Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 242/2023-42
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně:Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0
sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1
zastoupená advokátem JUDr. Ing. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno.Anonymizováno.
sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované:Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0
bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o zaplacení 24 650 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 250 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 225 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 22 400 Kč, úroku v částce 8 950,21 Kč a dále úroku ve výši 22,68 % ročně jdoucího z částky 19 172,32 Kč od datum do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 255,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 16 922,32 Kč od datum do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 2 250 Kč od datum do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 250 Kč v deseti pravidelných měsíčních splátkách po 225 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.II. Žaloba o zaplacení částky 22 400 Kč, úroku v částce 8 950,21 Kč a dále úroku ve výši 22,68 % ročně jdoucího z částky 19 172,32 Kč od , datum, do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 255,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 16 922,32 Kč od , datum, do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 2 250 Kč od , datum, do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 24 650 Kč spolu s úrokem v částce 8 950,21 Kč a dále s úrokem ve výši 22,68 % ročně jdoucím z částky 19 172,32 Kč od datum do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 3 255,70 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 19 172,32 Kč od datum do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČ: IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo hodnota, na základě které tato společnost poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 600 Kč s úrokovou sazbou ve výši 22,68 % ročně sjednanou v čl. 1.2 podmínek, které jsou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 5 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 11 200 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaná zavázala uhradit v 60 týdenních splátkách po 840 Kč počínaje dnem datum se splatností poslední splátky dne datum. Žalovaná však na pohledávku dosud uhradila pouze částku 25 750 Kč. Tato pohledávka za žalovanou vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně příslušenství a se se všemi právy s ní spojenými postoupena žalobkyni původní věřitelkou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, což žalované bylo písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Přitom ke dni postoupení činila celková výše pohledávky za žalovanou částku 26 650 Kč, skládající se z dlužné jistiny v částce 19 172,32 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 5 477,68 Kč, přičemž součástí částky 26 650 Kč je i navýšení účtované původní věřitelkou, které však žalobkyně vůči žalované touto žalobou neuplatňuje. Žalovaná byla přitom před podáním žaloby ze strany žalobkyně k úhradě předmětné pohledávky vyzvána, což však žalovaná neučinila.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti číslo hodnota ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti právnická osoba žalované ze dne datum - oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne datum, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne datum – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem ze dne datum soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 28 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 60 týdenních splátkách po 840 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku uhradila pouze částku 25 750 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované tvrdila, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla, že má stálý příjem ze státní podpory a její čistý příjem Státní podpora – hlavní (důchod starobní/invalidní, mateřská/rodičovská, podpora v nezaměstnanosti) je ve výši 10 180 Kč. Tento byl ověřen na základě dokladů o přiznání mateřské/rodičovské. Dále má další příjmy Státní podpora – vedlejší (důchod vdovský/sirotčí, příspěvky na bydlení/živobytí/děti) ve výši 6 249 Kč, kdy tyto byly ověřeny na základě příspěvku na bydlení. Další příjmy (výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.) ve výši 17 000. Příjem žalované tedy byl ve výši 33 434 Kč. Měsíční výdaje žalované byly: výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 12 050 Kč a tyto byly ověřeny na základě nájemní smlouvy. Osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) byly ve výši 12 600 Kč a celkové běžné měsíční výdaje žalované byly tedy ve výši 24 650 Kč a použitelný příjem žalované byl tedy 8 784 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že z karty zákazníka ze dne datum se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalované z 3× výplatní pásky, pracovní smlouvy včetně dodatku k pracovní smlouvě a nájemní smlouvy žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k závěru, žalovaná má dostatečný příjem k úhradě týdenní splátky ve výši 840 Kč a že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Na základě kusých a nepřehledných informací, které jsou obsaženy v tzv. „kartě zákazníka“, ale i poněkud chaotických vyjádření žalobkyně (uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně majetkovou situaci ověřila též z výplatních pásek, pracovní smlouvy včetně dodatku pracovní smlouvě, ač toto se z karty zákazníka vůbec nepodává, přitom tvrdí, že žalovaná pobírala rodičovský příspěvek), nemohla právní předchůdkyně žalobkyně dospět k objektivně přezkoumatelnému závěru o schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. Ani příjmy, ani výdaje uvedené v kartě zákazníka neposkytují dostatečný obraz o tom, z jakého zdroje jednotlivé zejména příjmy pocházejí, a co vše v sobě zahrnují výdaje. Je pouze zřejmé, že hlavním příjmem žalované byla mateřská ve výši 10 185 Kč měsíčně, a dále žalovaná pak zřejmě pobírala příspěvek na bydlení ve výši 4 649 Kč. Avšak již nelze ani vydedukovat, z jakého titulu pobírala dále částku 1 600 Kč, tedy o jakou další dávku státní podpory se mělo jednat a ohledně částky 13 000 Kč a 4 000 Kč, které jsou ve formuláři definovány jako „výživné/alimenty, příjmy z pronájmu, atd.“ již také nelze usuzovat vůbec ničeho. Přitom z karty zákazníka se dále podává, že domácnost žalované měla 5 osob, tedy 2 nezaopatřené děti, partner a jiný rodinný příslušník. Co se týče výdajů, pak výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) jsou uvedeny částkou 12 500 Kč, a osobní výdaje částkou 12 600 Kč. Zejména s ohledem na pochybnosti o celkové výši příjmu 33 434 Kč, kdy není zřejmé, že se jedná skutečně pouze o příjmy žalované, ale zda-li se nejedná o příjmy například i dalších osob, které byly ve společné domácnosti se žalovanou (jejich příjmy se ale do příjmu žalované započítávat nemohou, neboť tyto nejsou ve smluvním vztahu s poskytovatelem úvěru a jejich případné příjmy lze v tom případě zohlednit pouze tak, o kolik se s tím snižují výdaje žadatele spotřebitele na chod domácnosti, ne však o plnou část těchto příjmů). Je zde tedy dána vážná pochybnost o tom, zdali skutečný použitelný příjem žalované na splácení úvěru byl 8 784 Kč a jestliže žalovaná žádala o poskytnutí úvěru s týdenní splátkou 840 Kč, tedy s měsíční splátkou nejméně ve výši 3 360 Kč, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zdali žalovaná vůbec na takovouto výši měsíční splátky skutečně měla dostatečné peněžní prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně proto strukturu jak měsíčních příjmů, tak ale i měsíčních výdajů žalované zkoumala pouze povrchně a nedostatečně a její závěr o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr byl bez dalšího bližšího zkoumání poměrů žalované přinejmenším předčasný.
12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora právnická osoba, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.
13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 28 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (25 750 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti právnická osoba na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku , tedy že je v řízení aktivně legitimována.
14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.
15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která zaznamenala v řízení úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.