o úvěr a o kontokorentní úvěr v průběhu února 2017.
7. Na základě dílčích skutečností zjištěných provedeným dokazováním soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že společnost Anonymizováno vedla pro žalovaného účet, na kterému mu umožnila čerpat peněžní prostředky až do záporného zůstatku ve výši 5 000 Kč (poskytla mu kontokorentní úvěr s tímto úvěrovým rámcem) a žalovaný z tohoto účtu vyčerpal celkem 6 300 Kč (4 900 Kč výběrem hotovosti, 1 400 Kč realizací plateb), avšak dosud společnosti Anonymizováno ani žalobkyni na úhradu dluhu nic nezaplatil. Před poskytnutím úvěru společnost Anonymizováno nezjišťovala informace týkající se příjmů žalovaného a jeho pravidelných výdajů, lustrovala jej jen v dostupných databázích.
8. Po právní stránce soud poměr mezi společností Anonymizováno a žalovaným, jenž byl založen smlouvou ze dne 14. 3. 2017 hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ “), a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ “); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (společnost Anonymizováno úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani při výkonu samostatného povolání).
9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Při posuzování úvěruschopnosti, tzn. schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ ).
11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ , je smlouva neplatná, přičemž soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první ZSÚ ).
12. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda společnost Anonymizováno (poskytovatel spotřebitelského úvěru) v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ .
13. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
14. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.
15. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 , Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. , má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.
16. Byť gramatický výklad § 86 , § 87 v rozhodné době účinného znění zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, jestliže od něj zjistí a poté odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 .
17. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ . Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ , nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené, ale nepodložené.
18. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ ).
19. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že společnost Anonymizováno prověřovala úvěruschopnost žalovaného jeho lustrací v databázi dlužníků SOLUS, v insolvenčním rejstříku a v registru CCB, dále prověřila platnost jeho občanského průkazu. Přitom (z databáze CCB) zjistila, že žalovaný disponuje již kontokorentním úvěrem s limitem 1 000 Kč. Uvedla též, že se jednalo o malý úvěr s předpokládanou splátkou ve výši 250 Kč a že žalovaný své závazky řádně hradil 3,5 roku, a tedy zjevně úvěruschopný byl. Přitom poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023, č. j. 33 Cdo 1819/2023 -133, z něhož citovala: „Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.“
20. Žalobkyně tedy nezjistila, zda má žalovaný vůbec nějaký pravidelný příjem (a jaký) a jaké má pravidelné (měsíční) výdaje, resp. zda mu jeho poměry umožňují úvěr splácet a zejména zcela splatit. Byť se jednalo o úvěr s nízkým úvěrovým rámcem, smlouvou měl být založen vztah relativně dlouhodobý, a samotná nízká výše úvěrového rámce nezbavuje poskytovatele úvěru povinností dle § 86 odst. 1 ZSÚ . Jakkoliv jistě může ovlivnit rozsah a důslednost postupu při posuzování úvěruschopnosti, i při nízkém úvěru je poskytovatel povinen údaje o příjmech a výdajích od spotřebitele přinejmenším zjistit. Teprve míra (důslednost) ověřování zjištěných informací se může odvíjet od výše konkrétního úvěru, resp. úvěrových splátek.
21. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 není přiléhavý. Tento rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a až následně se začal dovolávat neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však evidentně byla dána, když všem svým závazkům dostál. Zatímco v této, nyní řešené věci je situace dána tak, že žalovaný úvěr zcela vyčerpal, dokonce jej přečerpal (vznikl mu nepovolený debetní zůstatek), přičemž na úhradu dluhu společnosti Anonymizováno nic nezaplatil. Společnost Anonymizováno navíc, z důvodů, které nejsou příliš pochopitelné, vzniklý právní vztah (účet s kontokorentním úvěrem) uměle ponechávala v běhu po dobu několika let, než jej ukončila, čímž dluh žalovaného narůstal až na uplatněnou částku. Není tedy pravdou, co žalobkyně v řízení tvrdila, tj. že by žalovaný své závazky po dobu několika let řádně plnil. Ba právě naopak, je zřejmé, že žalovaný, s nulovým zůstatkem na svém účtu, toliko získal kontokorentní úvěr, který obratem vyčerpal, a následně účet ještě využil k několika platbám, aniž by projevil sebemenší snahu jej splácet. Úvěr mu společnost Anonymizováno poskytla, ačkoliv několik jiných jeho žádostí bylo jinými subjekty již zamítnuto, a ačkoliv jedním kontokorentním úvěrem (byť s úvěrovým limitem 1 000 Kč) již disponoval.
22. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ , kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ ).
23. Žalovaný – na základě (absolutně) neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – z úvěrového rámce vyčerpal celkem 6 300 Kč, resp. jej o 1 300 Kč přečerpal, a společnosti Anonymizováno ani žalobkyni, jež předmětnou pohledávku nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ , úvěr ani zčásti nevrátil (žalovaný netvrdil, tedy ani neprokazoval, že by společnosti Anonymizováno, popř. žalobkyni cokoliv zaplatil a v řízení nic takového ani jinak nevyšlo najevo). Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je tudíž žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, jako singulární právní nástupkyni společnosti Anonymizováno, částku 6 300 Kč (nesplacenou jistinu).
24. Pokud jde o přiměřenou dobu k vrácení této částky žalobkyni, soud nezjistil žádné okolnosti, na jejichž podkladě by mohl dospět k závěru, že tak žalovaný – s ohledem na své možnosti – nemohl učinit ve lhůtě do 1. 11. 2020, kterou mu žalobkyně stanovila k zaplacení v dopise ze dne 1. 10. 2020. Žalovaný byl v řízení od počátku pasivní, žádné okolnosti ohledně nemožnosti zaplacení (vrácení) dlužné částky v této lhůtě tedy neuplatňoval a z obsahu spisu ani nejsou patrné.
25. Jelikož žalovaný žalobkyni částku 6 300 Kč ani zčásti nezaplatil v uvedené lhůtě, počínaje následujícím dnem, tj. 2. 11. 2020, se s jejím zaplacením dostal do prodlení (srov. § 1958 a § 1968 OZ ) a je povinen žalobkyni – vedle jistiny – zaplatit též úrok z prodlení v zákonné výši (srov. § 1970 OZ ).
26. Z uvedených důvodů soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 300 Kč a zákonný úrok z prodlení (v sazbě 8,25 % ročně) z této částky od 2. 11. 2020 do zaplacení.
27. Co do částky 5 724,73 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 12 024,73 Kč od 13. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení převyšujícího přiznaný úrok z prodlení soud řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby (srov. § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř. ); jinak by byl nucen žalobu v této části zamítnout.
28. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. přiznal soud žalobkyni, která měla – po omezení žaloby – ve věci plný úspěch, proti žalovanému právo na plnou náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva, a to v částce 5 732,80 Kč, jež sestává ze soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokáta ve výši 600 Kč, a to celkem za tři úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis žaloby a 3. účast za jednání před soudem), při sazbě odměny 200 Kč za úkony právní služby č. 1 a 2 dle § 14b odst. 1 bodu 1 advokátního tarifu a 1 500 Kč za úkon uvedený pod š. 3 dle § 7 bodu 4 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč (2 x 100 Kč) za první dva uvedené úkony právní služby a ve výši 300 Kč za třetí úkon (podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu), náhrady cestovného za cestu zástupce žalobkyně z adresa na jednání před soudem a zpět v celkové výši 1 828,80 Kč (vypočteno za 240 km jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 5,3 l benzinu BA95 na 100 km jízdy, podle předpisů o cestovních náhradách – viz § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, při nákladech na 1 km jízdy ve výši 7,62 Kč), náhrady za čas promeškaný touto cestou ve výši 600 Kč (za celkem šest započatých půlhodin, dle § 14 odst. 1 advokátního tarifu), a dále – jelikož je zástupce žalobkyně plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 504 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. /. K výši žalobkyni přiznané náhrady nákladů řízení soud poznamenává, že za předmět řízení – pro účely rozhodnutí o nákladech řízení – nepovažoval celý původně uplatněný nárok, tj. včetně jeho částí, o něž byla žaloba omezena, neboť žaloba byla částečně vzata zpět dříve, než žalovaný v řízení učinil nějaký úkon, resp. dříve, než mu v řízení vznikly nějaké náklady. V opačném případě by byla žalobkyně fakticky sankcionována za rozumný a procesně ekonomický postup, kdy žalobu omezila, namísto toho, aby ji vzala zcela zpět a podala novou žalobu. Ve druhém případě by totiž soud řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (žalovanému totiž v řízení do té doby žádné náklady nevznikly) a v novém řízení by o náhradě nákladů řízení rozhodl bez ohledu na výši dříve uplatněného nároku. Za tarifní hodnotu, rozhodnou pro určení sazby odměny advokáta však soud považoval jen hodnotu nároku, o němž rozhodoval po omezení žaloby. Obdobně soud žalobkyni přiznal náhradu za soudní poplatek pouze ve výši 400 Kč, v jaké by jej zaplatila, pokud by řízení zahájila žalobou uplatňující jen omezené nároky.
29. Odměnu a náhrady advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Namístě je také poznamenat, že nárok na zaplacení dlužného plnění ze spotřebitelského úvěru je, kupř. vedle nároku na dlužné pojistné či jízdné s přirážkou, typickým nárokem, který je namístě uplatnit formulářovou žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod ustanovení § 14b advokátního tarifu. Pokud by žalobkyně zvolila jiný způsob soudního uplatňování takových nároků, zjevně by postupovala nehospodárně a bylo by jí možné přiznat náhradu nákladů jen v takové výši, v jaké by jí byla přiznána v případě, kdyby při soudním uplatnění těchto druhově shodných nároků používala „formulářovou“ žalobu.
30. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (výzvy k plnění dle § 142a o. s. ř. o. s. ř. ), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do náplně její činnosti patří nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (či má být) personálně i technicky vybavena k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř. o. s. ř. , tj. aby dlužníka předtím, než věc předá advokátovi, sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva).
31. Dále soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta ve vztahu k podání, jímž doplnila a upřesnila žalobní tvrzení. Doplňovaná tvrzení měla být součástí samotné žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu). Dalšího podání si nevyžádal postup žalovaného ani neočekávatelný vývoj procesní situace, a proto náklady s ním spojené nelze považovat za vynaložené účelně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a žalobkyni nenáleží jejich náhrada.
32. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.
33. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu podepsaného.
Nesplní-li povinný dobrovolně tímto rozsudkem uložené povinnosti, může se oprávněná jejich nuceného vymožení domáhat v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce).