Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 159/2023-36
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 37 700 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 700 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč, úroku v částce 6 378,67 Kč a dále úroku ve výši 22,08 % ročně jdoucího z částky 25 000 Kč od datum do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 394,44 Kč a úroku z prodlení jdoucího z částky 7 300 Kč od datum do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 17 700 Kč od datum do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 700 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč, úroku v částce 6 378,67 Kč a dále úroku ve výši 22,08 % ročně jdoucího z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 394,44 Kč a úroku z prodlení jdoucího z částky 7 300 Kč od [datum] do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 17 700 Kč od [datum] do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 37 700 Kč spolu s úrokem v částce 6 378,67 Kč a dále s úrokem ve výši 22,08 % ročně jdoucím z částky 25 000 Kč od datum do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 394,44 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 11,75 % jdoucího z částky 25 000 Kč od datum do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, se sídlem adresa, obec a číslo, IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které tato společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. K tomu žalobkyně dále tvrdila, že v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 000 Kč s úrokovou sazbou ve výši 22,08 % ročně sjednanou v čl. 1 Podmínek, které byly nedílnou součástí uzavřené smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, kdy celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 750 Kč počínaje dnem datum se splatností poslední splátky dne datum. Žalovaný na pohledávku vzniklou ze smlouvy číslo za trvání smluvního vztahu do doby postoupení této pohledávky žalobkyni uhradil pouze částku 7 300 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně příslušenství a se všemi právy s nimi spojenými postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, což žalovanému bylo písemně oznámeno dopisem ze dne datum. Žalobkyně se proto o žalovaném domáhá zaplacení celkové dlužné částky 37 700 Kč vzniklé z uvedeného důvodu, která sestává z dlužné jistiny v částce 25 000 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost v částce 4 366,70 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 8 333,30 Kč. Žalovaný, ač byl před podáním žaloby ze strany žalobkyně ještě vyzván, jí již ničeho dalšího neuhradil.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum a ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru, a postoupení pohledávky žalobkyni, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 60 týdenních splátkách po 750 Kč. Žalovaný na tento poskytnutý úvěr uhradil částku 7 300 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni.
6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.
10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované pouze uvedla, že žalovaný v kartě zákazníka ze dne datum uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako gumař u zaměstnavatele právnická osoba a jeho měsíční příjem činí 20 000 Kč, což bylo ověřeno výplatními páskami žalovaného a jeho měsíční výdaje byly: výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) ve výši 2 500 Kč, osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava) ve výši 5 000 Kč splátky úvěru/zápůjček ve výši 1 000 Kč, kdy všechny tyto výdaje byly ověřeny pouze na základě sdělení žalovaného. Celkové běžné měsíční výdaje žalovaného byly tedy ve výši 8 500 Kč a použitelný měsíční příjem žalovaného byl tedy 11 500 Kč a právní předchůdkyně žalobkyně jej vyhodnotila jako úvěruschopného, když proti němu nebyla vedena ani žádná exekuce nebo evidovány dluhy po splatnosti.
11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně soud nesouhlasí. Smyslem zákona o spotřebitelském úvěru, resp. Směrnice není jen mechanický sběr dat o žadateli, neboť ten má být základem pro následnou a mnohem důležitější činnost, která je smyslem celé úpravy. Tou je vyhodnocení situace žadatele, tedy posouzení jeho úvěruschopnosti. Dle názoru soudu toto právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla, anebo provedla nesprávně. Výdaje, které uvedl žalovaný (a opětovně soud zdůrazňuje že nejsou ani ničím podloženy, respektive prověřeny) se jeví soudu jako nepřiměřeně nízké. Například výdaje na bydlení (nájem, inkaso, energie) žalovaný uvedl pouze ve výši 2 500 Kč, kdy soudu se zdá tato částka nebývale nízká, než aby pokrývala jak nájem, tak spotřebu energií. Stejně tak pokud žalovaný uvedl osobní výdaje (telefon, dílo, léky, doprava, oblečení) ve výši 5 000 Kč měsíčně, pak už jenom s ohledem na fakt, že v té době bydlel v obec a zaměstnán byl v obec (právnická osoba) a při dopravní obslužnosti obou těchto míst je zřejmé, že s největší pravděpodobností do práce dojížděl osobním automobilem. Pak ovšem jen náklady na dopravu do zaměstnání by u něj téměř konzumovaly celou částku 5 000 Kč (paradoxně by situace byla ještě horší, tedy jeho náklady na dopravu do zaměstnání by byly ještě větší, kdyby k tomu používal veřejnou hromadnou dopravu). Tedy za té situace právní předchůdkyně žalobkyně měla zejména výdajové stránce žalovaného věnovat mnohem větší pozornost a skutečné výdaje žalovaného si nechat od něj prokázat. Tedy naprosto rezignovala na celý proces posouzení a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, což je jediný smysl směrnice (k čemu jinému by pak totiž byla dobrá, nebo jaký by měla jiný smysl?).
12. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když neposoudila zejména výdajovou stránku žalovaného a tudíž obě uzavřené smlouvy jsou neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.
13. Tedy za situace, kdy smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, je plnění poskytnuté na základě této smlouvy nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaný je (byl) povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč a žalovaný z titulu plnění na to smlouvu již právní předchůdkyně žalobkyně zaplatil částku 7 300 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je pak žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit, když o jeho poměrech ani soudu není, při naprosté pasivitě žalovaného v řízení, nic bližšího známo. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.
14. Je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci
a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.
15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalovanému, který v řízení zaznamenal převažující úspěch nad úspěchem žalobkyně, žádné náklady v řízení, které by mu tak mohly být přiznány, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.