Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
21 C 432/2023-65
Okresní soud Praha-východ rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Fiedlerovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15.111,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.111,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.111,24 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15.111,24 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.111,24 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne datum domáhala zaplacení částky 15.111,24 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne datum. Tvrdila, že na základě předmětné smlouvy žalovaná čerpala úvěr ve výši 22.800 Kč, který měl být splacen nejpozději do datum. Úvěruschopnost žalované ověřovala žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází vedených spol. anonymizováno, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že žalovaná je schopna platit své závazky. Dále žalobkyně vycházela z informací získaných prostřednictvím licence anonymizováno, případně ze žalovanou předložených výpisů z účtu a výplatních pásek prokazujících její pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 27.100 Kč. Žalobkyně dále provedla lustraci dokladu předloženého žalovanou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Na základě souhlasu žalované si žalobkyně vyžádala informace o platebním účtu a transakcích, které jsou vykonané na účtech žalované. Žalobkyně zjišťovala celkový počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se žalovanou, počet členů domácnosti majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené žalovanou v žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené žalovanou, ověřené čisté měsíční příjmy a další. Úvěr byl žalované vyplacen na účet dvěma platbami, a to konkrétně platbou ze dne datum ve výši 14.800 Kč a platbou ze dne datum ve výši 8.000 Kč. Na jistinu bylo žalovanou uhrazeno 7.688,76 Kč, a to dne datum částku 4.814,62 Kč a dne datum částku 2.874,14 Kč Částky zaplacené žalovanou byly použity nejprve na úhradu výdajů, které je třeba nahradit, dále na úhradu úroků z prodlení, pak smluvních pokut, poté poplatků za doplňkové služby a nakonec na zaplacení jistiny úvěru. Dlužná částka tak činí 15.111,24 Kč na jistině. Zbývající dlužná částka nebyla uhrazena ani přes zaslání předžalobní upomínky ze dne datum.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Vzhledem k tomu, že k nařízenému jednání dne datum se žalovaná a žalobkyně a její zástupce bez omluvy nedostavili, soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , Občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “).
4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav.
5. Z identifikovaných příjmů bylo zjištěno, že žalovaná předložila žalobkyni bankovní výpis obsahující příjmové transakce.
6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že při posouzení úvěruschopnosti vycházela žalobkyně z toho, že ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 27.100 Kč. Žalovaná uvedla adresu trvalého bydliště na adrese adresa, kde žije s dalšími dvěma členy domácnosti, z toho příjem mají dva členové domácnosti. Pravidelné měsíční výdaje na půjčky má žalovaná ve výši 9.000 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení má žalovaná ve výši 3.000 Kč, za další výdaje vynaloží 3.000 Kč měsíčně a za ostatní zbytné výdaje vynaloží 1.000 Kč měsíčně.
7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, souhlasu se zpracováním osobních údajů, kopie občanského průkazu žalované, autorizace ověření totožnosti a údajů o poskytovateli spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne datum smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 22.800 Kč a žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit tuto částku ve lhůtě do datum a zaplatit žalobkyni poplatek za sjednání úvěru ve výši 5.700 Kč a za služby„ anonymizována dvě slova“ částka měsíčně,„ anonymizováno“ částka a anonymizována dvě slova anonymizováno částka měsíčně, tj. celkem žalobkyni uhradit 28.804 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník (voz všeobecné obchodní podmínky a sazebník).
8. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 22.800 Kč ve dvou převodech na účet ve dnech datum (14.800 Kč) a datum (8.000 Kč).
9. Z předžalobní upomínky včetně podacího lístku bylo zjištěno, že k úhradě dlužné částky byla žalovaná právním zástupcem žalobkyně vyzvána dne datum.
10. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány.
11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
16. Uzavřenou smlouvu je třeba posoudit nejen podle ustanovení § 2395 o. z., ale s ohledem na její spotřebitelský charakter i podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, s ohledem na to, že předmětná smlouva byla uzavřena dne datum.
17. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo. Zakotvením ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (článek 8). Z ustálené judikatury Krajského soudu v Praze (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 5/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. 22 Co 53/2020 , rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 sp. zn. 27 Co 143/2019 ) plyne, že pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1 ) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. I rozsudek SDEU ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené Okresním soudem v Ostravě právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Soudní dvůr EU ve věci OPR-Finance uzavřel, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ustanovení § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (srovnej rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021, č. j. 22 Co 92/2021 -52).
18. Z listin označených žalobkyní k důkazu a založených ve spise nelze považovat za prokázané, že příjmy a výdaje žalované jako klienta byly náležitým způsobem zkoumány, a její úvěruschopnost tak byla řádně prověřena. Žalobkyně blíže nezkoumala výdaje žalované, tedy kde žalovaná bydlí, jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní zřejmě nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ). Pouhé vyplnění formuláře, resp. v tomto případě žádosti o úvěr žalobkyně nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným ustanovením § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.
19. Neprokázala-li žalobkyně, že při sjednávání smlouvy o úvěru byla splněna zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dlužníka, je třeba nahlížet na předmětnou smlouvu o úvěru jako na absolutně neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalované pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny.
20. Soud se poté zabýval otázkou, jaká byla žalované poskytnuta jistina a jakou částku žalovaná uhradila. Žalobkyně tvrdila (a prokázala), že žalované poskytla peněžní prostředky ve výši 22.800 Kč. Žalobkyně pak dále tvrdila, že na jistinu bylo žalovanou uhrazeno celkem 7.688,76 Kč, resp. že zbývající dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny ve výši 15.111,24 Kč. Žalobkyně současně tvrdila, že částky zaplacené žalovanou byly použity nejprve na úhradu výdajů, které je třeba nahradit, dále na úhradu úroků z prodlení, pak smluvních pokut, poté poplatků za doplňkové služby a nakonec na zaplacení jistiny úvěru. Je tedy zřejmé, že žalovaná žalobkyni uhradila vyšší částku než žalobkyní zmiňovanou částka v souhrnné výši 7.688,76 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně ani její zástupce nedostavili k nařízenému jednání dne datum, nemohli být soudem vyzváni k doplnění tvrzení, jakou celkovou částku žalovaná žalobkyni uhradila (a na co byly tyto částky žalobkyní započteny), a k předložení důkazů k prokázání tohoto tvrzení, a poučeni o následcích nesplnění výzvy soudu ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o. s. ř. Takové procesní poučení se totiž poskytuje jen účastníkům přítomným u soudního jednání.
21. S ohledem na vše shora uvedené proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).
22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kdy ve věci zcela úspěšné žalované náleží plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalované dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost stanovenou tímto rozsudkem, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř. o. s. ř. ) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb. ) u soudního exekutora.