Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
18 C 174/2023-44
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 44 918 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 002,37 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni:
a) částku 18 175 Kč a
kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 772,58 Kč,
kapitalizovaný úrok ve výši 9 840,24 Kč,
zákonný úrok z prodlení z částky 15 842,97 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %,
úrok 29 % ročně z částky 15 842,97 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení,
b) částku 16 740,63 Kč a
kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 610,73 Kč,
kapitalizovaný úrok ve výši 5 937,17 Kč,
zákonný úrok z prodlení z částky 9 961,42 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %,
úrok 29 % ročně z částky 9 961,42 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení,
se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 002,37 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni: a) částku 18 175 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 772,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 9 840,24 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 15 842,97 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, úrok 29 % ročně z částky 15 842,97 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, b) částku 16 740,63 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 610,73 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 937,17 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 9 961,42 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, úrok 29 % ročně z částky 9 961,42 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 44 918 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu dvou smluv o zápůjčce. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila zápůjčky, které jí byly poskytnuty.
2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.
3. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 25. 9. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta částka 21 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 18 175 Kč (smlouva ze dne 25. 9. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že žije s partnerem v nájmu, má základní vzdělání, vyživuje dvě osoby, je v domácnosti a zápůjčku žádá na běžné provozní výdaje. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 9 200 Kč a její výdaje činí 3 000 Kč a k tomu 3 500 Kč jako další splátky (karta zákazníka ze dne 25. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 10 997,63 Kč (přehled úhrad).
4. Ve vztahu ke smlouvě z 18. 6. 2019 (nárok 2) žalobkyně žádné listinné důkazy prokazující uzavření smlouvy nedoložila. V dané souvislosti pouze z přehledu úhrad plyne, že žalovaná čerpala 18. 6. 2019 částku 20 000 Kč a celkem uhradila zpět do 19. 10. 2022 částku 21 840,37 Kč (přehled úhrad).
5. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její přílohy, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).
6. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97 soud nic nezjišťoval, neboť jde o právní názor vyslovený v jedné konkrétní věci, a to navíc za účinností jiné regulace spotřebitelských úvěrů.
7. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2390 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).
8. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022 ).
9. Soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022 ). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022 ).
10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020 -97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1 , odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Žalobkyně však uvedla, že kopie dokladů vůbec nemá, což vede k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měla zákaznická karta prokazovat, že předmětné listin y žalovaná předložila, nemohou prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemohou prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ.
11. Co se týče příjmů žalované, v kartě je uveden její čistý příjem 9 200 Kč s tím, že žalovaná je v domácnosti a jde o její jediný příjem. Další příjmy domácnosti měly činit 20 000 Kč, nicméně vůbec není zřejmé, o jaké příjmy má jít, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit, a proto k této částce bez dalšího přihlédnout nelze – mělo-li jít o příjmy partnera žalované, měl se původní věřitel touto otázkou fakticky mnohem důsledněji zabývat; k tomu srov. shora citované rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 2981/2022 ). Co se týče celkových výdajů žalované, je zde uvedena částka 3 000 Kč, která však byla pouze odhadnuta, jak je výslovně v kartě uvedeno. Současně jsou uvedeny již existující splátky ve výši 3 500 Kč, a to jak vůči původnímu věřiteli, tak dalšímu subjektu. Žalovaná tedy v době uzavření smlouvy splácela vyšší částku, než kolik byly její celkové tvrzené výdaje na živobytí, přičemž současně měla žalovaná vyživovací povinnost ke dvěma dětem. Tyto skutečnosti pak měly být ověřeny pouze výpisy z účtu za dva měsíce, aniž by bylo zřejmé, co z nich bylo zjištěno a především jak konkrétně věřitel reflektoval jejich obsah. Soud proto činí závěr, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalované ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jejích plateb za její pravidelné výdaje (nájem a další pravidelné platby) a spolehl se na žalovanou deklarované částky; zde lze poukázat např. na to, že žalovanou deklarované osobní výdaje činí pouze 3 000 Kč (cca 100 Kč na den – takový„ odhad“ podle soudu zjevně reálným životním nákladům dospělého člověka neodpovídá).
12. S ohledem na velmi nízký příjem žalované, poměrně vysokou částku k úhradě (podle smlouvy by šlo o více než čtyřnásobek měsíčního příjmu), postupnou kumulaci dluhů a nedostatečné zkoumání výdajové stránky žalované bylo povinností věřitele majetkové poměry žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalované vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky dalšího dluhu. Jestliže se však věřitel při takto nízkém příjmu dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaná žádost o úvěr„ nějak“ vyplnila a k tomu doložila výpisy z účtu za dva měsíce, nelze akceptovat.
13. Smlouvu ze dne 25. 9. 2019 je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z ní je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta.
14. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.
15. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 10 002,37 Kč (byla předána celkem částka 21 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění celkem částka 10 997,63 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat.
16. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.
17. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.
18. Ohledně nároku ze smlouvy z 18. 6. 2019 soud uvádí, že žalobkyně ani přes výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. neprokázala její uzavření, neboť žádný důkaz v tomto směru nepředložila. Proto byla žaloba co do tohoto nároku zamítnuta. Pro úplnost soud dodává, že z tabulky umoření sice plyne, že částka 20 000 Kč žalované poskytnuta byla, nicméně žalovaná uhradila do 19. 10. 2022 celkem 21 840,37 Kč. I kdyby soud věc posuzoval jako bezdůvodné obohacení, je zřejmé, že toto již bylo žalobkyni v plné výši nahrazeno, a to před první doloženou výzvou k úhradě ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., a proto by žalobkyni nepříslušel ani nárok na úrok z prodlení.
19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.