Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 182/2023-26
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 5.540 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 740 Kč od 21.4.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 4.800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 843,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.591,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.308,89 Kč od 24. 3. 2023 do 20.4.2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.568,89 Kč od 21. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 25,35 % ročně z částky 4.308,89 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 740 Kč od 21.4.2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 4.800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 843,29 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.591,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.308,89 Kč od 24. 3. 2023 do 20.4.2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3.568,89 Kč od 21. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 25,35 % ročně z částky 4.308,89 Kč od 24. 3. 2023 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 5.540 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba (dále jen předchůdce žalobkyně) dne datum. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu ve výši 4.308,89 Kč, úhrady za služby 1.231,11 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2.591,19 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 843,29 Kč (počítané z jistiny ve výši 4.308,89 Kč od 20. 11. 2020 do 23. 3. 2023) a dále běžící obchodní úroky a zákonné úroky z prodlení z dlužné jistiny od 24. 3. 2023 do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v hotovosti číslo na základě které žalovaný obdržel při podpisu smlouvy v hotovosti částku ve výši 6.000 Kč. Dále byl sjednán úrok ve výši 1.200 Kč, administrativní poplatek ve výši 1.200 Kč a odměna za hotovostní inkaso splátek 2.400 Kč. Celková částka k zaplacení 10.800 Kč v 60. týdenních hotovostních splátkách po 180 Kč (smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum). Dále žalobkyně předložila kartu zákazníka – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne datum, kde je žalovaný označen jako fyzická osoba spotřebitel, se zdrojem hlavních příjmů u zaměstnavatele právnická osoba jako hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou se zaměstnáním od října 2017. Uveden počet zaměstnání za poslední 3 roky v počtu 2. Celkové příjmy žadatele jsou uvedeny ve výši 13.026 Kč a měsíční výdaje ve výši 7.575 Kč. Dále je uveden druh bydlení nájemník a přítelkyně a počet nezaopatřených dětí 1 (karta zákazníka). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky).
4. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi předchůdcem žalobkyně – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.
5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona
č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu
ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).
7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě informací zjištěných od žadatele o úvěr. Již z těchto tvrzení vyplývá, že se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když je zohledněn žalovaným uváděný příjem a výdaje. Dále nezjišťoval, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťoval a uvedené údaje jako příjem žalovaného neprověřoval. Tím, že předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru.
8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne
20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577 EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -277/08, EU:C: číslo, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky jméno příjmení ve věci C -616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /4//, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.
9. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
10. S ohledem na výše uvedené dovodil soud absolutní neplatnost dané smlouvy o úvěru. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.
11. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši 6.000 Kč ponížené o žalovaným provedené úhrady ve výši 5.260 Kč, když na straně žalovaného vzniklo na úrok žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši vypočtené soudem v částce 740 Kč. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny, a to od 21. 4. 2023 do zaplacení, a to v souladu s ust. § 1970 obč. zákoníku a nař. vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost daného závazku k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem dovozena dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 4. 2023, které je dle obsahu i výzvou k plnění. Splatnost tohoto závazku tedy nastala dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku (20. 4. 2023), došlo následující den (21. 4. 2023) k prodlení.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení, když tomuto žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly a také žádné nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 občanského soudního řádu).