Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 411/2023-19
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce: právnická osoba se sídlem adresa, IČO: IČO, proti žalovanému: jméno FO, narozený datum, hlášen k pobytu na adrese adresa, o zaplacení částky 20.434,- Kč s příslušenstvím, takto:
takto:
I. Žalovaný jméno FO je povinen zaplatit žalobci částku 9.800,- Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 15.2.2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 10.634,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15.2.2024 do zaplacení a pro úrok z prodlení z částky 9.800,- Kč od 15.12.2022 do 14.2.2024 zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 20.434,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 15.12.2022 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 21.10.2021 smlouvu o úvěru ve výši 23.634,- Kč (skládající se z půjčené částky 13.000,- Kč a souhrnného poplatku 10.634,- Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 394,- Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil částku 3.200,- Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku ve výši 3.200,- Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 14.12.2022 a datum prodlení ke dni 15.12.2022.
V podání ze dne 8.2.2024 žalobce uvedl, z jakých informací před uzavřením smlouvy o úvěru čerpal a jaké informace byly opatřeny od žalovaného. Žalobce provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedl kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti právnická osoba, kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. K jednání soudu se žalobce omluvil.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
V listin ě označené jako evidenční karta klienta žalovaný uvedl své osobní údaje – je svobodný, má základní vzdělání, není majitel vozu, neměl u žalobce půjčku, nebyl soudně stíhán, je nájemník, počet členů v domácnosti – 3, z toho nezaopatřených dětí 2. Údaje o zaměstnání: pracuje na částečný úvazek, s pracovní smlouvou na dobu neurčitou. Uvedl čistý měsíční příjem 13.111,- Kč (zdroj příjmu 1), mzda 13.111- Kč, další měsíční příjem domácnosti není uveden. Výdaje: životní výdaje na bydlení 2.500,- Kč, životní minimum na ověření 8.890,- Kč, výdaje celkem 11.390,- Kč. Disponibilní zůstatek 1.721,- Kč. Zástupce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z občanského průkazu, pracovní smlouvy a pásky. Evidenční karta je dne 20.10.2021 podepsaná žalovaným a zástupcem žalobce.
Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 21.10.2021 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že dne 21.10.2021 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 13.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.574,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.900,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.160,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 23.634,- Kč, které žalovaný splatí v 60 týdenních splátkách po 393,- Kč, první splátka dne 28.10.2021 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný spotřebitelský úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy, což potvrdil svým podpisem.
Podle platební historie žalovaný zaplatil ve třech splátkách celkem částku 3.200,- Kč.
Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 20.434,- Kč. Výzva byla odeslána dne 14.12.2022.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 21.10.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Při podpisu smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 13.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.574,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.900,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.160,- Kč, celkem 23.634,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit 60 týdenních splátek po 393,- Kč, první splátka dne 28.10.2021. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, kdy zaplatil pouze splátky v celkové výši 3.200,- Kč. Předžalobní výzvou odeslanou dne 14.12.2022 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 20.434,- Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka uvedené v evidenční kartě, které ověřil z občanského průkazu, pracovní smlouvy a výplatní pásky. Měsíční příjem činí částka 13.111,- Kč, která se má skládat ze mzdy. Pokud jde o náklady běžné měsíční výdaje, činí 11.390,- Kč (výdaje na bydlení 2.500,- Kč, životní minimum 8.890,- Kč). Žalobce však nepředložil žádné výplatní pásky žalovaného, a tak soud nemohl ověřit, zda údaj uvedený žalovaným v evidenční kartě odpovídá skutečnosti. Soudu nebyl také předložen žádný doklad potvrzující výdaje žalovaného. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného a jeho příjmů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky, celkem částku 23.634,- Kč splatit, kdy ohledně příjmů a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil (předložení pracovní smlouvy a ani výplatní pásky žalovaným žalobce neprokázal). Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020 ).
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil), že žalobce poskytl žalovanému částku 13.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 13.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil 3.200,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 9.800,- Kč (13.000 – 3.200) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13. 2. 2024. Nárok se stal splatným 14.2.2024 a žalovaný se dostal do prodlení od 15.2.2024. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 29.10.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 20.434,- Kč. Soud pro částku 10.634,- Kč žalobu zamítl a pro částku 9.800,- Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 48%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 52%. Poměr úspěchu tedy činí 4% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému nevznikly náklady řízení, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný , jméno FO, je povinen zaplatit žalobci částku 9.800,- Kč s úroky z prodlení ve výši 14,75% ročně z této částky od 15.2.2024 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba se pro částku 10.634,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15.2.2024 do zaplacení a pro úrok z prodlení z částky 9.800,- Kč od 15.12.2022 do 14.2.2024 zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.OdůvodněníŽalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 20.434,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 15.12.2022 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 21.10.2021 smlouvu o úvěru ve výši 23.634,- Kč (skládající se z půjčené částky 13.000,- Kč a souhrnného poplatku 10.634,- Kč), podle které měl žalovaný splácet týdně 394,- Kč tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný zaplatil částku 3.200,- Kč. V případě prodlení s plněním se dle smluvních podmínek stává zbylý dluh včetně příslušenství splatným. Žalovaný splácel nepravidelně, takže žalobce dosud uhrazenou částku ve výši 3.200,- Kč vydělil týdenní splátkou a vypočetl, kdy se žalovaný dostal do prodlení. Žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od splatnosti smlouvy tedy 14.12.2022 a datum prodlení ke dni 15.12.2022.V podání ze dne 8.2.2024 žalobce uvedl, z jakých informací před uzavřením smlouvy o úvěru čerpal a jaké informace byly opatřeny od žalovaného. Žalobce provedl kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra. Provedl kontrolu předložených dokumentů zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu RČ a OP dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , kontrola aktuálního počtu exekucí v databázi Centrální evidence exekucí a případné vyhodnocení jejich aktuální a budoucí možné zátěže na finanční rozpočet klienta, kontrola aktuálního stavu insolvenčního rejstříku, kontrola platební historie klienta u žalobce vč. historie veškerých záznamů o klientovi. Vyhodnocení aktuální finanční situace dle poskytnutých podkladů klienta zaznamenaných v evidenční kartě klienta a vyhodnocení příslušné lokality bydliště, stejně tak i lokality zdrojů příjmu klienta, a to na základě vědomostí a praxe z terénu od obchodního zástupce žijícího v dané oblasti. K jednání soudu se žalobce omluvil.Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.Soud má za prokázané tyto skutečnosti:V listin ě označené jako evidenční karta klienta žalovaný uvedl své osobní údaje – je svobodný, má základní vzdělání, není majitel vozu, neměl u žalobce půjčku, nebyl soudně stíhán, je nájemník, počet členů v domácnosti – 3, z toho nezaopatřených dětí 2. Údaje o zaměstnání: pracuje na částečný úvazek, s pracovní smlouvou na dobu neurčitou. Uvedl čistý měsíční příjem 13.111,- Kč (zdroj příjmu 1), mzda 13.111- Kč, další měsíční příjem domácnosti není uveden. Výdaje: životní výdaje na bydlení 2.500,- Kč, životní minimum na ověření 8.890,- Kč, výdaje celkem 11.390,- Kč. Disponibilní zůstatek 1.721,- Kč. Zástupce žalobce ověřil tvrzení žalovaného z občanského průkazu, pracovní smlouvy a pásky. Evidenční karta je dne 20.10.2021 podepsaná žalovaným a zástupcem žalobce.Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 21.10.2021 ve spojení s formulářem pro standartní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že dne 21.10.2021 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru, kdy žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 13.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.574,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.900,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.160,- Kč. Celková částka, kterou se žalovaný zavázal na základě smlouvy zaplatit, činí 23.634,- Kč, které žalovaný splatí v 60 týdenních splátkách po 393,- Kč, první splátka dne 28.10.2021 a další splátky 7 dní po datu splatnosti předchozí splátky. Žalovaný spotřebitelský úvěr čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy, což potvrdil svým podpisem.Podle platební historie žalovaný zaplatil ve třech splátkách celkem částku 3.200,- Kč.Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou k zaplacení pohledávky ve výši 20.434,- Kč. Výzva byla odeslána dne 14.12.2022.Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 21.10.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Při podpisu smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 13.000,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit v souvislosti s úvěrem úrok ve výši 2.574,- Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3.900,- Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.160,- Kč, celkem 23.634,- Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit 60 týdenních splátek po 393,- Kč, první splátka dne 28.10.2021. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil, kdy zaplatil pouze splátky v celkové výši 3.200,- Kč. Předžalobní výzvou odeslanou dne 14.12.2022 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 20.434,- Kč.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86 , 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve které se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Schopnost žalovaného splácet žalobce prověřil na základě prohlášení dlužníka uvedené v evidenční kartě, které ověřil z občanského průkazu, pracovní smlouvy a výplatní pásky. Měsíční příjem činí částka 13.111,- Kč, která se má skládat ze mzdy. Pokud jde o náklady běžné měsíční výdaje, činí 11.390,- Kč (výdaje na bydlení 2.500,- Kč, životní minimum 8.890,- Kč). Žalobce však nepředložil žádné výplatní pásky žalovaného, a tak soud nemohl ověřit, zda údaj uvedený žalovaným v evidenční kartě odpovídá skutečnosti. Soudu nebyl také předložen žádný doklad potvrzující výdaje žalovaného. Žalobce tedy bez bližšího prověření vycházel z nedoložených údajů o výdajích žalovaného a jeho příjmů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti (poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele, posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, věřitel smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet), soud tak dospěl k závěru, že žalobce poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, aniž by řádně prověřil schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky, celkem částku 23.634,- Kč splatit, kdy ohledně příjmů a výdajů vycházel pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je relevantním způsobem ověřil (předložení pracovní smlouvy a ani výplatní pásky žalovaným žalobce neprokázal). Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.7.2020 sp.zn. 9Co 109/2020).Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně, a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst.1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.V řízení bylo prokázáno (žalovaný podpisem smlouvy potvrdil), že žalobce poskytl žalovanému částku 13.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 13.000,- Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které je žalovaný povinen podle § 2991 odst.1 o.z. vydat. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný zaplatil 3.200,- Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši 9.800,- Kč (13.000 – 3.200) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění, a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13. 2. 2024. Nárok se stal splatným 14.2.2024 a žalovaný se dostal do prodlení od 15.2.2024. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 29.10.2023 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobce v řízení požadoval zaplacení částky 20.434,- Kč. Soud pro částku 10.634,- Kč žalobu zamítl a pro částku 9.800,- Kč byl žalobce v řízení úspěšný. Žalobce dosáhl úspěchu v řízení ve výši 48%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 52%. Poměr úspěchu tedy činí 4% ve prospěch žalovaného. Podle obsahu spisu žalovanému nevznikly náklady řízení, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.