Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 126/2023-30
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Vrzáčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 54 996 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 12 246 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 12 246 Kč ve výši 11,75 % od 24.12.2022 do zaplacení.
II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 750 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 54 996 Kč ve výši 11,75 % od 31.1.2022 do 23.12.2022 a s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 42 750 Kč ve výši 11,75 % od 24.12.2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 12 246 Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 12 246 Kč ve výši 11,75 % od 24.12.2022 do zaplacení.</b> <b>II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 42 750 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 54 996 Kč ve výši 11,75 % od 31.1.2022 do 23.12.2022 a s ročním zákonným úrokem z prodlení z částky 42 750 Kč ve výši 11,75 % od 24.12.2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou ze dne 25.5.2023, doplněnou podáním ze dne 1.9.2023 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 54 996 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 3.8.2020 smlouvu o úvěru s povinností k úhradě celkem částky 87 750 Kč. Tuto částku tvořila půjčená částka 45 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 42 750 Kč. Žalovaný se zavázal splácet týdně částku 1 125 Kč tak, že prvá splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaný uhradil jen částku 32 754 Kč, kterou žalobkyně započetla nejprve na úhradu nákladů a vymáhání, na smluvní pokutu, na úhradu poplatků za prodlení, dále na úhradu poplatku za zpracování a doručení úvěru, na poplatek za hotovostní inkaso splátek a dále na jistinu a úrok z úvěru. V případě prodlení s plněním nebo neplněním úvěru podle smluvních podmínek se stává zbývající dluhu včetně příslušenstvím splatným, a to v termínu splatnosti nejbližší další týdenní splátky. V daném případě žalovaný začal splácet nepravidelně, tudíž žalobkyně mohla postupovat tak, že uhrazenou částku ve výši 32 754 Kč vydělila předepsanou týdenní splátkou 1 125 Kč a vypočetla tak, kdy se žalovaný skutečně dostal do prodlení, pokud by splácel tuto částku v předepsaných týdenních splátkách. Žalobkyně však nechala uplynout celou lhůtu k zaplacení úvěru a jako datum splatnosti určila datum 30.1.2022 a datum prodlení ke dni 31.1.2022. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, tak žalobkyně kontrolovala databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, rodné číslo dálkovým systémem právnická osoba, insolvenční rejstřík, telefonicky kontrolovala zaměstnání, platební historii klienta u žalobkyně a vyhodnotila aktuální finanční situaci podle vyplněných podkladů klienta. Stejné informace zopakovala žalobkyně k výzvě soudu k doplnění tvrzení o zkoumání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný, ač řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil ani nepožádal o odročení jednání z důležitého důvodu. Soud tak jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků vycházeje z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ).
4. Z listin y označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru, z jejího textu je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný, identifikovaný svým rodným číslem a číslem občanského průkazu prohlásili, že uzavírají na základě žádosti klienta smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jistina byla ve výši 45 000 Kč. Finanční obnos si žalovaný převzal k okamžiku podpisu smlouvy, doba trvání úvěru byla sjednána na 78 týdnů. Úrok byl vypočten na částku 14 850 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 13 500 Kč, zápůjční úroková sazba stanovena na 63,33 % ročně a poplatek za hotovostní inkaso splátek byl určen na částku 14 400 Kč. Celková výše ke splacení činila 87 750 Kč. Úvěr měl být uhrazeno 78. týdenními splátkami po 1 125 Kč v hotovosti k rukám osoby žalobkyně. Úhrada prvé splátky byla ke dni 10.8.2020. Strany učinily nedílnou součástí smlouvy Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Evidenční kartu klienta. Listin u podepsaly strany vlastnoručně dne 3.8.2020.
5. Z listin y označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplynuly totožné informace jako ze smlouvy shora. I tato listin listina nese vlastnoruční podpis žalovaného a datum 1.8.2020.
6. Z listin y označené jako Evidenční karta klienta jsou patrné stejné identifikační údaje žalovaného, kontaktní adresa adresa. Bydlení měl nájemní, vzdělání středoškolské, byl svobodný, počet členů v domácnosti dva, z toho jedno nezaopatřené dítě, nevlastnil vůz ani nemovitosti, trestně stíhán žalovaný nebyl. Úvěr u společnosti někdy měl. Pracoval na plný úvazek u územní celek. Byla zaškrtnuta kolonka„ zaměstnání ověřeno“ pracovní smlouvou a výplatní páskou. Pracovní zařazení žalovaného bylo na pozici anonymizováno. Pracovní smlouvu měl uzavřenu na dobu neurčitou. Mzda byla ve výši 32 144 Kč, jiné příjmy v měsíci žalovaný neměl. Životní výdaje na bydlení činily bezmála 7 000 Kč, životní minimum bylo ve výši 6 470 Kč, splátky nebankovních závazků činily 2 232 Kč. Měsíční výdaje domácnosti byly vypočteny na částku 15 655 Kč a disponibilní zůstatek na částku 16 489 Kč. Tuto listin u žalovaný podepsal dne 1.8.2020.
7. Z kopií výplatních pásek za období 5/ 2020 a 6/ 2020 bylo zjištěno, že čistý příjem žalovaného činil 36 843 Kč a 28 501 Kč.
8. Z listin y označené jako Informace o smlouvě, vyhotovené žalobkyní soud zjistil, že žalovaný měl uhradit částku 6x 5 000 Kč, dále částku 2 000 Kč a jedenkrát částku 754 Kč Celkem tedy uhradil 32 754 Kč z celkové částky 87 750 Kč.
9. Žalobkyně, resp. její právní zástupce vyzval žalovaného k úhradě dluhu přípisem, který byl dán k poštovní přepravě dne 13.12.2022.
10. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
11. Žalobkyně se žalovaným podepsala listin u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě obdržel žalovaný po jejím podpisu částku 45 000 Kč. Převzetí hotovosti stvrdil svým podpisem. Současně žalovaný podepsal listin y označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Evidenční kartu klienta, přičemž v posledně uvedené listin ě podepsal údaje o svých příjmech, výdajích, osobních a majetkových poměrech tak, že jeho disponibilní zůstatek činil 16 489 Kč k danému datu podpisu smlouvy. K tomuto doložil žalobkyni kopie dvou výplatních pásek za období května a června 2020. Podle tvrzení žalobkyně uhradil na poskytnuté peníze částku 32 754 Kč celkem osmi platbami
12. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:
13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).
15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Na základě shora uvedeného skutkového stavu posouzeného citovanými zákonným ustanoveními soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla dne 3.8.2020 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (§ 2395 o.z. ), podle níž byla úvěrující (žalobkyně) povinna poskytnout na požádání úvěrovanému (žalovaný) v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný (žalovaný) byl povinen poskytnuté peněžní prostředky, a to včetně úroků v ujednané výši (§ 2395 o.z. ), vrátit sjednaným způsobem (§ 2399 o.z. ). Uvedená povinnost byla žalovaným porušena, když dlužnou částku neuhradil řádně a včas. Žalovaný však v daném případě vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání (taková skutečnost neplyne ze smlouvy o úvěru a ani nebyla v řízení tvrzena, natožpak prokazována), pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ.
19. Žalobkyně tak byla povinna posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného – spotřebitele - splácet spotřebitelský úvěr, který představuje i sporný úvěr ve výši 45 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39).
20. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
21. V projednávané věci pak žalobkyně předložila soudu listin y, jež měly dokládat, že řádně splnila povinnost posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Z žalobkyní předložených listin však vyplynulo jen to, že žalovaný byl zaměstnán s měsíčním příjmem cca 32 672 Kč (průměr z dvou zjištěných výplat). Veškeré ostatní informace, které byly tvrzeny žalobkyní, jako zjištěné náklady na bydlení a životní minimum, osobní poměry žalovaného, charakter jeho bydlení a vlastnictví, resp. nevlastnictví nemovitostí, zůstaly v rovině pouhého tvrzení ze strany žalovaného, byť podepsaného formou vyplněného formuláře nazvaného jako Evidenční karta klienta. V rovině tvrzení zůstaly rovněž informace o tom, že žalobkyně kontrolovala databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, rodné číslo dálkovým systémem společnosti právnická osoba, skutečnost, že nahlížela do insolvenčního rejstříku, kontrolovala platební historii žalovaného u žalobkyně apod. Nebankovní registry nekontrolovala vůbec, byť žalovaný závazek v listinách uváděl, avšak bez bližší specifikace. Pokud pak jde o výdajovou stránku žalovaného, žalobkyně nepředložila soudu ničeho, z čeho by plynulo, že se v případě posuzování schopnosti žalovaného poskytovaný úvěr splatit zabývala rovněž výdaji žalovaného. Žalobkyně se pak svoji omluvenou neúčastní na jednání připravila o možnost poučení soudu podle § 118a o.s.ř. Za dané situace tak nezbylo než uzavřít, že nepředložila nic, z čeho by bylo lze dopět k závěru, že řádně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Z listin předložených žalobkyní přitom podle soudu nebylo možno dospět k závěru, že by žalovaný byl schopen řádně hradit poskytnutý úvěr s měsíční splátkou ve výši 4 500 Kč, a to za situace, kdy absentuje zjištění dalších relevantních údajů mimo doloženou výši příjmu. Aby za dané situace bylo lze dovodit, že žalovaný je schopen nabízený úvěr řádně splácet, musela by se žalobkyně podle soudu více zabývat zejména výdaji žalovaného. Na to však žalobkyně zcela rezignovala a spolehla se pouze na ničím nepodloženou paušální částku nákladů na spotřebitele ve výši 15 655 Kč. Pokud přesto žalovanému sporný úvěr poskytla, rozhodně tak neučinila v souladu se svými povinnostmi podle § 86 ZSÚ. Přitom součástí kontroly úvěruschopnosti je rovněž řádné vyhodnocení získaných dat v souladu s požadavkem náležité péče tak, aby shromažďování dat o žadateli o úvěr nebylo pouze samoúčelné. Na základě získaných dat teprve poskytovatel úvěru učiní závěr, zda žadatel o úvěr nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Pokud po tomto zkoumání nevyplyne zvýšené riziko nesplácení, lze platně uzavřít smlouvu a úvěr žadateli poskytnout. V dané věci však riziko nesplácení ze strany žalovaného nebylo možno hodnotit pro absenci vstupních relevantních údajů.
22. Nezbývá tak než uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že posoudila řádně úvěruschopnost žalovaného podle § 86 ZSÚ. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se totiž nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o.z. ). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.
23. Ačkoli by pouhý jazykový výklad § 87 ZSÚ nasvědčoval pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy coby důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 ZSÚ (k námitce spotřebitele v promlčecí lhůtě tří let od uzavření smlouvy), má soud za to, že takový výklad je v rozporu se základními zásadami, z nichž ZSÚ vychází (zásada rovnosti a ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož nerovné postavení ve vztahu k podnikateli dorovnává uvedená právní úprava), neboť nepředstavuje dostatečný nástroj ochrany spotřebitele a vedl by k významnému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, a znamenal by také popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti. Jak bylo nastíněno výše, účelem této povinnosti je předejít nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, které mají dopad na další věřitele, osoby dlužníkovi blízké i na celou společnost. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti zmínil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má tedy celospolečenský význam, a porušení této povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy proto zjevně narušuje veřejný pořádek, což má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez námitky. K závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v režimu nového ZSÚ dospěl rovněž Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 .
24. Vzhledem k vývoji právní úpravy spotřebitelských úvěrů, jakož i judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu směrem k vyšší ochraně spotřebitele, není logické, aby se s novým ZSÚ stala z neplatnosti absolutní neplatnost relativní, tedy aby ochrana spotřebitele byla oslabena podmínkou vznesení námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, a to jen ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (zvláště pokud k uplatnění práva věřitele na zaplacení splatné pohledávky z úvěrové smlouvy může dojit s ohledem na sjednanou délku doby splácení i později). Rovněž dle důvodové zprávy k § 86 ZSÚ byla záměrem zákonodárce mj. snaha o posílení principu zodpovědného úvěrování, čemuž následek v podobě relativní neplatnosti neodpovídá. Naopak smysl a účel právní úpravy povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a její historický vývoj (i v rámci judikatury) vedou k jednoznačnému závěru o následku jejího porušení v podobě absolutní neplatnosti. Jedině takový výklad je rovněž eurokonformní, neboť zmíněná právní úprava je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. Soud v tomto ohledu poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle nějž„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ K možnosti, a dokonce povinnosti soudu odchýlit se od doslovného znění zákona pak srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , či nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 .
25. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).
26. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
27. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným neplatnou, avšak bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 45 000 Kč, posoudil soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o.z. , jelikož ochuzená (žalobkyně) plnila obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu. Poskytnutou částku 45 000 Kč však již žalovaný žalobkyni nevrátil celou, když jak žalobkyně uváděla, na danou částku uhradil 32 754 Kč, pročež k úhradě stále zbývá částka 12 246 Kč. Poněvadž splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, uplatní se pravidlo podle § 1958 odst. 2 o.z. , podle něhož může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen dluh splnit bez zbytečného odkladu. Splatnost povinnosti vydat bezdůvodné obohacení tak nastane na výzvu věřitele. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky do sedmi dnů ode dne doručení upomínky. Upomínku podal k poštovní přepravě 13.12.2022. Doručena tak byla v souladu s ust. § 573 o. z. dne 16.12.2022 a žalovaný byl povinen uhradit zbývající nesplacenou část úvěru do 23.12.022. Jelikož se tak nestalo, ocitl se žalovaný v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne 24.12.2022, a od tohoto dne je žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném zaplacení úroků z prodlení podle § 1970 o.z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tedy v sazbě 11,75 % ročně.
28. S ohledem na shora uvedené tak soud shledal žalobu důvodnou co do zaplacení částky 12 246 Kč představující bezdůvodné obohacení žalovaného a dále co do zákonného úroku z prodlení z této částky od 24.12.2022 do zaplacení. Proto v bodě I. výroku žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Ve zbývající rozsahu zamítl soud žalobu výrokem druhým tohoto rozsudku, když v této části žalobu důvodnou neshledal.
29. Současně soud rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, jenž byl v řízení procesně úspěšnější, žádné náklady řízení nevznikly.
30. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř. a stanovil zákonnou třídenní pariční lhůtu, jelikož pro stanovení lhůty v jiné délce neshledal žádného důvodu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.