Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 85/2023-96
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0
proti
žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0
o 35.599 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení částky 15.599 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 26.597 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, úroku 94,78 % p. a. z částky 20.000 Kč od 20. 8. 2021 do 12. 9. 2021 ve výši 1.201,20 Kč a úroku ve výši 8,25 % p. a. z částky 20.000 Kč od 13. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 8. 2021 dosáhne částky 45.770 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba na zaplacení částky 15.599 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % p. a. z částky 26.597 Kč od 20. 8. 2021 do zaplacení, úroku 94,78 % p. a. z částky 20.000 Kč od 20. 8. 2021 do 12. 9. 2021 ve výši 1.201,20 Kč a úroku ve výši 8,25 % p. a. z částky 20.000 Kč od 13. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 20. 8. 2021 dosáhne částky 45.770 Kč, se zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 6. 6. 2023 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 26.597 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 26.597 Kč ve výši 8,5 % ročně od 20. 8. 2021 do zaplacení, dále pohledávky ve výši 9.002 Kč, úroku ve výši 94,78 % p. a. z částky 20.000 Kč od 20. 8. 2021 do 12. 9. 2021 ve výši 1.201,20 Kč, úroku ve výši 8,25 % p. a. z částky 20.000 Kč od 13. 9. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20. 8. 2021 dosáhne částky 45.770 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovanou, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota ze dne datum. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. K vyplacení úvěru žalované došlo dne 13. 5. 2021. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 94,78 % p. a. splácet v 18měsíčních splátkách ve výši 2.415 Kč (včetně úhrad za pojištění 296 Kč) počínaje měsícem červen 2021. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované atd.). Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek, když do data zesplatnění úvěru nebylo žalobkyni uhrazeno ničeho. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni v důsledku prodlení žalované právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč (499 Kč za 1. a 2. splátku, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů) a náhrady nákladů dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku v prodlení o délce 15 dnů). V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy a podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. Tuto novou jistinu ve výši celkem 24.607,78 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. V bodě 6.5.smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení, v daném případě od 20. 8. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání soudu bylo žalované řádně doručeno do datové schránky. Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne datum, ve znění dodatku z téhož dne a oznámení o schválení úvěru ze dne datum, soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru č. hodnota a na základě smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský bezúčelový úvěr v částce 20.000 Kč. Žalovaná se pak zavázala poskytnutý úvěr a sjednaný úrok formou pevné úrokové sazby ve výši 94,78 % p. a. splácet v 18měsíčních splátkách ve výši 2.415 Kč počínaje měsícem červen 2021 (celková částka k úhradě 38.142 Kč, RPSN 147,16 %). Dále bylo mezi mj. stranami dohodnuto, že pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru (bod 6.3. smlouvy) a ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru (6.4.). V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady (poskytovatel je však oprávněn požadovat na úrocích částku maximálně 120 % částky, kterou má klient zaplatit). Dále bylo dohodnuto, že poskytovateli vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se klient ocitne v prodlení o délce 30 dnů (maximálně 2.999 Kč) a právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se klient ocitne v prodlení o délce 15 dnů (6.1. a 6.2.). Součástí smlouvy byl splátkový kalendář. Přílohou smlouvy ze dne 13. 5. 2021 bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr za měsíční úhradu 296 Kč.
5. Poskytnutí úvěru žalované v částce 20.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě bylo doloženo dokladem o vyplacení úvěru ze dne 13. 5. 2021 a zprávou banky, kterou si vyžádal soud.
6. Oznámením ze dne 18. 8. 2021 žalobkyně žalované oznámila zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru a dalších plnění. K tomu lze doplnit, že žalovaná v průběhu řízení nijak nezpochybňovala prodlení s úhradou splátek úvěru, resp. netvrdila ani neprokázala jejich úhradu. Výzvami ze dne 15. 7. 2021 a 16. 8. 2021 pak byla žalovaná ještě před zesplatněním úvěru upozorněna na tuto možnost s tím, že došlo k prodlení s úhradou splátek 1 - 3.
7. Z předžalobní výzvy ze dne 17. 5. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky do 15 dnů.
8. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne
27. 7. 2023. V průběhu řízení pak byly žalobkyní předloženy doklady k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované, z nichž soud učinil následující zjištění.
12. Z hodnocení klienta (na formuláři žalobkyně) se podává, že žalovaná uvedla, že je zaměstnaná, bez dalších osob v domácnosti a celkem má příjmy 25.574 Kč a výdaje 5.961 Kč (splátky 3.358 Kč a bydlení ve státním/obecním 2.603 Kč). Z toho pak po odečtení životního minima 3.860 Kč žalobkyně odvodila rezervu 14.753 Kč.
13. Z informací o platbách na účet žalované č. č. účtu (vlastnictví účtu žalovanou se podává z doloženého výpisu z účtu za únor 2019 a ze zprávy banky) pak bylo zjištěno, že žalované byly zaúčtovány částky od zaměstnavatele ve výši 28.897 Kč (únor 2021) a 22.814 Kč (leden 2021).
14. Žalobkyně dále doložila výpis z registrů SOLUS bez negativních informací a NRKI, kde bylo uvedeno CBS skóre 283 (vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).
15. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla.
16. Na základě těchto zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji o finančních schopnostech a možnostech žalované, kdy zejm. neověřovala, jaké jsou skutečné pravidelné výdaje žalované (které vždy významně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti). Pokud jde o výdaje, bylo v hodnocení klienta žalovanou předně uvedeno, že představují náklady na bydlení 2.603 Kč, s tímto se však podle názoru soudu žalobkyně neměla spokojit, neboť obvyklé výdaje na bydlení (zvláště ve formě pronájmu, jak je tomu zřejmě v tomto případě) bývají zpravidla podstatně vyšší. Žalovaná dále uvedla splátky 3.358 Kč, zde však není z ničeho zřejmé (a žalobkyně nedoložila, že by se touto otázkou blíže zabývala), jaká byla v době uzavření smlouvy celková dlužná částka, zda byla řádně hrazena a jaký to mělo dopad na celkovou finanční situaci žalované. Jinak řečeno, podle přesvědčení soudu bylo na místě, aby žalobkyně po žalované požadovala uváděné údaje přinejmenším vysvětlit a doložit příslušnými doklady. Takto však v daném případě žalobkyně nepostupovala (přitom není podstatné, jaké byly skutečné poměry žalované, nýbrž právě to, že žalobkyně řádně nesplnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost klienta) a za daného stavu zde musely být objektivně vzato pochybnosti o skutečných finančních, majetkových poměrech žalované a o jejích schopnostech a možnostech úvěr splácet. Blíže se žalobkyně nezabývala ani příjmovou stránkou rozpočtu žalované, přičemž zůstalo neověřené přinejmenším to, od kdy byla žalovaná zaměstnána či na jakou dobu byl pracovní poměr uzavřen a do jaké míry byly žalovanou prokazované příjmy trvalé a stabilní. Požadovat bylo lze i např. aktuální výpis z účtu žalované, z něhož by byl patrný zůstatek na účtu, příp. do jisté míry způsob hospodaření žalovanou. Lze dodat, že žalobkyně ani nereagovala na zjištěnou hodnotu skóre z databáze NRKI, které nasvědčovalo na vysoké riziko při poskytnutí úvěru; o to měl být její postup důkladnější a pečlivější.
17. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
18. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Přitom nelze přenášet odpovědnost za posouzení úvěruschopnosti čistě na žadatele o úvěr. Naopak je to poskytovatel úvěr, kterému zákon ukládá povinnost k posouzení úvěruschopnosti žadatele a k tomu je nepochybně nadán i příslušnými znalostmi a příslušným aparátem. Jak již bylo uvedeno, nelze se také jen spoléhat na údaje uváděné klientem, neboť ten má primárně zájem na poskytnutí úvěru, a to může vést ke sdělení zkreslených či dokonce nepravdivých údajů.
19. Již na tomto základě proto soud uzavřel, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila s informacemi od žalované, které dále nezjišťovala (nedoplňovala) a neověřovala. Z výsledků takového posouzení úvěruschopnosti pak ani žalobkyně nemohla objektivně vzato dospět k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. I přesto žalované úvěr poskytla.
20. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, podle něhož „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona
„na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
21. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání, úhrad pojistného apod.
22. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 20.000 Kč, z níž podle obsahu spisu dosud neuhradila ničeho. Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 20.000 Kč a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.
23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru „v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
24. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
25. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
26. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
27. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok
žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
28. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla).
29. S ohledem na skutečnost, že žalovaná zůstala v průběhu řízení pasivní a nepodařilo se tak zjistit, jaké jsou její aktuální poměry a podmínky pro úhradu přiznané částky, soud postupoval podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a stanovil žalované obecnou třídenní lhůtu k zaplacení.
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , když ve věci úspěšnější žalované (žalobou požadované příslušenství soud přitom kapitalizoval do vyhlášení tohoto rozsudku) náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.